Z HISTORIE MĚSTA: Skláři město proslavili
…že sklářské umění by mělo být tím vůbec posledním mezi všemi uměními celého světa; neboť až Bůh zničí celou tuto budovu světa ohněm, stane se přece všechno sklem.
Johannes Kunckel von Löwenstern (1630-1703), „Ars vitraria“…
Město Vimperk proslavili skláři. Hrdí, nezávislí. Takzvaní huťmistři patřili v 17. století k nejbohatším lidem široko daleko. „Jsou to velcí páni, vedou si jak kavalíři. V penězích, hostinách a oblečeních se jim nikdo nevyrovná,“ …..První písemné zmínky o šumavském sklářství pocházejí z poloviny 14. století. Koncem 17. století začalo české sklo vytlačovat ze světových trhů benátskou produkci, do té doby nejžádanější a nejkvalitnější. Ke slávě českého skla příspěl i Michal Müller z Helmbašské huti u Vimperka objevem křídového křišťálu.
V polovině 17. století existovaly v Evropě dvě sklářské tradice: benátská, která využívala sodnovápenaté sklo, a středoevropská, jež pracovala se sklem draselnovápenatým. Benátskému sklu se říkalo „dlouhé“, protože se dalo dlouho zpracovávat u pece a bylo dokonale čiré. Středoevropské bylo také kvalitní, ale „krátké“. Rychle tuhlo, špatně se proto zpracovávalo a nebylo zdaleka tak čisté. V sedmdesátých letech 18. století se tyto dvě tradice na několika místech střední Evropy spojily. Recept na nové sklo objevil právě Michael Müller, který se tak dlouho pokoušel vyrábět benátské sklo z domácích surovin, až se mu podařilo najít něco daleko dokonalejšího.
Müller vytvořil novou sklovinu, která v sobě spojovala vlastnosti dvou předchozích. Byla dokonale čirá, takže napodobovala oblíbený horský křišťál, ale na rozdíl od benátského skla, které bylo poměrně měkké, byla velice tvrdá. A tím měla oproti benátskému sklu jednu velkou výhodu. Benátské sklo se sice dobře tvarovalo, ale velmi obtížně brousilo a rylo, protože bylo tenkostěnné a měkké. Nové, podle dobové terminologie „pěkné křídové sklo“ bylo tvrdé, odolné, naprosto čiré a ideálně se hodilo k výzdobným technikám, které mělo v oblibě baroko, a tím byly brus a rytina.“ Michael Müller svým vynálezem doslova dobyl svět. A netrvalo mu to ani moc dlouho.
Nové sklo se rychle dostalo na evropské trhy a během dvou desetiletí zcela vytlačilo benátské sklo. Mířilo i do takových končin, jako byla Indie či Amerika, tedy všude tam, kde měly evropské mocnosti své kolonie. Sklářský rod Meyrů přenesl své podnikatelské aktivity na panství Vimperk. Vimperské panství vyšlo Meyrovi blahovolně vstříc; 22. října 1814 putovala odtud na písecký krajský úřad žádost o svolení „pro novohradského sklářského mistra Josefa Meyra“ zřídit jednu sklářskou huť a dvě brusírny skla. Stanoviště továrny, praví se ve velmi podrobném přípise, je situováno ve vzdálenosti na 500 kroků od poslední budovy města Vimperka na vrchnostenské louce při potoce, má ode všech jiných usedlostí izolovanou polohu a navíc jsou veškeré výrobní i obytná stavení od základu až po střechu vyvedena z kamene, takže nehrozí nijaké nebezpečí požáru.
V huti Adolf, jak byla nazvána po tehdy dosud panujícím knížeti ze Schwarzenberka, šly obchody hned od samého počátku dobře a starý sklář tu zažil ještě šťastná léta. I pro město Vimperk byla nová továrna požehnáním; zisky rok od roku rostly a Vimperk rozvojem rychle brzy předčil sousedy. Pouhých několik let po založení hutě, dne 17. ledna 1841 umírá Johann Meyr ve věku 64 let, skonav náhle ve sklářském hostinci „Zur Fischerin“ (u vimperské hutě Adolf, v domě zvaném i česky Na fišerce). Dědic Johanna Meyra, jímž byl Wilhelm Kralik, měl pověst Meyrových sklářských hutí, v jižních Čechách, které platily za prvé „Kunstglashütten“ vůbec, ještě více rozvinout a upevnit, takže v sedmdesátých letech devatenáctého století zaměstnával už 730 pracovníků.
Wilhelm Kralik neznal ve svých obchodních aktivitách oddechu. Znal mnohá sklářská tajemství, která mu svěřil jeho kmotr, „starý Meyr“a musí být uveden na předním místě mezi těmi, kdo učinili ze sklářství umělecké řemeslo. Hned po obchodech to byla lovecká vášeň, která ho vedla po volání srdce zas a zas do šumavských lesů, obklopujících kol dokola jeho hutě. Následovali ho v té zálibě i jeho úředníci a sklářští dělníci, takže všichni byli často jakoby jednou jedinou mysliveckou společností. Vedle toho se v panském domě provozovala vybraná hudba v malém důvěrném kruhu, zatímco sklářský lid se bavil v hutní hospodě „Zum Böhmerwald“ po svém drsnou hrou i zpěvem. Zesnul náhle brzy nato dne 9. května roku 1877 ve sklárně Adolf u Vimperka. Příslovečné byly dobré vztahy, jež vládly mezi ním a jeho úředníky i dělníky. Svou osobností vyzařoval a šířil kolem sebe dobrou vůli a podřízení mu za to byli ze srdce oddáni tak, že na ně mohl kdykoli spolehnout.
Výrobky firmy šly do celého světa a zdobily tabule mnoha panovnických a knížecích domů. Na všech světových výstavách dosahovaly těch nejvyšších ocenění. Po tomto oslnivém období následovala ovšem pověstná katastrofa v podobě hospodářské krize, která ochromila množství průmyslových podniků a stovky zejména právě sklářských dělníků donutila k vystěhování. Tak se i stalo, že poté, co Wilhelm Kralik von Meyrswalden roku 1877 zemřel, byl majetek rozdělen mezi jeho čtyři syny, a tak rozsahem umenšen. Heinrich zdědil sklárny v Lenoře a v Arnoštově (Ernstbrunn) pod firemním označením „Wilhelm Kralik & Sohn“, Karl sklárnu „Adolf“ u Vimperka pod starou firmou „Meyr’s Neffe“. Zbylé hutě v Kaltenbachu (Nové Hutě) a Františkově (Franzensthal) byly dílem prodány, dílem vyhašeny.
Dědic sklárny „Adolf“, sestávající ze „staré hutě“, dále z mladší Idiny hutě (Idahütte) a Luisiny hutě (Luisenhütte), tedy Karl Kralik von Meyrswalden, dal svému podniku ještě modernější tvář. Různé neshody, světová válka z let 1914-1918 a následně pak i druhá hospodářská krize odzvonily umíráček slavné sklářské huti, existující už od roku 1816. V roce 1922 přešla do židovských a deset let nato do českých rukou. Této klice se po stálém oklešťování a rušení provozů a pracovních příležitostí, provázeném nesmyslnými nákupy zařízení postupně podařilo zasadit podniku smrtelnou ránu. Hned v roce 1938 probíhala jednání s panem Rolfem Seyfangem z Göppingen, který si chtěl vimperskou sklárnu „Adolf“ buď pronajmout nebo koupit. Druhá světová válka učinila všem plánům konec.
A ještě pověst: Sklářský skřítek zvaný “Durandl”. Před mnoha staletími vešli skláři, paliči popela, uhlíři a stupaři do českobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla. V lese žili tenkrát přirozeně také rozliční duchové a skřítci. Jeden z nich, malé postavy s břichem jako koule, huňatých hustých a dlouhých vlasů a krátkých nohou, to měl zvlášť těžké s živobytím. Vydal se tedy hledat něco lepšího. Při tom svém putování šel zrovna kolem jedné sklářské hutě. Vklouzl dovnitř a skryl se do topeništní jámy. Teplo tavicí pece mu dělalo dobře a zalíbilo se mu brzy i mezi veselým nárůdkem sklářů. Když se v noci sklo tavilo, díval se šmelcířům přes rameno.
Durandl byl skřítek chudý. Neměl ani zlato, ani drahokamy. Jeho bohatstvím byl bystrý rozum. Během času se nashromáždila v jeho hlavě všechna tajemství tavby skla a k nim přibyly i vlastní nápady, jak vylepšit základní směs, které se říká sklářský kmen. Tak nabyl pokladu, o který se se skláři rád podělil, pokud se k němu dobře chovali. Učil šmelcíře, jak zelené lesní sklo vylepšit. Bylo teď jasné a průhledné, ne šedozelené a šlírovité. I recepty na barevné sklo pro kostely a katedrály šeptal v noci šmelcířům do ucha.
Tak se zrodilo během staletí naše krásné křišťálové sklo, zářivé jako ryzí horský krystal křemene, ohnivé jako rubín. Durandl byl pořád mezi lidmi ze skelné hutě. Varoval je také, když hrozilo nebezpečí. Miloval sklárnu a lidi kolem ní. Teprve když se zmocnily výroby skla “věci ze železa”, všechny ty stroje a automaty s jejich prskáním a pískotem, rachotem a zápachem, neměl tu už Durandl nijakého stání a v posledních letech ho už nikdo nikdy více nespatřil.
Zdroj: Franz Blau Böhmerwäldler Heimatbrief – Z knihy Umění šumavských sklářů-Vilém Kudrlička, Jiří Záloha-Jihočeské nakladatelství 1987 Sklářský skřítek zvaný “Durandl” Willi Steger, Böhmwind, Hertha Ellinger, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora