STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Červencové rozjímání

ČERVENEC 
Ne není nad hluboký spánek
Osmahlých spících venkovanek
Když usnou v létě na poli
V chrpách anebo v koukoli
Když pohladíš jim klín je vřelý
Jako by slunko v břiše měly
Plod dozrává v nich v pravý čas
Ó střez se jejich dlouhých řas
Celou noc oka nezamhouří
A nejnádhernější jsou v bouři
Když vystupují z potoků
Jak bílé vize proroků …(Vítězslav Nezval)

“Hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrady. Zalévá-li zahradník konvemi, počítá konve tak jako automobilista kilometry. “Uf,” prohlašuje s pýchou rekordmana, „dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví.” Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na zprahlou půdu; když to v podvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou; když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník – “Ahahah,” praví poutník stíraje si pěnu z vousů, “to byla hromská žízeň. Hospodo, ještě jednu!” A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň… Karel Čapek, Zahradníkův rok, Červenec

Název měsíce je snad odvozen od toho, že po prudkých bouřkách, hromech a blescích bývá navečer konečně alespoň na chvilku trochu klidu a ráno nás vítají krásné červánky…skoro, jako by se obloha studem červenala za to, co způsobila a znovu vysvítá usměvavé sluníčko.… Letní měsíc červenec je stejně jako červen vybarven červeným ovoce, což zřejmě také mohlo přispět k výběru pojmenování těchto měsíců.

Na polích zlátne obilí, dozrávají lesní plody, dokonce i houby rostou… To je pohoda, které se nemůžeme nabažit a vzpomínáme na ni i za chladných zimních večerů. Snad nejkrásnější měsíc v roce pro naše děti přináší prázdniny, letní pobyty plné dobrodružství a poznání, koupání ve volné přírodě, teplé večery u táboráků a první úrodu ovoce a zeleniny. Červenec je také měsíc, kdy mimo jiné slaví mnohé obce posvícení. Posvícení je vzpomínková slavnost dne posvěcení kostela. Na rozdíl od poutě, kterou se připomíná světec, kterému je kostel zasvěcen. Dostavba kostela byla pro obec mimořádná událost, stavbě věnovali mnoho peněz a práce. Existence kostela vyzvedla význam obce, vždyť se stal kulturním a společenským centrem obce.

Pro naše předky červenec představoval vrchol léta, čas, kdy se schylovalo k závěrečné sklizni, a tak se většina doby trávila prací na poli, což se týkalo i dětí – ty měly prázdniny především proto, aby doma mohly pomáhat. Žně začínaly okolo poloviny července, na svatou Markétu. Aby šlo kosení pěkně od ruky, celý den se zpívalo, lidé na poli i jedli a pili. Se žněmi se začínalo zpravidla kolem svaté Markéty, čili 13. července. Práce bylo mnoho, na pole se spěchalo co nejdříve za ranního úsvitu a končilo se při západu Slunce. Aby práce lépe ubíhala, lidé si zpívali a rýmovali. Na žence zpravidla dohlížel šafář, což byl jakýsi mistr či nadřízený dělníků na zemědělském hospodářství feudálního panství. Šafářka obvykle přinesla chase snídani, oběd potom byl polední odpočinek a znovu práce až do večera. Když se všechna úroda sklidila a do dvora přijel poslední valník, pořádala se velkolepá slavnost dožínek. To ale až koncem srpna.

Aby si naklonili vrtkavou přírodu, která v červenci přináší bouřky, kroupy, přívalové deště nebo naopak velké sucho, pořádali naši předkové na polních cestách hromadná procesí, jimiž si chtěli vyprosit vodu a ochranu úrody. Dalším významným červencovým aspektem byly pro naše předky poutě. Mnohem více než událost na určitém místě plná zábavy, jak si pouť dnes představujeme především my, pro ně byla cestou do svatého místa, cestou do sebe sama. U nás se nejvíce podnikaly poutě anenské, mariánské, matějské či svatováclavské. Pouť tedy představovala církevní slavnost spojenou se skutečnou poutí na nějaké poutní místo. P

outě byly skvělou příležitostí pro seznámení s novými lidmi z okolí, kontakt se vzdálenými sousedy nebo navštívení starých známých. Za doby nevolnické to byl jeden ze způsobů, jak se alespoň na chvíli dostat z místa svého bydliště, protože rolníci byli připoutáni k půdě, kterou museli pro svého pána obdělávat. Na poutním místě čekali na chodce kramáři s nejrůznějším zbožím. Bylo zvykem, že lidé kupovali svým nejbližším, kteří se pouti nemohli zúčastnit, různé dary: tátovi tabák do fajfky nebo nový brousek, mámě svatý obrázek, babičce zas nějakou pokroutičku čili cukroví… Dívky kupovaly svým mládencům nový šátek na krk a mládenci svým dívkám zas marcipán nebo perník. Symbolem bylo perníkové srdce, které jako protidárek za velikonoční vajíčka kupovali chlapci dívkám.

Na poutní mši potom byli uctíváni patroni místního kostela nebo kaple, na návsi či náměstí se pořádaly trhy a rodiny se scházely při společném obědě, kde vesele hodovaly. Podávaly se pokrmy z hovězího masa, knedlíky, řízky, koláče a pivo nebo víno. Odpoledne po bohoslužbě se většinou konala muzika v hospodě a poutníci pak přespávali buď v kostele, nebo třeba ve stodolách místních obyvatel.

Venkovany na poutních místech bavili kramáři tzv. kramářskými písněmi. Byly to většinou jednoduché rýmy na melodii nějaké známé lidové písně a kramáři je zpívali podle obrázkové předlohy, přičemž ukazovali průběh písně holí. Písně neboli čtverce s obrázky, pak prodávali. Venkované se tak mohli dozvědět o zprávách z blízkého či dalekého okolí, o mordech, požárech, morových ranách či získat ponaučení, například z písně o nevěře.

Obecně vzato, lidové zvyky a obyčeje jakožto součásti kulturních tradic kdekoliv ve světě jsou spjaty s každodenním životem tamních obyvatel. Lidové zvyky a obyčeje se na Šumavě pomalu vytrácejí. Stále se k nim vracíme, protože jsou vzpomínkou, mládím a minulostí našich prarodičům.

A ještě povídání k červenci. Jednou poměrně dosti rozšířenou činností starých Šumaváků v období letních měsíců byl sběr lesních plodů a hledání hub. Na rozdíl od nynějších obyvatel Šumavy, kteří jdou do lesa spíše rekreačně, byl to pro starousedlíky jeden ze zdrojů obživy. A zase i tato činnost byla opředena nejednou lidovou pověrou. Věřilo se například, že zrovna tak, jako každý strom v lese, tak i všechny lesní plody a houby jsou pod ochranou malých, nepatrných bytostí, které se stanou neviditelnými při vstupu lidí do lesa. Těmto bytostem se vždy musely obětovat první tři lesní jahody, borůvky, maliny nebo brusinky, či ostružiny, a to tak, že se hodily přes hlavu a pak prý jako zázrakem brzy se naplnily nádoby ke sběru oněch lesních plodů určené. Když však někdo opomněl tak učinit, měl pak velký neúspěch při sbírání a také obtěžoval jej i všelijaký hmyz a nebo se dokonce vrátil domů s poloprázdným džbánkem.

Při hledání hub se zase nesměla žádná nejedlá houba povalit, či nějak poškodit, zvláště mochomůrky červené, neboť v její blízkosti žil prý strážce všech hub – malý trpaslík, který hodnému houbaři postavil před oči krásného jedlého hříbka. Přišel-li však někdo zlý clo lesa, a to jen ze ziskuchtivosti a chamtivosti, ze vzteku ještě rozkopával nejedlé houby, tomu se strážce mstil tak, že mu na větve stromů a keře rozvěšoval pavučiny a do cesty mu kladl větve, o něž musel zakopávat a ten pak zaneprázdněn neustálým vyhýbáním se napadaným větvím a otíráním obličeje docela nic nenašel. Naproti tomu zase chudým Šumavákům, kteří přišli do lesa jen proto, aby si zpestřili svůj už tak dosti skrovný jídelníček, těm stavěl do cesty ty nejkrásnější jedlé hříbky. Také staré a již zvadlé hřiby se nesměly poškodit, musely se ponechat v lese, prý pro větší štěstí při hledání.

Mnozí Šumaváci věřili i na to, že sv. Prokop je patronem všech jedlých hub a leckteří z nich při vstupu do lesa pronesli k němu krátkou říkanku. Pak si prý přinesli domů plný košík hub. Mezi lidmi, žijícími ve starých šumavských hvozdech kolovaly i takové pověsti, že v mechu žije jakýsi národ dobrých lidiček, kteří jsou lidem příznivě nakloněni a také jim.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora