STARÁ ŠUMAVA: Když jsme šli na pouť

Píseň o včelách

Když zazněl slavný zvon, na pouti z bud
zavlála vůně exoticky smělá,
tu žalovával chlapec na osud,
že nemá křídla jako drobná včela.
A v kase zvonilo pár krejcarů,
co za ně dřív,když kov ten málo platí?
A zatím včela pila nektaru
závratně dlouho,ale bez závrati.
O dětství teskně rozvažuji teď,
je konec všemu,už si hlavu nelam.
Jen ještě jednou včelám závidět,
jen ještě jednou záviděti včelám! (Jaroslav Seifert)

Byla nedočkavě vyhlížena například pravidelná procesí z Bavor, která přicházela od jihu : „… „Bavoráci“ bývali nejvítanější. Již z dáli zaznívalo jejich mohutné „heilig“.Nosívali široké klobouky, krátké kalhoty a vysoké boty. Měli úzké kabáty se dvěma řadami stříbrných knoflíků a na zádech zelený batoh. Někteří mívali pro větší bezpečnost na několikadenní cestě hůl, v níž byl skryt nůž. Děti čekávaly na „Bavoráky“ při silnici, modlily se a dostávaly od poutníků buchty, chléb, několik dní staré „špekové knedlíky“, nějaký krejcar, ba i čtyrák a obvyklé svazečky režných nití.“…..

Když se řekne pouť, mnoho lidí si nejspíš představí Matějskou pouť a její menší obdoby, konající se v různých městech po celé zemi. Takováto pouť, to jsou kolotoče, labutě, autodromy, střelnice, klobásy, cukrová vata, hlasitá změť vzájemně se překřikujícího hudebního doprovodu a k tomu dav bavících se lidí. Jiní si představí křesťanskou pouť s knězem v čele a někomu se možná vybaví mnohadenní putování na nějaké vzdálené místo.

Pro nás jsou důležité obě tváře poutě, jak ta duchovní, tak ta světská, protože obě mají v lidském životě své místo. Pouť nám dává čas a klid ke ztišení a kontemplaci, dává nám možnost objevit v sobě něco nového, otevřít se nějaké vnitřní proměně a zase o kousek víc poznat sebe sama. Člověk potřebuje jak tiché usebrání se, tak radost a zábavu.

Slyšte, slyšte! Z nedaleké vesničky line se bezstarostný smích, zvuk praskajícího ohně, houpaček i kolotočů. Nechybí ani lákavá vůně perníkových figurek i příslib sladké radosti v podobě cukrové vaty. Právě k nám přijela pouť a všichni aktéři již netrpělivě vyhlíží první návštěvníky! Poutě v barokní době se pořádaly buď do míst spojených se zázraky – obraz ronící slzy, pramen po jehož vodě prohlédli nevidomí, místo kde se poutník zázračně vyléčil – ale častější to byly poutě výroční. Ty se slavily v den vysvěcení farního kostela či na svátek světce, kterému byl kostel zasvěcen.

Více než tisíc let putují lidé na místa obdařená zvláštní milostí, kde došlo k zázračné události a kde je proto vnímána přítomnost nadpřirozené moci více než jinde, aby si zde vyprosili pomoc v nouzi. Poutní cesty vedly napříč Evropou bez ohledu na zemské či později státní hranice. Ponechme nyní stranou tyto důvody, pomiňme i význam poutí coby nástroje k rekatolizaci církve po Bílé hoře, rozšíření vzdělanosti lidu návštěvou zajímavých míst, do jisté míry i prostředku komunikace mezi jednotlivými místy či zábavné relaxaci po celoroční dřině obyvatelstva.

Věnujme se chvíli jejich možná druhotnému, ale ve výsledku stejně důležitému fenoménu. Vlivu na gastronomii a pohostinství. Procesí na poutní místa měla svůj význam i na kultivaci cest, které k nim vedly. V ranci na zádech obvykle nechyběla buchta, nebo kynuté koláče s nádivkou.Ve smyslu tom, že při nich vyrůstaly hostince nebo alespoň stánky s jakýms takýms občerstvením. Ty se stávaly pevnou součástí pouti, pravidelnou zastávkou na cestě k duchovnímu i estetickému poznání. Stravování poutníků na cestách lze posuzovat z více zorných úhlů, přičemž první, v souvislosti s přímým dopadem na skladbu jídelníčku, zohledňuje důvod putování. Pakliže se jednalo o poutě kajícné, byl stravovací režim obdobný tvrdému postu, neboť cílem bylo soustředění se na zbožný účel cesty, a putovalo se proto jen o chlebu a vodě. Jak se tedy občerstvovali poutníci cestou na svatá místa? Základem bývala doma přichystaná zásoba jednoduchých drobností. Nejčastěji to byly tvarohem či ovocem plněné pouťové koláče – v každé obci bývaly jiné – nebo podobné pečivo, připravené k přímé konzumaci. Zdroj pití zprvu zajišťovaly četné studánky na trase.

Již zmíněné stánky s občerstvením, při vícedenním putování i restaurace v jednotlivých cílových městech se zvolna staly samozřejmostí. Objevovaly se i přímo v cílových svatých místech. Pro poutníky byly lákadlem kvašené okurky prodávané v cíli cesty. „Když je kupovali, mohli se napít z putny zdarma láku, což bylo v srpnovém parnu osvěžující“ Nakládané okurky, spolu s uzeninami, patřily v době po I. světové válce k lahůdkám. Jejich oblíbenost, včetně nálevu jako nápoje a uzenářských lahůdek v podobě párků ohřívaných v kotlících, podávaných s křenem a s rohlíkem, potvrzují i informace z poutí. …..„Poněvadž hospody o poutích nestačily velkému počtu poutníků, tak chudší lid nabízel jim na ulici slepičí a zasmaženou polévku. Kromě toho prodávala se husina, makové a tvarohové buchty, švestkové koláče, hlávkový a okurkový salát se smetanou, kvašené okurky, ovoce čerstvé i sušené.

Místo pouti stávalo centrem společenského života. Proto se k němu přidružoval i zábavní program, který byl zejména pro děti nejvýraznějším a nejlákavějším projevem poutě. Po místech poutí kočovali se svým vybavením komedianti: majitelé kolotočů, houpaček, zábavních střelnic, strašidelných domů a dalších atrakcí, mnohdy společně s kočovným divadlem s náboženskými i světskými tématy. Postupem doby se význam poutí měnil. Pro vlažné katolíky v Českých zemích přestávala být sakrální tématika prioritní, větší důraz byl kladen na pouťové zábavy a veselice. Zde se po doražení do cíle utrácely pracně našetřené peníze za lákavé dobroty. Kokosové špalky, sladké dřevo, turecký med, na těchto laskominách se nešetřilo. Vždyť pouť byla jednou za rok!

Nedostatkem zákazníků netrpěli ani knihaři, prodejci modlitebních knih, svatých obrázků a písniček. Ne vždy však nabízeli poutníkům nezávadné katolické knihy, často šlo i o „písničky a modlitby nekatolické, plné nesmyslů a blouznilství.“ Prodávaly se svaté obrázky patrona kostela či místa, papoušek tahal planety, děti bývaly ulepené od cukrové vaty. Růžová pochoutka lehoučká jako pápěří a vyvolávající radost v duši už od pohledu zkrátka neodmyslitelně patří ke každé dobré lidové zábavě. Homole cukru byly však v rámci historie považovány za velmi vzácnou surovinu a cukrové pochoutky si tak běžně mohla dovolit většinou pouze šlechta. Především pro bohaté šlechtice tedy připravovala řada cukrářských mistrů vybrané cukrové speciality. Ta, spolu s pendrekem, bývala hitem pouti a na rodičích si ji vymohl snad každý kluk či děvče.

Zdroj: Milan Ballik – Čtení pravdivé o poutích a poutnících

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora