STARÁ ŠUMAVA: Majestátní Boubín
Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.
Vše vidí: jak jeho že ženuška
si lesní svůj vrkoč plete,
jak větrným, měkkounkým chvoštětem
sníh skalního s úbočí mete.
A vidí, jak kolkolem po řekách
ti trpaslí synci malí
si po vodě dolů a nahoru
své mlhové balvánky valí.
Jak šedivé ze skalní kotliny
výš výše se kotouč paří,
kde trpaslí dcerušky pro lidi
z mlh dešťovou polívku vaří.
A jiné z nich plátna zas utkaly
a věší je za strom všady,
že vandrovník náhle se zaráží
a neví již, kamže a kady.
Zas Boubín se ku řece zahleděl –
tam věru už stavba celá,
a od břehu k břehu se z mlhy most
jak z mramoru do dálky bělá.
A na břehu stojí lid spěchavý
a radí se zdiven spolu,
a který z nich mamidlu uvěřil,
hrš! sklouzl a sletěl až dolů!
A Boubín se hromově rozchechtal:
„Ne, mámo, – ti kluci tvoji –
ej mají ty děti teď nápady,
že člověku rozum až stojí!
No mládí je mládí a stvořeno,
jak myslím, jen ku radosti –
hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,
vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“ (Prosté motivy Podzimní – Jan Neruda)
Boubín jeví se jako mohutná, tajuplná hora, ať už na něj pohlížíme z dálky či z bezprostřední blízkosti. Velice často měnívá svou tvář. Někdy se hrozivě chmuří, jindy zas vystavuje pyšně na obdiv sametový háv, zdobený záhyby strání a lemy průseků, nejčastěji však mívá čelo schoulené v mracích a obočí obepjato mlžnými věnci, jako by kolem něho dýmaly řady milířů.
Boubínu dodává jiného půvabu každá roční doba. Je bílou pohádkou v době zimní, hraje stupnicí zeleně jara, dýchá pryskyřičnou vůní za parného léta, hýří barvami na podzim. V tu dobu otvírají se z jeho úbočí daleké výhledy na rozvlněný podšumavský kraj i na pohraniční pásmo šumavské, za nímž se někdy objeví vysoko pod oblaky třpytná čelenka zasněžených Alp…
“Kde stojím, celá generace stromů stála. Není zde pídě bez smrti, klíčení, přeměny… V pralesním chaosu větví, haluzí, úponků, skřížených odevšad odumřelými tkáněmi a listím snad z předminulého léta a divně zapleteného kořání, na němž život jiný a cizí svou existenci staví, aby zakrátko stal se tím, čím jeho základna, rozkladem, spatřuješ úděsná šílení bytí. Prostoupeny přitom barvami, vůněmi, mlhou různých druhů ‚měkkou, lehající, hebkou, válející se, šlehající, těžkou, dusivou, řídkou či ostře prášící‘, posvátností a hudbou sténání a klení … úpění zvěře a chrapoty a kvílení umírajících … toť symfonie, kterou zde slýchám za dutí vichru, burácení hromu a při hučících vodách.“
Tak fascinující přírodu Boubínského pralesa popisoval začátkem dvacátého století šumavský mystik Josef Váchal. Už v roce 1858 totiž rozhodl majitel zdejších lesů kníže Jan ze Schwarzenbergu, že „… zde se nesmí žádné dříví porážet, vůbec žádná práce vykonávat a jest nyní úplně sám sobě ponechán”.
Jako první si hodnotu zdejší unikátní lokality uvědomil v polovině 19. století lesmistr schwarzenberského panství Josef John, který tu začal provádět první výzkumy a zasadil se o ochranu území. Ta se ovšem nedařila úplně vždycky. Stála tady skelná huť s nesmírnou spotřebou dřeva, vedl tudy Schwarzenberský kanál zásobující palivovým dřívím Vídeň a své stezky tu neustále prošlapávali i pašeráci dopravující přes hory sůl, střelný prach nebo třeba i dobytek.
Boubínský prales toho ale za svůj život překonal už hodně a hemžení lidských mravenců ho nemohlo vyvést z tisíciletého klidu. Jméno Boubína (staročesky Búbín), jak o nejvyšší hoře vnitřní části Šumavy uvádí Josef Pavel, se prvně připomíná v darovacím dekretu císaře Karla IV. z roku 1355, avšak nejstarší písemné svědectví o výstupu sem pochází z roku 1581, kdy po cestě z Vimperka rožmberský lékař Jan Matioli zanechal: “Jak J.M. pán můj na Kratochvíl přijeti ráčil, ihned sem se na J.M. pánu mým na ty hory vyprosil, chtíc Boubín spatřiti a některé koření vyhledati, což jsem tak učinil a dne včerejšího až na vrchu nejvejše i všudy okolo něho sem chodil. Však protože sem nejprve tam i s vozíkem jeti dobře mohl, bedlivě sem šetřil, zvláště maje zprávu o jednom koření i bylině martagon jménem, neb o tom koření, že jest vpravdě, se našel jeden turecký doktor, ten jest za jistý jej dostal…”.
Název vrcholu je odvozen od kmene bob – jako nabobtnalý – vystouplý. Německé označení “Kubani” známe teprve ze 17. století a pravděpodobně pochází od jména Kuboberg, tj. Kubova hora. Sedlem pod Boubínem procházela soumarské stezka, spojující Čechy s Podunajím. O její existenci svědčí nejstarší nepřímá zpráva z roku 1010, kdy 19. dubna daroval německý císař Jindřich II. Listinou, vydanou v Řezně, klášteru Niedernburgu v Pasově rozsáhlá území mezi řekami Ilzem, Rodelem, Dunajem a hraničním hvozdem. Rovněž byla vyslovena domněnka, že v kraji měl vůdce Markomanů Marboud svoje hradiště.
Asi v 6. století mizí Markomané z Čech a na jejich místo nastupují Slované, jak o tom svědčí české názvy hor, řek a osad. Z větší části zůstalo však boubínské území širým pralesem, který náležel českým králům. Podle záznamů vimperského lesního panství, jehož podstatnou část tvořila polesí boubínská, bylo v oblasti této lesní správy zastřeleno v letech 1661 – 1880 celkem 3431 kusů vysoké zvěře, 6533 kusů srnčí, 191 divokých vepřů, jeden kamzík, 1355 tetřevů, a další množství zvěře. Ze škodné bylo za tu dobu chyceno 15 medvědů, 51 vlků, 109 rysů, 6533 lišek a 65 orlů. Poslední rys padl na Boubíně v mlynářovickém revíru v roce 1794, poslední divoká kočka v roce 1799.
Vimperské panství bylo proslulé divokou zvěří a bohatstvím ryb v potocích, posílaných do rožmberské kuchyně, již v 16. století. Zachovala se zpráva o škodách, které působili zejména medvědi sedlákům ze Záblatí pod Bobíkem, takže jim vrchnost v roce 1549 povolila odstřel medvědů. Jen tlapy a kožešiny museli sedláci odvádět na Krumlov. V roce 1562 přepadli boubínští medvědi na lesní pastvině u Zátoně pasoucí se stádo soumarů a ze sto padesáti jich sedm roztrhali.
V lesích vimperského okolí se medvěd objevil v roce 1572 a kromě jiných škod roztrhal a udávil devět tažných koní. V roce 1581 narazil vimperský měšťan Volf Tkadlec v lese na statnou medvědici se dvěma mladými medvědy. Zděšený měšťan hrůzou omdlel, což mu zřejmě zachránilo život, neboť jej medvědice považovala za mrtvého.
Ve Včelné pod Boubínem si staří pamětníci dlouho vyprávěli o statečném sedlákovi Krbečkovi, který v lese spatřil zápasit medvěda s divokým kancem a oba dva zabil.
Všeobecnou pozornost vzbudily v 19. století zprávy o výskytu soli na Boubíně, jak svědčí tři dochované prameny, objevené ve schwarzenberském archívu. V prvním z nich, z roku 1827 píše hejtman prácheňského kraje z Písku řediteli schwarzenbergského panství ve Vimperku, že “na hoře Bobíku se mají nalézat tři solné prameny, jichž tamní obyvatelé používají k získávání soli”.
Druhý doklad o existenci solných ložisek na Bobíku sice potvrzuje, ovšem s tím, že jsou “velmi hluboko pod zemí”. V poslední písemnosti informuje myslivec Adler z Mlynářovic v roce 1828 ředitele panství, že “před sedmdesáti lety vedl starý Boehm z Hlásné Lhoty kteréhosi hraběte z Anglie na Velký Bobík, když přišli na louku, kde si hrabě naplnil láhev, z níž vodu u Boehma vyvařil a získal tím sůl.”
Výskyt soli na Boubíně koncem 18. století potvrdila manželka sedláka Beneše z Kahova, která v roce 1780 chodívala na trávu s vesničany a “ve slané vodě si namáčela chleba.” Podle starých lesních dělníků a některých hajných vytékala na severovýchodním svahu Boubína “slaná voda používaná k osvěžení”.
V boubínském geologickém útvaru se solná ložiska nevyskytují (opak by jistě potvrdila srnčí a jelení zvěř, která by se k takovému místu stahovala), a tak jedno z romantických vysvětlení jejího možného objevení spočívá v tom, že sůl si zde v nějaké podzemní skrýši mohli uschovat pašeráci nebo lupiči, přepadající na Zlaté stezce soumarské karavany, přivážející z bavorských Alp sůl do Čech. Když si po čase pro sůl nepřišli, rozpustila se a dala vznik slanému prameni, který se po nějaké době vyčerpal, kdož ví…
Zdroj: Lumír KOTHERA – Časopis Myslivost
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora