STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Jak se v Boubínském pralese natáčel film Svatý Václav
Svatý Václav byl extrémně předražený projekt, který měl připomenout tisíc let od úmrtí českého patrona. Film se natáčel v drahých interiérech na strahovském stadionu, exteriérové scény probíhaly na Křivoklátsku nebo v Boubínském pralese za pomoci vojenské techniky. Celkem bylo natočeno 57 kilometrů filmového materiálu, do kin pak z toho šla pouze jedna desetina tohoto množství.
Němý film Svatý Václav se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli byl připravován jako součást oslav svatováclavského milénia v roce 1929, promítán byl nakonec ale až v dubnu 1930. Na natáčení začali být také zváni novináři, kteří se museli připravit na spartánské podmínky diktované počasím. Prioritou bylo natočit v podzimním počasí exteriéry a v zimě pak scény v atelierech.
Štáb se přesunul z Křivoklátu do boubínského pralesa k natáčení scén boje Čechů s Němci. Za doby knížete Václava byl tehdy nezvykle hustý terén obvyklý, nezapomínejme, že více než 90% území Čech bylo pokryto hvozdy a že nepřátelská vojska se dala zastavit především na pohraničních přesekách. Natáčení v pralese povolil a se zájmem sledoval Karel VI. kníže Schwarzenberg. Příprava scén a zajišťování technických sítí v tomto prostředí byly tvrdou prací, protože neschůdnost terénu musela být řešena např. zpevňováním mostů, povrchovými úpravami apod. Dopravu osob i materiálu a techniky zajistila zdarma firma Praga, přímo do míst natáčení musely být materiál a technika nošeny většinou ručně!
V pralese vznikla záchranná stanice pro případ zranění při bojových scénách, umístěna zde byla i četnická expositura „Prales“, stan Červeného kříže, dřevěný sklad zbraní s nápisem „Arsenál sv. Václava“, instalovala se zde světla mající kompenzovat špatné světelné podmínky. Rozvodna postavená dle návrhu technického ředitele Ing. J. Brichty byla označována za „malý technický zázrak“. Na agregáty o výkonu 286 kW byly zavěšeny světlomety vyrobené speciálně pro tento film za rekordní tři týdny. Telefonní kabel byl zaveden až na režisérské místo, sám režisér řídil natáčení scén píšťalkou.
Podrobné popisy natáčení v Boubíně přinesly Filmový kurýr 26. října 1929 a Venkov o den později. Na místo natáčení hlídaného vojskem se vyjíždělo ze šumavské Lenory. Štáb své sídlo umístil do chaty Klubu českých turistů. Večer se připravovaly scény na druhý den, který začínal budíčkem o páté ráno a odjezdem autobusy do Boubína o hodinu později. Cesta do míst natáčení trvala i několik hodin. Natáčení končilo kvůli nedostatku světla už ve čtyři odpoledne. Díky zmíněnému článku ve Venkovu se dozvídáme i o improvizovaných experimentech: kmeny stromů v pralese byly „málo fotogenické“, proto přišel Ludvík Hradský s nápadem postříkat temnou kůru světlou barvou pomocí pneumatické rozstřikovačky. Sám vyšplhal po žebříku do míst, kde končil záběr a stromy natřel. Pro bojové scény v Boubínském pralese rekvizitáři vyrobili dva a půl tisíce kopí a štítů.
Z rozhodnutí prezidenta T. G. Masaryka a vlády byl k tomuto jubileu natočen historický velkofilm Svatý Václav. Režíroval ho jeden z průkopníků našeho filmu – Jan Stanislav Kolár. Do té doby měl za sebou několik nadějných filmů. Knížete Václava představoval Zdeněk Štěpánek. Film stál čtyři a půl milionu korun (z toho částku jeden milion korun věnoval sám T. G. M.) a nelze mu dodnes upřít pečlivé zpracování historického tématu ani technickou vynalézavost.
Film, po celou dobu natáčení ohlašovaný jako dosud největší a nejnákladnější český film (což byla pravda, protože běžný film té doby stál okolo 200 tisíc korun), byl ovšem dokončen a uveden do kin až s velikým zpožděním – na začátku dubna 1930, kdy už svatováclavské milénium dávno vyšumělo. Kina v té době už navíc plně ovládl zvukový film – a němý ´Svatý Václav´ se spoustou dlouhých titulků a pomalu plynoucím dějem tak měl jen malou šanci zaujmout širší publikum.
Po premiéře, doprovázené původní hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, putoval sice tento film, ovšem už bez hudby, protože tehdy ještě nebyl součástí obrazu zvukový záznam, po venkovských biografech. Tam ho podle tehdejších zvyklostí provázeli zpravidla osamělí klavíristé a ti si hráli, co uznali za vhodné. Z této skutečnosti byl ve své době mimořádně roztrpčen jeden z autorů hudby, Jaroslav Křička. Film Svatý Václav se tak tiše a nenávratně propadl do historie. Stejně jako jeho možná nadějný režisér, který už nikdy nedostal příležitost točit film. O filmu Svatý Václav lze stejně jako o tradici svatováclavské diskutovat donekonečna.
Na jednom se však shodnou jeho příznivci i odpůrci: přenesení života knížete sv. Václava na filmové plátno je pro českou kinematografii stále obtížnou, nevděčnou a možná neřešitelnou výzvou i dnes.
Zdroj: Večerní České slovo 7. 11. 1929 – Národní velkofilmy v evropské němé kinematografii
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora