STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Boubínské jezírko
Vrchol Boubína není jen místo dalekého rozhledu. Je to také místo zvláštní mystické osamělosti – blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Místo, které nutí myslet jinak. Některé vrcholky k tomu mají obzvlášť velké nadání, a tak je lidé odedávna vyhrazovali silám, které nejsou z tohoto světa.
Temná, ale čistá průzračná voda, dřevěný most, hráz a v průhledu mohutné šumavské stromy, z nichž některé padly věkem přímo do vody jezírka. To je první, co uvidíte, když vystoupáte po cestě od Idiny pily k Boubínskému jezírku. Říká se mu také Jezírko U pralesa a jistě vás při pohledu na něj napadne, jestli v něm nebo v jeho okolí nežijí pralesní duchové, víly nebo třeba vodník. Tak romanticky a pohádkově toto prostředí působí.
Ačkoliv jsou zdejší hvozdy hodně staré, a o tamních kopcích ani nemluvě, historie jezírka není zas tak dlouhá. A co je nejzajímavější, není ledovcovým karem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale dílem lidských rukou. Jezírko (též Kaplické jezírko, Kappelnschwelle) se nachází v nadmořské výšce 920 metrů a takto vysoko vzniklo záměrně.
Jezírko bylo postaveno za účelem splavování vytěženého dřeva. Tato jezírka, nebo také klauzy, se stavěly proto, aby dřevaři mohli splavovat polena dříví do nižších poloh. Tady na Kaplickém potoce postavili toto jezírko ve třicátých letech 19. století právě z tohoto důvodu.
K dopravě dřeva ze šumavských lesů na vimperském panství na Šumavě byly vysokými náklady upraveny potoky: Kaplický potok, potok Řasnice, Polecký potok, Vltavský potok a potok Častá, jež se vlévají do Teplé Vltavy, která byla páteří splavování dřeva na vimperském panství. Nádrž pochází z roku 1836 a byla určena především pro plavení dřeva do skláren v Lenoře. Její největší hloubka jsou čtyři metry a rozloha je 0,37 hektaru.
Kaplický potok, respektive jeho splavná část, byl na panství Adolfa Josefa ze Schwarzenberga v revíru Šattava (dnešní Zátoň) pod Boubínským pralesem stavebně upraven v roce 1833 a následně využíván k transportu dřeva z lesů do sklárny v Lenoře, vystavěné továrníkem Johannem Meyrem na panství Jana Adolfa Schwarzenberga a do provozu uvedené roku 1834 a též do panské pily (Idina pila – pojmenování na počest manželky majitele panství) z téže doby, která zpracovávala hlavně dřevo rezonanční a vyráběla bedny pro transport zboří lenorské sklárny.
Velké množství dřeva splaveného Kaplickým potokem bylo spotřebováno též místní sklárnou (Meyerova sklárna). Prodej dřeva ještě před masivním používáním uhlí znamenal též slušný ekonomický příjem panství. Kanálem se plavilo asi metrové polenové dřevo, jež pod dohledem a pomocí tzv. bidelníků se tak dostalo na místo určení. Jezírko sloužilo praktickému účelu velice dlouho, protože naposledy se tu splavovalo dříví v roce 1957.
A ještě pověst: Swiza na Boubíně. Na Boubíně, když tam káceli v zimě lidé dříví, museli mít stále rozdělaný oheň, aby nezmrzli. Jednou tak po práci seděli před svou boudou, dívali se do plamenů, když tu jeden z nich povídá: „Jak je asi starý tento les?“ Sotva to dořekl, stála před nimi divá babice a zaskuhrala: „Já zde pamatuji třikrát pole a třikrát les a tyto stromy zmizí též!“ Vtom ji přerušilo volání: Ihó, ihó! Poté se strhla vichřice. Žena se obrátila a utíkala zase pryč. Bylo vidět, že má koňské nohy.
Zdroj: Swiza na Boubíně – Adolf Daněk, Rukopisná pozůstalost, Muzeum Středního Pootaví Strakonice, TESAŘ, Miroslav. Šumava. Praha: Baset, 2003. ISBN 80-7340-021-9. Kapitola Hydrologie Šumavy
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora