STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Život pytláků na Boubíně
Pytláctví je neoprávněné odstřelování zvěře za ziskuchtivým účelem, praví suchá definice — ale pravý pytlák, ač-li se vám vyzná, poví, že pytláctví je největší rozkoší pod sluncem. Právě ten zákaz, to přísné stíhání se strany myslivců a hajných, to věčné nebezpečí, býti sám zastřelen — tomu se vyrovná snad jen rozčilení hazardního hráče, hrajícího o poslední krejcar!
Kořeny pytláctví lze vystopovat už na samém úsvitu lidské civilizace. Pytláctví bylo vždy spojeno s oblastí lovu a ochrany volně žijících živočichů. Ve chvíli kdy vzniklo právo lovu a rozdělilo tak lidskou společnost na ty, kteří oprávněním k lovu zvěře a ryb disponovali a na ty, kteří toto oprávnění neměli, vznikl fenomén pytláctví. Ačkoliv bylo pytláctví v minulosti velmi přísně trestáno, nikdy se jej nepodařilo zcela vymýtit. Kvetlo hlavně v období válek a hladomorů, ale i v klidnějších dobách si mnozí přivydělávali prodejem upytlačené zvěře či ryb.
Ve středověku a v raném novověku pytláci často končili na šibenici. Za vlády Marie Terezie bylo pytláctví trestáno až deseti lety nucených prací, nejčastěji na stavbách vojenských pevností, nebo vypovězením ze země. Lovecký řád vydaný za císaře Josefa II. ještě připouštěl zastřelení pytláka. I přes tvrdé tresty nebylo pytláctví nikdy úplně vymýceno a mnohdy se stalo dědičným řemeslem, přecházející z generace na generaci, včetně, výučního listu z lovecké šikovnosti. Marně potlačovaná lovecká vášeň ale i hlad byla vždy silnější než strach z trestu. Slavné pytlácké rody vstoupily i do literatury u starších českých spisovatelů a jejich osudy zaznamenali ve svých knihách. Autoři jako Klostermann, Vrba, Morávek. Klasickým představitel pytláka zůstává známý a nepřekonatelný pytlák Říha ze sklonku c.k. mocnářství z filmu Prstýnek.
Na Boubíně byli jeleni domovem odpradávna. Stávali se kořistí medvědů i vlků, sloužili za potravu vojenským tlupám, ale neméně jich pohubili pytláci, zejména z Bavor, s nimiž panští hajní sváděli časté a tuhé bitky. V kraji se dlouho tradovala pověst o dřevaři Bajerovi z osady Kaplice u Zátoně, kterého za jeho odvahu a vychytralost přezdívali Králem pytláků. Byl vůdcem čtrnáctičlenné pytlácké bandy, kterou se boubínští hajní marně snažili dopadnout. Jednoho dne zastihla tlupa v lese mladého pytláka ve chvíli, kdy se skláněl nad skoleným srnečkem. “Jsi čtrnáctý, budeme ti tedy říkat Čtrnácterák, ” přikázal Bajer a od té chvíle ztratil Petr Rank z Vltavic svoje rodné jméno.
Nejmladší člen tlupy dostával nejtěžší úkoly, avšak s dřeváky na nohou a se svým nevinným obličejem dokázal oklamat i toho nejchytřejšího hajného. Až jednou… To když byl zpozorován, jak vchází do lesa a na zpáteční cestě odnáší čerstvou jelení kýtu v ranci. Odvedli ho do Vimperka k výslechu, ale když nevyzradil žádného ze společníků, vsadili ho do vězení na Hluboké. Pytláci brzy zjistili, co se stalo s jejich druhem. Smluvili se a vydali se na Hlubokou vysvobodit uvězněného druha. Byla tmavá noc, když stanuli před branami zámku – zneškodnili stráže, druha osvobodili. Zakrátko se boubínskými lesy znovu rozléhaly rány z pušek a z obory mizely nejlepší kusy “vysoké”.
To se však už do záležitosti vložil sám kníže a přikázal lesníkům, aby s pomocí četnictva uspořádali na bandu hon. Společníci Bajerovi lovili zatím vesele dál, přestávali být však opatrní. O to více byli překvapeni, když jednoho dne zjistili, že jsou ze všech stran obklíčeni. Byl to však Bajer, který jim pomohl z tísně. Vykročil z úkrytu na paseku a zatímco pozornost oblehatelů byla upřena na něho, vyskočili ostatní pytláci z houštiny a uprchli do bezpečí.
Bajer zůstal sám a vydal se v ústrety kruhu střelců. Když se octl na dostřel, byl vyzván, aby se vzdal a zvedl ruce vzhůru. Šel tedy naproti těm, co ho měli na mušce, když pojednou se stával menším a menším, až nakonec zmizel docela. Hajní s četníky na sebe nechápavě pohlédli.Lesmistr Bárta klel, až se lesy rozhučely. Sedl si na pařez v trávě, pažbou tloukl do kořene, křičel jako smyslů zbavený. Všechno však bylo marné a lesníci se nakonec vrátili s nepořízenou domů. Jen Bajerova noha nesla ještě dlouho stopy honu na Krále pytláků. Neboť onen pařez, na kterém nadlesní seděl, byl Bajer sám a kořen, do něhož nadlesní pažbou pušky zlostně bušil, byla Bajerova noha.
Když vimperští páni zjistili, že se Bajera po zlém nezbaví, pozvali ho do Vimperka a ustanovili ho hajným v Kaplicích, kde se právě uvolnila hájenka. Pytláci nechtěli věřit, když byli jednou Čtrnácterákem vyzváni, aby se přišli s Bajerem rozloučit. “Pytlačte si kde chcete, ale do mého hájemství se neodvažujte!”, slyšeli. Nakonec se tlupa rozpadla, jen Čtrnácterák nevěřil hrozbě svého bývalého vůdce. V lese mu ulovil jelena a parohy pohodil na Bajerův dvorek. Svoji smělost při dalším lovu však zaplatil životem. Nebylo svědků, nebylo soudců. Ještě dlouho byl bývalý Král pytláků postrachem horalů, posedlých pytláckou vášní. Když pak ve vysokém věku zemřel, provázela ho na poslední cestě jen hejna černých vran. Byli to prý “černí” z pekel, jimž se upsal, aby mu propůjčili čarodějnou moc.
Bavorský Hýzl “Bayerische Hiesl”, jak zní toto jméno v němčině, řádil podle pověsti jako lupič v šumavských lesích v 18. století a došel velké slávy. Znali ho i v lesích Boubína. Pronikl do románů, divadelních her, zpívaly se o něm písničky: “Jsem bavorský Hýzl, všude znám, myslivců se nikdy nelekám. Nasadím si klobouk zelený, jdu do lesů střílet jeleny,” Jak mohl vypadat národní hrdina šumavských dřevařů, pro které byl svobodný lov nejvyšším ideálem? Jako jejich krajan byl odvážným pytlákem, který dokázal chytře odolávat všem nástrahám šumavských lesníků, statečně se utkávat s celníky a četníky, který pohrdal zákonem a unikal spravedlnosti.
Narodil se v obci Silnice (Landstrasse) a pověst mu přisoudila za otce samotného bavorského kurfiřta, za matku pak dívku, kterou kurfiřt spatřil na lovu. Protože však urozený pán si nemohl vzít za manželku dceru šumavského dřevaře, provdala se dívka za řezbáře Klostermayera, který se stal pečlivým pěstounem kurfiřtova synka.
Ze světlovlasého hošíka (Hiesl-Mathias-Matýsek) se časem stal silný, statný mladík, který však místo těžké práce v lesích se raději chopil pušky. Stal se psancem bez domova, v létě přespával v lesích, v zimě mu poskytovali příbytek horalé ve svých chýších. Během let se Hýzl stal obávaným pytlákem po celé Šumavě i postrachem kupců, kterého dobře znali v Bavorsku i Švábsku, o kterém s hrůzou vypravovali v Řezně, právě tak jako v Augšpurku. Nakonec byl přeci jenom vojskem dopaden a po přestřelce v poutech odveden do vězení. Odsoudili ho k smrti oběšením a jeho tělo zahrabali v zemi.Neuplynul však ani rok, když byl Hýzl znovu spatřen na horách se svými ryšavými vousy a s puškou na rameni. Neboť kurfiřt místo Hýzla nechal popravit odsouzence, který se Hýzlovi podobal a svého syna propustil na svobodu. Nakonec došlo ale i na pravého Hýzla. Po kurfiřtově smrti byl znovu dopaden a protože už nebylo nikoho, kdo by ho chránil, stihl ho krutý trest. V roce 1771 byl v Dillingenu ve Švábsku odsouzen k smrti a pro výstrahu druhým vpleten do kola.
Zdroj: V zeleném království Boubína Lumír KOTHERA Informace převzata z Národního zemědělského muzea, expozice „Co pamatuje strom a lidé zapomněli“
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora