STARÁ ŠUMAVA: Pravětín
První zmínka o obci je z roku 1359, kdy tu stávala sklářská huť, jedna z prvních na Šumavě. Když první osídlenci začali s obděláváním půdy, byla pravětínská huť ještě nějaký čas v provozu. Byli to zřejmě potomci pracovníků sklářské huti, kdo se po likvidaci stromových velikánů při získávání potaše usadili při mírném svahu sklánějícím se tu k východní straně. Patrně i dále pro huť pracovali.
V údolí Pravětínského potoka dochováno pravěké rýžoviště zlata. Nejprve bylo zbudováno šest stavení, tvořících západní stranu dnešní návsi. Ty chalupy byly tehdy sroubeny z kulatiny, spáry byly ucpány suchým mechem nebo také peřím a zakryty štípanými prkny. Dnes bychom je asi viděli spíše jako lesní chýše. Obytná část sestávala nejvýše ze dvou místností. Na ni navazovala stáj a za ní stodola, všechno pod jednou střechou.
Vymýcená plocha osadníků sotva rozsahem převyšovala pozemek, na němž stál jejich dům. Jak je patrno ze staré katastrální mapy místa, nedocházelo k využití ostatního terénu v okolí vsi. Brzy po roce 1300 započala kolonizační vlna, která sem přivedla německé osídlence z bavorského příhraničí.
Už v roce 1359 se připomíná Sklenářová huť (Glashütte) u Vimperka (přesněji u Pravětína /Gansau/), později vznikly Táflova huť (dnes zaniklá Huť pod Boubínem), Stará huť ( u Křišťanova /Christianberg/ i u Horní Plané /Oberplan/ se zmiňují sklárny toho jména už k roku 1420), Korkusova huť (Korkushütte). V 17. století přibyly ještě Šeravská huť (Scherauerhütte /Scherestauerhütte/), Kubova Huť (Bodscheiderhütte /Kubohütte/), Magerlova huť (Madelhütte /Magerlhütte/ u Horní Vltavice /Obermoldau/).
Výskyt husitských vojsk na Šumavě zaznamenaly dobové kroniky při dobývání Prachatic Žižkou v listopadu 1420. Tam si jednooký vojevůdce a jeho táboři počínali zvlášť krutě. O této události mimo jiné informoval také diplomat a literár Eneo Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ve své Historii české: „Žižka zničil mnohá města věrných. Mezi nimi vyvrátil Prachatice, město vyšehradského probošta, v němž upálil muže a ženy s dětmi a nemluvňátky a všechny místní kněze uzavřené v kostele.“
Ve známé Husitské kronice Vavřince z Březové čteme: „….když dobyli útokem města Prachatic na hranicích bavorských, ukrutně zahubila krvavá ruka táborská po ulicích sto třicet pět lidí, ubivší je cepy a mečem jako vepře, a osmdesát pět jich zavřeli v kostelní sakristii, zapálili sudy a slámu a bez všeho milosrdenství ty lidi upálili. Nehleděli na to, že pokleknuvše na zemi a sepnuvše a pozdvihnuvše ruce k nebi, ze srdce prosili, aby dali ubohým čas k pokání, a že chtějí učinit všechno, cokoli rozkážou.“
Za husitských válek bylo od roku 1423 místo osady Pravětín vypáleno, obyvatelé mučeni a pobiti. Husité před rokem 1423 dobyli a vypálili dosud katolický Vimperk, jehož majitelé ostře vystupovali proti husitskému myšlení. Jejich tažení úrodnou zemí zanechávalo po sobě spoušť. Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí, přičemž ztráty v bitvách byly zanedbatelné. Celkem jimi bylo v Čechách vypáleno přibližně 170 klášterů a několik stovek kostelů. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních zemí, kde se chovali mnohdy ještě hůře než v českých zemích.
Děs z husitů byl tak velký, že se denně po zvonění na Zdrávas Maria dávalo ještě menším zvonem znamení k dalším modlitbám za to, aby byla země ušetřena husitských zvěrstev. Ten obyčej se udržel dlouho potom a ještě dnes se leckde na Šumavě zvoní „husitským zvonkem“ .Svědek oněch událostí Jan Polák z Prachatic hovořil o tom, že „jich Smil z Husi prosil, aby mu pomohli na Vintrberské, tu jich snad přišlo mu z Husince na pomoc čtyřiceti.“ Teprve o desetiletí později došlo k nové výstavbě Pravětína a částečnému znovuosídlení.
A ještě pověst: Čaroděj Križko z Pravětína se jednou dozvěděl, že za Prahou je zakopán zlatý poklad, a že k tomu je potřeba jedenácti lidí a tří černých knih. Měl však jen dvě a tak poslal svého pacholka do Bavor, kde byla jedna zakopaná pod starým stromem. Križko sebral své pomocníky a hned vyzkoušel její moc. Vyvolal čerta, který divoce vrazil komínem doprostřed shromáždění dvanácti odvážlivců. Už si na některého z nich brousil svoje drápy a zařval: ,,Nejmladší patří mně!“ Nejmladší z nich, jménem Prus, zabědoval: ,,Ježíšmarjá, to jsem já!“ Jak ale čert uslyšel svatá jména, obrátil se a vyletěl komínem zpět. Za několik dnů přišel ke Križkovi nějaký tuze velký pán, prý až z krajského úřadu v Písku a knihy vykoupil. Sotva došel za ves, zmizel, jako by se propadl do země.
Zdroj: Kroniky církevní, Križko Hans Watzlik, Böhmerwaldsagen 1921, str. 60
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora