Z ARCHIVŮ A KRONIK: Apoštolové Slovanů ze Soluně
Věrozvěsti a učenci, díky jejichž práci jsme se staly kolébkou slovanského písemnictví. Zatímco zbytek Evropy psal v latině, u nás se psalo staroslověnštinou. Příběh věrozvěstů, kteří přišli roku 863 na žádost knížete Rastislava na území Velké Moravy, aby zde šířili křesťanství ve slovanském, lidu srozumitelném jazyce.
Ocitáme se ve vstupní bráně našich národních dějin, v bráně jménem Velká Morava. Potkáváme se v ní se dvěma vynikajícími učenci. Nikoli tyrany, nikoli dobyvateli, ale vědci, muži osvíceného ducha. To je přece jenom fakt, který nás opravňuje k troše hrdosti. Cyril a Metoděj vystupují z šera zmizelého času jako vůbec první alespoň trochu plastičtěji nasvícené osobnosti naší historie, jako lidé z masa a kostí. Využijme tedy příležitosti a pohleďme jim do tváře!
Cyrilometodějská legenda je asi nejznámější legendou. Vypráví se v ní, že kníže Rastislav vypravil poselství z Moravy k byzantskému císaři Michaelovi. Prosil, aby poslal někoho, kdo by jeho prostý lid vedl k pravdě a vyložil její smysl a omezit vliv dobyvačných německých sousedů. Kromě křesťanství zavedli tito misionáři u slovanských národů ve střední Evropě také gramotnost. Někdy se jim proto říká „apoštolové Slovanů“.
Velkomoravská říše byla rostoucí říší uprostřed Evropy. Její kníže Rastislav pozval byzantské učence Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, aby sem přinesli křesťanskou víru. Ti přišli roku 863. Cyril a Metoděj absolvovali dvě důležité cesty. Ta na Velkou Moravu nebyla první. O šíření víry se poprvé pokusili roku 860, kdy byli vysláni byzantským císařem do Krymu. Pro naši historii byl však významný až rok 863. Kromě víry prý přinesli na Moravu novou plodinu – okurky. Ty zdejší lidé neznali. Slované tehdy byli barbarským národem, který neměl žádné právo, žádné školy, téměř žádnou kulturu; život byl primitivní a životní úroveň nízká.
Družina vyčerpaných mužů putuje k severu už několik týdnů. Občas něco uloví, vodu pijí z potoků a někdy i lesních studánek. Ta cesta k pohanům je nekonečná. Prý křesťané, bůhví co tenkrát to poselstvo císaři nakukalo. Vidíme to na každém kroku, obětují zvířata, křepčí kolem ohňů, opíjejí se a páří mezi sebou jak je libo, jako zvířata. Ozbrojený doprovod s obdivem hledí na dva vznešené starce v bílých řízách, s těžkými stříbrnými kříži na prsou, kteří nedbaje na únavu, trpělivě hlásají nové učení barbarům, oblečeným v kožešinách a kamennými sekeromlaty v rukou.
Školní vědomosti jsou pak ještě podepřeny tím, že na místo působení dorazili někdy v roce 863 po Kristu, a že pátého července slavíme díky nim státní svátek. V prvním odstavci je řada historických omylů a měli bychom je uvést na pravou míru. Předně. Konstantin ani Metoděj nebyli starci. Zralí muži, to ano. Konstantinovi bylo v době příchodu na Velkou Moravu 36 let. Jeho bratr Metoděj byl o čtrnáct let starší. Zajímavé je, že termín Velká Morava se nikde v devátém století v žádném písemném záznamu neuvádí. Což pochopitelně neznamená, že tento státní útvar neexistoval. Naopak, byla to středoevropská velmoc, která zahrnovala nejen Moravu, ale i Čechy, kus Slovenska a Maďarska. Na východě se stýkala s Kyjevskou Rusí.
Dalším omylem by bylo myslet si, že kníže Rostislav, který bratry pozval, byl nějak přehnaně zbožný. Nikoliv, jeho úmysly byly čistě pragmatické. Chtěl mít vlastní kněze, a nikoliv kněze dosazené Východofranckou říší. Konstantin a Metoděj nepřinesli křesťanství, už zde dávno bylo. Vlastní církev znamenala samostatnost a nezávislost. Oba bratři byli sice kněží, ale jen nižšího svěcení, byl to vlastně takový průzkum bojem a církevní kruhy v Konstantinopoli nijak nespěchaly. Byli zkušení, byli zcestovalí, byli zvyklí na nepohodu. Na svoji dobu nesmírně vzdělaní muži, ovládající filozofii, teologii jazyky.
Myslím si, že bychom si měli ujasnit pár věcí. Předně, mýlit se je lidské. Pokud člověk získá nějaké znalosti, odpovídající úrovni výzkumů své doby, není to žádná ostuda, když doba budoucí jeho znalosti přehodnotí. Ve škole učili, že soluňští bratři vytvořili písmo hlaholici, čistě pro křesťanskou misii, kam byli vysláni, nebo že o ní měli dokonce boží vnuknutí. Krásná, leč naivní historka. Současná věda začíná pochybovat. Nepochybuje o tom, že oba bratři prosadili hlaholici na Velké Moravě jako jazyk bohoslužby. Pochybuje však o jejich autorství. Na povrch vyplouvají důkazy o tom, že hlaholice je mnohem starší, nejméně o půl tisíciletí, než doba, o které se mluví. Místem vzniku je zřejmě Aquileia, město na italsko-slovinských hranicích, kde žilo slovanské obyvatelstvo a velká křesťanská komunita již v době Římského impéria. Písmo bylo tedy pouze obnoveno, možná upraveno pro jejich podmínky, ale nebylo jimi vynalezeno.
Přesto něco v této zemi zůstalo – víra v srdcích. Velkomoravská říše se sice kolem roku 900 rozpadla, ale křesťanství rostlo dál za Přemyslovců v Čechách. Ty se staly centrem politického i kulturního dění. Konstantin ve svém Proglasu, předzpěvu k překladu evangelií do staroslověnštiny, vyzval Slovany, aby svým rozumem slyšeli slovo Boží: „Vy všichni, kdo svých duší krásu vidíte a milujete, rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby světa se zbavili, rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, slovo, které od Boha přišlo.“
Zdá se, že Slované tehdy slyšeli a poslechli. V prostoru české kotliny se začal ustavovat nový stát, který pohltil Velkou Moravu, takže již nikdo nechtěl připomínat fakt, že křesťanské Čechy vděčily za svou christianizaci především Velkomoravské říši. Na scénu vstupují historičtí Přemyslovci se svými zájmy – vazby s Byzancí jsou zpřetrhány a Přemyslovci se přimykají k západokřesťanské víře. Církevní svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se stal v roce 1990 také státním svátkem.
Naproti tomu v jiných okolních zemích 5. červenec státním svátkem není a církevní svátek Cyrila a Metoděje si v nich připomínají zpravidla 9. března. V českých zemích je svátek Cyrila a Metoděje slaven 5. července teprve od roku 1863. Římská kongregace obřadů tak vyhověla žádosti olomouckého arcibiskupa Bedřicha Fürstenberga. Katoličtí historikové to vysvětlují ryze praktickými důvody. Začátek března zpravidla zasahuje do liturgické postní doby, ve které se katolíci větším oslavám vyhýbají.
Historik Beda Dudík v polovině 19. století navrhoval přeložení svátku věrozvěstů na měsíc červen. Uvažovalo se o tom, že už by mělo být usušeno seno, ale ještě by neměly začínat na polích žňové práce. Historik Bohumil Zlámal ve svých rukopisných Dějinách olomoucké arcidiecéze (Kyjov 1979) uvádí, že Řím nakonec rozhodl o 5. červenci, protože byl v tomto období jediným liturgicky volným dnem. Se svatými Sedmipočetníky se v Česku setkáte jen výjimečně. Tímto výrazem jsou, zejména ve slovanských církvích, označováni svatí soluňští bratři Cyril a Metoděj a pět jejich nejznámějších žáků a spolupracovníků – Gorazd, Kliment, Sáva, Naum a Angelár.
Cyrilometodějských žáků bylo mnohem více, ovšem jména těchto pěti nám historie v písemných pramenech dochovala. Pro samostatné označení pětice žáků pak bývá používán název „Svatí Pětipočetníci“. Svatý Gorazd, jediný mezi nimi moravského původu, se v pozici Metodějova nástupce na moravském biskupském stolci dlouho neohřál. Než stačil odejít do Říma, aby tam osvědčil svou pravověrnost, byl smeten vlnou převratu podobně jako ostatní jeho druhové.
Staroslověnština – je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Vznikl podle nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. Se změnami se používá pod názvem církevní slovanština dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu (řeckokatolická, pravoslavná).
Cyril pro staroslověnštinu nejprve vyvinul nové písmo, hlaholici. Ta se používala na Velké Moravě, epizodně ještě ve 11. století v Sázavském klášteře v Čechách, nejdéle se však udržela v Chorvatsku, a to přesto, že tam se po rozkolu církve přiklonili k římskokatolickému směru a přijali latinu. O půl století později vznikla v Bulharsku cyrilice, kterou pravděpodobně sestavili Cyrilovi žáci. Byla praktičtější, protože její písmena byla jednodušší a hlavně se více podobala svým řeckým vzorům, a řeckou abecedu tehdejší gramotná vrstva (tj. duchovní) v Bulharsku ovládala dobře. Církevní slovanština, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím, už byla psaná výhradně cyrilicí; díky tomu se cyrilice prosadila u řady pozdějších spisovných jazyků.
Zdroj: HAVLÍK Lubomír – E. Byzantská mise a Velká Morava. In: Sborník Matice moravské 82, 1963 GRIVEC František. – Slovanští apoštolé sv. Cyril a Metoděj. Olomouc: Josephus Vyvlečka, 1927
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora