STARÁ ŠUMAVA: Táflova Huť
Staletá lípa vůní květů obalená a koldokol bzučení včel slyšet jest. A na jaře… a na podzim… Není snad okamžiku, kdy krásně by zde nebylo. Místo, jež jak bájný fénix povstalo. Na základech starých, nové příběhy zas vyrůstají. Nejen místa samého, ale příběhy, které zde se zrodily a svým životem pokračují.
Po celé naší zemi, i u sousedů bavorských. Tak jako kdys, když osada sklářská tu stála a lidé ty příběhy, do krajů blízkých i vzdálených, životem svým roznášeli a prožívali. Cestu starou, obnovenou, nové stromořadí doprovází. A v něm pravidelně střídají se, duby a lípy, jako symboly našich národů sousedících a národů, které zde, v „Krajinách památných“, společnou historii mají. A tyto nové, mladé stromy, pod ochranou starých jsou. Opět v dvojici symbolické, snad osudem předurčené – památný dub a lípa je střeží. A u té lípy památník i odkaz pro budoucí časy, dva oblouky, jenž se skoro protínají a mezi nimi krásný anděla obraz a v obraze nápis svatý, PAX VOBIS – mír s vámi… A ještě dvě stromořadí podél cest tu rostou. Jedno nese třešně a to druhé jablíčka. Tam, kde kdysi domy stály, kříž obnovený zlatě září. A to přání z lip a dubů, Alej smíření jméno má. Nechť poselství naplní se a navždy přetrvá.
Samota zvaná Táflova Huť (Tafelhütten) pod severním svahem hory Boubín (Kubani) je poprvé zmiňována roku 1619. Prvým osadníkem byl prý Wölfl Plechinger a jeho dům byl později přebudován na sklářskou huť. Usedlost předal Plechinger svému synu Kryštofovi, podle jehož zdrobnělého křestního jména (Christoph se v němčině zdrobňovalo i na Töffel) se odtud huť nazývala, poněvadž pak vedle levného dutého skla se tu vyráběly i skleněné perly do růženců zvané nářečně “Beteln”, máme tu i vysvětlení místního jména Tofel-Bettlhütten.
Od 16. do 17. století se hutě na Šumavě soustředily především na výrobu pateříků, malých korálků používaných k výrobě růženců – růženec byl tehdy také nazýván „páteř“, podle prvních slov latinské verze Otčenáše („Pater noster…“), odtud jejich označení. Vyráběly se navíjením skloviny na železnou tyč. Z technologického hlediska byla výroba poměrně jednoduchá, ačkoli i tak vyžadovala po skláři zručnost a rychlost – jeden sklář údajně zvládl za den vytvořit něco mezi pěti a deseti tisíci pateříky. Páteříky ze Šumavy byly určeny především na vývoz – z tohoto pohledu byla Šumava strategickým regionem, neboť se nacházela na obchodní stezce mezi Norimberkem a Prahou.
Právě norimberští obchodníci byli zodpovědní za distribuci výrobků šumavských hutí. Navázanost na Norimberk se ukázala jako problematická v období husitských válek, kdy papež obchod s Českými zeměmi zakázal a norimberští samozřejmě uposlechli. Na Šumavě proto došlo k zániku téměř všech skláren. Až po husitských válkách a následném zklidnění poměrů, tedy po polovině 15. století, došlo k obnovení výroby páteříků. Největší obliby dosáhly na počátku 17. století, ale celkem rychle začal upadat a hutě postupně zanikaly. Typy páteříků se lišily podle toho, jakou pozici na růženci měly. Od 15. století se ustálila podoba růžence, kdy se za deset menších korálků modlilo Zdrávas a za každý další větší Otčenáš. Křížky na koncích růženců, často také z korálků, znamenaly pomodlit se Apoštolské vyznání víry. Oddíly růžence symbolizovaly životní etapy Ježíše Krista a Panny Marie.
Aby byl ušetřen les, byla roku 1722 huť zrušena. Tehdejší huťmistr Lampert Plechinger provozoval nadále už jen zemědělské hospodářství, které pak přešlo do vlastnictví rodiny Korbischovy, jíž náleželo od té doby bez přerušení. Korbischovi navíc při křtu dávali chlapcům výhradně jméno Johann. Tak Johann Korbisch a jeho manželka Maria předali dvorec synu Johannovi, který se narodil 14. února 1802, a byl to opět Johann, narozený 1850 a po něm ještě jeden, ročník 1877, jimž později připadl. Pak přišel osudový zvrat, když další z Korbischových Johannů, tento s datem narození 13. března 1925, zmizel roku 1944 beze stopy kdesi na ruském bojišti za druhé světové války jako voják německého wehrmachtu. Na statku hospodařila za něho sestra Marianne, provdaná Graupeová, než nadešla další osudová rána v podobě násilného vysídlení. Korbisch-Hof osiřel. Jako případný dědic přicházel v úvahu tenkrát jedině, třeba poznamenat, Mariannin syn a doktor práv (Dr.jur.) Johannes Graupe (tedy opět Johann!). Korbisch-Hof s 56 hektary polí, luk i lesa musel být tehdy počítán k největším selským usedlostem tady v okolí. Konečná hodina zkázy udeřila tomuto kdysi znamenitému statku v roce 1963, kdy český tank stavení nejprve rozstřílel a pak srovnal se zemí. Tak provždy zanikla někdejší huť pod Boubínem, zvaná Táflova. Tam, kde kdysi kvetlo lidské dílo, zbyla jen mohutná lípa jako osamělý monument, připomínající život zašlé šumavské samoty. Na místech bývalé sklářské huti dnes návštěvník najde pozůstatky základů budov.
A ještě pověst: Setkání v Huťském lese. Kdysi šel jeden chasník z Veselky u Vimperka za děvčetem do Táflovy Huti. Protože musel jít hustým lesem, vzal sebou louč, aby si s ní svítil. Znenadání na něj vyběhl obrovský chlap. Nohy měl jak díže, mohutné paže a oči jako pánve. Mladík se tak vylekal, že se vrhnul břichem na zem. Takto jej chlapisko vzalo jen lehce přes záda. Potom se však udělal takový vítr, že vyvrátil všechny stromy kolem.
Zdroj: Setkání v Huťském lese. Adolf Daněk, Pozůstalost Muzeum Středního Pootaví Strakonice Otto Veith Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991 autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora