STARÁ ŠUMAVA: Svatojánská noc
Houstnoucí tma zahaluje horské hřebeny na Šumavě. V údolích plane tu i tam narudlá záře. Zapalují se ohně. Je svatojánská noc, tajuplný čas, kdy působí divotvorné síly. Byliny získávají víc magické moci než kdy jindy, skály s poklady se otevírají, v lesích i na lukách a u vod lze spatřit víly, divé ženy a skřítky.
Svatojánská noc navazuje na oslavy letního slunovratu. Se zimou jsme se rozloučili již dávno, jaro nás voňavě políbilo před několika dny na rozloučenou a konečně tu máme toužebně očekávaný letní čas; vlahé večery, horké noci a dny plné slunce. Přeskočme do nich přes svatojánský oheň, tradičně zapalovaný v předvečer Svatojánské noci. Ta je ostatně po divokém rejdění během Filipojakubské dalším nočním časem plným kouzel a magie.
Svatojánský večer nás propojuje s přírodou, která nás každý den opečovává a zahrnuje zázračnými dary. Odevzdejme se tento kouzelný večer do její náruče a dovolme jí, ať nás a všechny bytosti léčí svou nekonečnou láskou. Vyjádřeme jí svou lásku a podporu. O kouzelné svatojánské noci, která nastává z 23. na 24. června, je odpradávna zvykem sbírat Devatero kvítí.
Bylinky v tuto kouzelnou noc nasbírané mají nejsilnější léčivé účinky. Sbírat se mají v noci za svitu měsíčku. Dívky by měly být při sběru nahé, nevydat ani hlásku a neohlížet se, aby nenarušily kouzlo magické noci. Když odbíjelo jedenáct hodin, musela dívka trhat právě devátý kvítek a po odbití hodin naslouchat, odkud se ozve hlas. Z té strany měl přijít ženich. Děvčata pletla z kvítí věnečky, kterými zdobila sebe i hranice z jedlového dřeva. Po zapálení hranice se kolem tančilo, děvčata prohazovala věnečky skrze plameny a chlapci se je snažili chytat. Pokud věneček zadané dívky chytil její milý, považovalo se to za dobré znamení – dvojice si měla zachovat věrnost. Pokud vínek nepřeletěl, věřilo se, že se dívka stane maminkou.
Pozor na divé ženy. Zatímco panny snily krásné sny o svých budoucích milých, mládenci byli naopak vystavováni velkému nebezpečí. Divé ženy totiž tančily na lukách a v lesích, číhaly tímto lstivým způsobem na mladé muže. Lesní panny byly sice krásné, ale neobyčejně kruté. Vypadaly neodolatelně v zelených šatech a s černočernými kadeřemi, v nichž svítili svatojánští broučci. Běda však mládenci, který spatřil v tuto zázračnou noc na lesní louce v kole tančící bosorky. Nebyly jako vesnická děvčata, neměly srdce. Nádherným zpěvem, sliby a prosbami lákaly mladíky do kola. Když se mladý muž, opilý jejich půvaby, nechal přemluvit a dal se s nimi do tance, neměly s ním slitování. Utancovaly ho a potom roztrhaly.
Jaké bylinky se pod tajemným názvem Devatero kvítí skrývají? Doporučení a receptů je mnoho. A každý z nich má své jedinečné kouzlo. Nejléčivější a nejpřínosnější však bude směs, kterou si každá bylinářka či bylinář nasbírá intuitivně s napojením na magii Svatojánské noci na svém oblíbeném místě. Nechte se vést Matkou Přírodou, která Vám do cesty přivede právě takové rostlinky, které jsou teď pro Vás a Vaše blízké nejpřínosnější.
Tou nejmagičtější příměsí Devatera kvítí má však být kvetoucí kapradí, které kvete právě jen o svatojánské noci a vydává kolem sebe zlatavou záři. Tam, kde toto kouzelné kapradí kvete, se totiž skrývá poklad! Kvítí se zachycuje do bílého plátna či bílých šatů, které se pod rostlinku rozprostřou. Komu se kapradinku podaří zachytit, před ním se rozestoupí skála a odkryje nesmírné bohatství. Pozor však na bludičky, které zlatou kapradinu hlídají!
Rovněž svatojánské rose se připisovaly kouzelné a zdraví přinášející účinky. Běhání v ranní rose přinášelo svěžest, její pití léčilo žaludek a rozpouštělo žlučové kameny. Omývání rosou omlazovalo a léčilo oči. Stejné nebo podobné účinky se připisovaly svatojánské vodě. Koupání ve vodě na svatého Jana sloužilo k očistě těla i ducha. Při sušení se byliny rozprostíraly po podlaze stavení. Z této praktiky se nakonec vyvinul krásný, doposud v některých oblastech udržovaný, dětský nadílkový obyčej svatojánských postýlek.
Děti nasbírají den před Svatým Janem svatojánské bylinky, ze kterých připraví malé lůžko s obrázkem či soškou svatého Jana Křtitele. Postýlku položí ke stolu, u kterého celá rodina obědvá. Věří, že svatý Jan chodí v tuto dobu po světě a v postýlce, kterou pro něj připravily, si tak může přes noc odpočinout. Za tuto službu pak druhého dne ráno najdou v postýlce vyležený dolík a sladkosti či penízky, které jim jako poděkování za nocleh věnoval sám svatý Jan.
Ke Svatojánské noci neodmyslitelně patřily i svatojánské ohně. Hranice se nejčastěji zapalovaly na kopcích. Ruku v ruce skákaly i zasnoubené dvojice, které testovaly, zda budou mít šťastné manželství. K nebi se vyhazovala zapálená košťata, aby se čarodějnice držely v uctivé vzdálenosti od vsi. Také se zapalovala loukoťová kola a pouštěla se jako symbol zapadajícího slunce ze strání dolů. Na vrchol hranice připravené pro hlavní oheň se upevňovaly slaměné loutky oblečené do starého ošacení. Jejich spálení mělo zahnat zlé démony a ochránit před nemocemi zase až do příští svatojánské noci. Ženy v tento den připravovaly k jídlu takzvaný svatojánský koláček – to nebylo nic jiného než kosmatice, tedy obalená a osmažená květenství bezu černého. Ten má, podle pověsti, právě v tento den největší sílu.
Pokud jste tuto noc zahlédli poletující světlušky, mohli jste se radovat – znamenalo to, že hezké slunečné počasí bude trvat i nadále. Podle českých pověstí se o Svatojánské noci v lesích, na lukách a také v blízkosti bažin mohou prohánět bludičky a lesní panny. Pokud jste člověk, který má dobré srdce, bludičky a lesní panny vám neublíží a můžete být svědkem jejich tance. Pokud jste ovšem člověk závistivý a zlý, hrozí vám nějaká nepříjemnost nebo dokonce smrt. K této noci se vztahuje řada dalších pověr a je na každém z nás, zda v ně uvěří.
Kouzelnou atmosféru této magické noci zachycuje mistrné dramatické dílo velikána Williama Shakespeara “Sen noci svatojánské”. Zvyky spojené s českou kotlinou krásně zaznamenal spisovatel Miloš Urban ve své knize “Hastrman” a Ondřej Havelka ve stejnojmenné filmové adaptaci. Magii svatojánské noci vykresluje také filmová balada “Zlaté kapradí” z roku 1963.
Tradice pohanská i křesťanská se propojily, jelikož pohanské zvyky, vyplývající z přírodních zákonů a cyklů byly příliš zakořeněné a církev nedokázala účinně přinutit lidi, aby se jich vzdali. Tradice křesťanská je ovšem spojena především s uctíváním svátku sv. Jana Křtitele. Jan Křtitel byl kazatel, který předpovídal příchod spasitele, zavedl křest vodou, což znamenalo symbolické smytí hříchů, očištění. Ve vodách řeky Jordán údajně přijal z jeho rukou svůj první křest i Ježíš Kristus. Jan kritizoval nemravné manželství krutovládce Heroda Antipy, který se oženil s Herodiadou, původně vdovou po jeho zemřelém bratrovi. Herodiada měla z prvního manželství dceru Salomé, vyhlášenou tanečnici. Obě se domluvily, že Salomé si jako odměnu za svůj tanec bude přát Janovu hlavu. Tím byl osud nepohodlného kritika poměrů zpečetěn a Salomé dostala od Heroda jeho hlavu na zlatém podnose.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora