STARÁ ŠUMAVA: Pasáčkové a vůně pečených brambor
ZIMA PŘICHÁZÍ
Hustý dým z bramborových natí
jako srst oveček se kudrnatí.
Sluníčko ukryly ze všech stran
šedivé mraky a hejno vran.
Na zem už padá chlad.
Polínka pod srdce budeme přikládat. (Josef Lada)
Zdejší Šumava patřila vždy k chudým hornatým oblastem, kde se říkalo, že jde o ,kraj bídy a kamení‘. V nepříliš úrodné půdě se pěstovaly především brambory, a tím byla ovlivněna i strava. Brambory pečené ve žhnoucím popelu patří ke koloritu českého venkova minulého století. Bývaly časy, kdy se z polí do daleka linul hustý dým pálené bramborové natě a vůně z ohýnků, ve kterých se opékaly brambory či jablka.
Vysoko pod oblaky se třepetali papíroví draci…Přestože takovou lidovou zábavu už dnes připomínají většinou jen nostalgická ohlédnutí do minula, podzimní přírodě přibývající roky na kráse nic neubraly. Podzim na obrázcích Josefa Lady je nejčastěji spojen s pasáčky kolem ohýnku chystajícími lahůdku tehdejším dětem celkem všední – pečené brambory.
Rok s rokem se sešel. Zas uložené brambory a cibule ve sklepě. Blažený pocit. A zima může začít! Jakmile začalo foukat ze strnišť a skoro všechna práce na polích a sadech pomalu končila, malí pasáčci a pasačky si krátili volné chvilky při pasení dobytka. Říkalo se tomu ,,podzimní ohníčky” . K těm samozřejmě patřili pečené brambory ve slupce a neméně oblíbená a také pečená jablka. Nanosilo se suché chrastí a bramborová nať.
Při zapalování ohníčku se nesmělo promluvit, aby prý oheň rychleji chytil. A aby lépe hořel, tak se zpívalo:
Hoř ohníčku hoř, příjde na tě tchoř,
Nebudeš li hořeti, hodíme tě do řeky,
příjde na tě černá vrána, budeš hořet až do rána…
Okolo ohníčku pak bývalo veselo. Zpívalo se a tancovalo, chlapci zkoušeli přeskakovat. K večeru dali do popela brambory a než dali dobytek dohromady, měli večeři hotovou.
Slunéčko zachází za hory, pasáci pečou brambory
Slunéčko zachází za kostel, pasáci lezou na postel…
Nanosí na poli na hromadu nať, berou i zelenou, aby oheň co nejvíc kouřil. Pak probíhají s křikem přes valící se kouř, přeskakují oheň a nakonec přijde pečení brambor. Bývají u toho celí černí. Nedbají chladna, přehodí si přes hlavu složený měch na ochranu před větrem a trpělivě čekají u ohně, aby vyhrabávali kusem dřeva opečené brambory z horkého popela. Musí je jíst horké, přehazují je s výskotem z ruky do ruky a pojídají jako vzácnou pochoutku s mocným foukáním, přímo hltavě, protože doma v troubě upečené nejsou nikdy tak dobré jako ty přímo z popela vyhrabané a třeba i připálené. Ty doma jsou jen obyčejné a navíc často na stole.
Hlavní a nejveselejší zábavy pasáčků nastaly, když i z luk odvezli poslední kopky otavy a krávy i kozy se mohly volně pustit všude beze strachu, že vlezou někam do škody. Potom teprve nastalo rozdělávání pořádných ohňů z dříví a pečení brambor –největší radost pasáčků. To bývala radost k nevypsání! Dým z ohníčků se válel po louce a příjemně voněl po celém okolí. Ohníček vesele praskal, mile hřál a kolem něho se tak hezky provalovalo nebo prohánělo v kouři. Občas musela jedna parta běžet do olší nebo do lesíka nasbírat suché dříví, aby ohníček neuhasl a brambory se brzy upekl. I spálená brambora může být chutná. A kdyby ne, poslouží aspoň k zahřátí rukou.
Jednu takovou na uhel spálenou vzývá básník František Halas ve svém textu „Já se tam vrátím“, a to při zmínce o podzimních ohních pasáčků: na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju…“
Vzduch byl prosycený příjemnou vůní kouře z mnohých ohníčků po celém okolí na polích zapálených, aby se na nich spálil škodlivý pýr a jiný plevel. Všude na polích se pilně pracovalo. Vybíraly se brambory, dobývala řepa a silo se nové obilí. A jaký býval podzimní den, když sluníčko teple hřálo! I pasáčkům bývalo vždy veseleji, pobíhali radostně po pastvištích nebo prolézali stráně, kde hledali pod lískami spadlé oříšky. Každý chtěl užít posledních teplých dnů.
Stejně jako svého času pasáčci, k jejichž ohýnku usedl Jaroslav Seifert, aby později napsal:
Sedím schoulen u pasáčků,
stoupá šedý dým.
Včera ještě bylo léto,
dnes je na podzim.
Brambory pečené na poli v popelu bramborové natě, u kterých se s chutí pustíte i do černé slupky. K takovým bramborám člověk nepotřebuje nic navíc. Žádná sůl, mléko, zkrátka nic. Ostatně i v jeho časech bylo radno zachovávat určitá pravidla. Včetně náležitého rituálu vyhrabávání z ohně a zkoušení, jestli brambory „už jsou“. Jak jsem se dověděl od jedné z pamětnic z venkova, spolehlivým testem dokončení bylo, když brambora po zmáčknutí popraskala a otevřela se. Znamenalo to, že je „akorát“.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora