STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Mistr Jan řečený Hus z Husince
Jan Hus:
“Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi prodavači odpustků, aby tu vyklovali kdejaké zrnko zlata nebo stříbra. Neznají slitování, jejich srdce jsou ztvrdlá a jejich ústa zjedovatěla závistí a lží. Vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě — zaplať, vyzpovídat se — zaplať, chceš poslední pomazání — zaplať, chceš loupit, vraždit — zaplať a bude ti odpuštěno. Ale podle toho, kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa. A za peníze vydřené takto z křesťanského lidu jen obchody své provozují, lichvy, koně krásné, čeleď nepotřebnou chovají, v kostky hrají a na své kuběny pláště drahé a kožichy věší, aby s nimi smilnili jako hřebci plemenní a býci nezkrocení, zatímco Kristus chodil v plátně a bos a neměl střechy, kam by složil svoji hlavu. Ale poznejte se, loupežníci chudých lidí, vy vrahové, zloději, svatokrádci, neboť lidé — i Bůh — vás proklínají. Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatěno a otráveno jest veškeré křesťanstvo na duši. Odtud svárové mezi papeži, preláty, biskupy a ostatními kněžími. Psi o kost se hryžou; vezmi kost — a přestanou. Vezměte prelátům a biskupům a ostatním kněžím peníze, bohatství, majetek, světské panování — a rázem se přestanou drát o místa, podplácet, přeplácet hodnosti; i svárové mezi papeži přestanou. Pamatujte si jedno: ať je to prostý kněz, biskup anebo sám papež, pokud žijí v hříchu, nejsou z milosti Boží. Nezoufejte tedy, nejmilejší bratři a sestry z toho, že jste malí a utlačení; vězte, že nad kněze, arcibiskupa či papeže žijícího v hříchu, prostý sedláček, tovaryš či žena chudá z lidu žijící čistě a zbožně větší jest před Bohem. Amen.”
(Josef Kajetán Tyl: Jan Hus)
Kostnická katedrála, 6. července 1415. Teatrální a potupné odsvěcení Jana Husa je v plném proudu – je třeba zbavit ho všech kněžských atributů. Části kněžského oděvu a tonzury mu pověření biskupové prostřihávají na čtyři strany a na jeho hlavu vkládají okrouhlou papírovou korunu. Tři na ní namalovaní ďáblíci se přitom perou o odsouzencovu duši. Korunu zdobí nápis: „Tento je arcikacíř.“ Už ráno plenární zasedání kostnického koncilu odsoudilo profesora a vůdce reformního hnutí v církvi Jana Husa jako zatvrzelého kacíře a vydalo jej světské moci k potrestání.
Teď již potupně ozdobený kráčel mistr Jan na louku před Kostnicí, která sloužila jako koňské mrchoviště. Čekal jej hrozný trest – neobvyklý i v krutém středověku. Na mrchovišti jej připoutali ke sloupu, jako usvědčeného kacíře jej obrátili tváří k západu a obložili jej až po bradu svazky dříví a slámou. Ještě před zapálením hranice jej naposledy vyzval říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, aby své učení odvolal, a zachoval si tak život. Hus odpověděl, že chce „vesele umříti“ v pravdě evangelia, kterou „psal, učil a kázal“. Odvoláním by se vzdal svých pravd, propadl by podle svého přesvědčení před nejvyšším Božím soudem a ještě pohoršil svůj lid, „za což by se slušelo, aby mi byl na šíji vložen žernov osličí a abych byl potopen v hlubině mořské“. Tím měla moc světská zde na zemi cestu otevřenou – vlastní trest mohl být proveden.
Po Husově odmítnutí biřici hranici zapálili. Jan Hus si začal zpívat a podle svědka Petra z Mladoňovic „hned mu vítr vehnal plameny do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu“.
Po shoření hranice „ještě trup těla stál, vise za krk na řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zem, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel“. Tím ale exemplárně strašné a potupné divadlo neskončilo. Jeho srdce nabodli na kůl a upekli je jako na rožni. Popel poté hodili do Rýna, aby mistra navždy vymazali z dějin.
Husův případ vůbec patřil k mimořádným – v 15. století nebylo běžné, aby se záležitostmi jednoho univerzitního profesora a kazatele postupně zabývali tři primasové příslušné arcidiecéze, soudní dvory dvou papežů, štáby právníků a filozofů. Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa je dobový dokument vyjadřující názory české šlechty ztotožňující se s Husovým učením a odsuzující jeho upálení v roce 1415. List byl „Dán v Praze léta božího tisícího čtyřstého patnáctého, druhý den měsíce září, v plné radě urozených pánů, šlechticů a vladyk Království českého a Markrabství moravského s přivěšením našich pečetí“. Dokument podepsalo 425 českých pánů. Navíc byl Hus mezi prvními, kterého osobně pozvali na nejvýznamnější evropské shromáždění celého století, na koncil v Kostnici. Česká otázka se díky němu dostala do evropského dění. Jaký byl muž, který něco takového spustil?
Jan Hus se narodil někdy kolem roku 1371 pravděpodobně v jihočeském Husinci, i když někteří historici vyslovili myšlenku, že pocházel z vesnice Husince severně od Prahy. Po čase stráveném zřejmě na prachatické škole odešel do Prahy, kde na vysokém učení studoval artistickou fakultu. Ze všeho nejvíc ale toužil se stát knězem.
Na podzim roku 1393 dosáhl titulu bakaláře svobodných umění, i když s nijak skvělým prospěchem. Promoval ve stejné skupině jako jeho celoživotní přítel a následovník Jakoubek ze Stříbra. Začátkem roku 1396 Hus získal titul mistra svobodných umění a začal sám učit na artistické fakultě. Neboť kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo tkát šaty a nadívat jitrnice, zdali by neměl můj rozum soudit, že mi papež nařídil hloupost? Vysvěcení na kněze (asi roku 1400) mu umožnilo přistoupit ke kněžskému úřadu jako k poslání. Svůj vzor viděl v apoštolech, jejichž způsob života se tak lišil od současné rozpolcené a zbohatlé církve.
V březnu 1402 byl Jan Hus ustaven kazatelem v prestižní Betlémské kapli. A ohnivě řečnil. A začaly se dít věci. Betlémská kaple se plnila posluchači, pro něž se Husova kázání stala zdrojem naděje. Přispívala k tomu i skutečnost, že se Hus snažil sdělovat své myšlenky v českém jazyce. A byly to myšlenky přitahující všechny vrstvy. V rámci reformních idejí si každý sliboval zlepšení svého postavení. Nemajetní i obyvatelé měst měli být zbaveni zátěže platů a dávek, které museli neustále platit církvi. Bez peněz nemohli pokřtít dítě, oženit se ani pohřbít mrtvého. Šlechta i panovník se hodlali rozdělit o církevní statky a měšťané se chtěli zbavit finanční zátěže, protože vydržovali četné kláštery. Proto do kaple chodili měšťané i šlechta, dokonce někteří z dvořanů krále Václava IV. a jeho manželky Žofie.
Dne 18. ledna 1409 vedli Husovi spolupracovníci v Kutné Hoře namáhavé jednání s králem Václavem IV. o zásadních změnách na pražské univerzitě. Král svým dekretem prakticky odevzdal pražské vysoké učení pod kontrolu skupiny kolem Jana Husa. To rozzuřilo církev, pod jejíž správu univerzita patřila. Další ránu jí zasadil 11. červenec 1412. Tehdy byli totiž na příkaz krále Václava popraveni tři mladí tovaryši, kteří se podíleli na bouři proti odpustkům. Jan Hus uctil jejich památku rozhořčeným kázáním. Svým činem se rozešel i s králem. Také církev se znovu rozezlila.
Papež následovně zakázal vykonávat v Praze všechny církevní obřady (interdikt), pokud mistr Jan bude ve městě. Ten se proto odebral na venkov. Kázal sice na křižovatkách městských a vesnických cest, ale změna v jeho životě byla příliš veliká. Právě na Krakovci se také rozhodoval, zda přijme pozvání římského krále Zikmunda na kostnický koncil, kde měl obhajovat čistotu svých názorů. Nakonec se rozhodl, že se do Kostnice vydá. A to také učinil v říjnu 1414 s nevelkým doprovodem. Sám římský král Zikmund vystavil Husovi glejt, který mu měl zajistit bezpečnost mimo hranice českých zemí. Hus odjížděl do Kostnice s nadějí, že účastníky koncilu přesvědčí o správnosti svých názorů na církev. Zároveň si dobře uvědomoval nebezpečí, které mu hrozí.
Sepsal proto závěť – svým žákům odkázal dvě sutany a jednu kopu grošů za věrné služby. V Kostnici, kam dorazil 3. listopadu, se Hus ubytoval v ulici sv. Pavla u vdovy Fídy. V jednom ze svých dopisů do Čech psal, že kvůli vysokým nákladům na ustájení koní v Kostnici poslal většinu koní a průvodce zpět k Ravensburgu a že si ponechal zdatného koně jménem Grabstyn, pro případ, až pojede naproti Zikmundovi. Dlouho tam nepobyl. Odtud jej vylákali 28. listopadu 1414 na údajnou poradu, poté jej zatkli, obvinili z kacířství a odvezli na blízký hrad Gottlieben na břehu Bodamského jezera. Hus se necítil dobře, bolela jej hlava a měl žlučníkové záchvaty. Zikmund, který přijel do Kostnice až o Vánocích, se pokusil u koncilu zakročit v Husův prospěch. Marně.
Husův list z Kostnice přátelům, 6. listopadu 1414: …Nejmilejší! Vězte, že se mi dobře vede ve všem. Přišel jsem do Kostnice bez ochranného průvodního listu papežova: proste tedy Boha, aby mi dal stálost, protože mnoho protivníků a silných povstává proti mně. Zvláště je štve prodavač odpustků pasovský děkan, nyní již probošt, a Michal de Causis, který stále vylepuje soudní nálezy proti mně. Ale ničeho z toho se nebojím ani neobávám, doufaje, že po veliké bitvě bývá veliké vítězství a po vítězství větší odměna a větší zahanbení pronásledovatelů…
Proto nakonec ustoupil. Do samotného procesu potom nemohl jako světská osoba zasahovat. Jeho „Neodvolám!“ se poté neslo dějinami jako symbol neohroženého boje za pravdu. A po jeho smrti tisíce Husových stoupenců přistoupily k ještě rozhodnějšímu boji proti zesvětštělé církvi.
A ještě pověst z Prachaticka: Doposud jsme nevěnovali dostatečnou pozornost ústně předávaným pověstem, které se přímo či nepřímo vztahují k Husinci, jakožto rodišti Jana Husa. Nelze je však ve výčtu opominout, neboť podstatnou měrou přispívaly mezi prostým lidem k udržení si tradiční úcty k mistru Janu Husovi, přestože jejich věrohodnost má velmi malou hodnotu. Pověst dí: Při cestě z Husince do Prachatic se tyčí jedna skála. Říká se jí Husova. To prý tudy chodil mistr Jan ze školy, u skály sedával a učil se a hlavu svou o kamennou stěnu opíral. Dodnes je tam jeho otisk vidět. Když se chystal pak do Prahy, pod touto skalou své matce při loučení prorokoval své pozdější upálení. Neboť tehdá byla veliká bouře a blesk u skály zapálil jeden keř. I Hus matce pravil: ,,Jako tento keř sejdu se světa!” Po mnoha letech, když Husovy knihy byly jezuity páleny, u této skály při cestě byla zapálena taková hranice. Prachatičtí při tom volali: ,,Ejhle, jak váš Hus pěkně hoří!” A někteří Husinečtí odpovídali: ,,Jak jste si ho vyučili, tak ho máte!”
Zdroj: Jan Hus známý i neznámý, Karolinum 2015, Okresní státní archiv Prachatice, František Mík
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora