STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Červnové rozjímání

Červen

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?
Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.
Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká – kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.
(Jaro, sbohem – Seifert Jaroslav)

Kdo by si myslel, že po bohatých jarních měsících plných zvyků a radosti z probouzející se přírody, přijde ospalý a nudný začátek léta, je na omylu. České tradice a fantazie lidí ani jeden měsíc neusnuly a tak nebyl čas na nudu či fádní život. Pořád bylo na co se těšit. A to, prosím, za dob našich dědů nebyla ani televize, ani internet nebo sociální sítě. Všechno probíhalo „face to face“, tedy lidé se osobně stýkali, komunikovali, sdíleli se a zajímali se o sebe. Je to neuvěřitelné, ale za chvíli tu máme slunovrat a pomalu se přehoupneme do druhé půle roku. Jaro se mění v léto.

Zatímco jarní měsíce jako je březen a duben se barvily do zelena, květen již nabíral růžových odstínů a červen plný ve vzduchu visícího příslibu léta se začíná halit do jemné červeně. Co nám tento krásný měsíc přinese? Červená, podobně jako vejce, je symbolem nového života, a právě červen je dobou, kdy začínáme sklízet jeho plody, které byly během března zasety, během dubna a května opečovávány a vedeny k růstu.

Červen je měsíc, v němž příroda dospívá a chová se stejně jako mladý dospělý. S vědomím vlastní síly se do věcí opírá o něco víc, než by bylo moudré, a tak přestože je horký vzduch potřebný k dozrávání plodů, jeho nadbytek vysušuje. Příroda má samozřejmě mechanismy, jak věci napravit, v tomto případě v podobě červnových bouří, stejně prudkých jako červen sám. Každý si za těmito „plody“ může představit něco „svého“ – ať už to byly bylinky, nápady, nebo, třeba pro děti, známky, kterých se dočkají na vysvědčení koncem měsíce. Abychom je ale mohli v průběhu června sklízet, je třeba jim stále věnovat dostatek pozornosti a rozpoznat, které již jsou zralé, abychom je „utrhli“, a na které si ještě musíme počkat.

Dny se prodlužují, noci zkracují, člověk touží trávit maximum času venku a dosyta vychutnávat magické krásy přírody, která se v červnu nachází v plném rozpuku. Oproti jemnému květnu, který můžeme přirovnat k něžné, romantické, teprve se rodící a nesměle se oťukávající lásce, se červen prezentuje jako propuknutá vášeň plná rozkoše a radosti ze života. Tolik barev, vůní, chutí a dlouhotrvající sluneční svit zalévající nás příjemným teplem. To vše nabízí červen. Vnímáme to dnes stejně jako generace před námi.

Právě pro naše předky byl červen měsícem sklizně a první velké úrody. Sekala se tráva a sušila se na seno, jehož „výroby“ se účastnila celá rodina, dokonce i vesnice. Seno, usušená zelená píce, hrálo totiž pro všechny hospodáře velmi důležitou úlohu – krmili jím zvířata, díky kterým přežívali dlouhou zimu, protože sloužili jako potrava po celý rok. Prvního nasušeného sena si hospodáři velmi vážili. Hospodyně je dávaly dobytku jako lék. V některých oblastech chlapci sledovali, která dívka šla poprvé na trávu, počkali si na ní a polili jí vodou, „aby nebyla po celý rok lenivá“.

Tradovala se pověra, že kdo seče trávu na Svatodušní svátky, tomu vypadá tolik vlasů, kolik stébel usekne. Když se dosušila první sena, většinou to byl signál pro nadcházející žně. Lidé trávili čas pospolu, venku, na čerstvém vzduchu, zpívali kosecké písně a při prvním sečení v roce dávali v rámci rituálních obřadů zemi děkovné dary za to, že jim připravila trávu, kterou mohou posíci. Jedním ze svatých, k němuž lidé upínali své prosby, byl Medard, jeden z významných patronů počasí. Jeho svátek totiž vychází na období, které mělo pro sklizeň zásadní význam: podobně jako v květnu na „zmrzlé muže“ přichází do Evropy chladný a vlhký oceánský vzduch přinášející dlouhé a prudké deště. Ty mohly natropit spoustu škody: způsobit povodně, zničit zaseté plodiny, znemožnit dosušení sena. Lidé věřili, že francký biskup svatý Medard, který žil na přelomu 5. a 6. století a byl známý dobrotou a péčí o chudé, je může před deštěm ochránit.

Tradovalo se totiž, že když byl malý chlapec a v polích jej zastihla bouře, objevil se na obloze orel, který jej svými širokými křídly před nečasem ochránil. Je to také tradiční čas sběru bylin a čarování s bylinami a květy. Slunce vychází a zapadá na stejném místě horizontu po tři dny a zdá se, jako by stálo na místě. Třetí den končí toto magické období svatojánskou nocí, kterou symbolizuje oheň a milostná magie. Ti starší si možná rádi zavzpomínají na výpravy do přírody za požadovanými léčivkami. Do notýsku si tehdejší žáci základní škol pěkně zapsali, co se sbírá, a kolik a jakých sušených bylin musí v propustných papírových sáčcích do školy v dané lhůtě každý dodat. Zároveň se obvykle také vyhlásila soutěž pro nejlepší sběrače. Všechno, co se nasbíralo, se doma usušilo a zvážené odnášelo do školy. Tam se zapisovalo, kolik kdo čeho donesl, a byliny se pak sypaly do velkých papírových pytlů dodaných sběrnou. Nakonec žáci vyšších ročníků odnesli, samozřejmě s pedagogickým dozorem, voňavé pytle s bylinami na nádraží a vlakem poslaly odběrateli, státnímu podniku Léčivé rostliny. Ten měl už tehdy svoji tradici, vznikl v roce 1954. Škola pak za byliny utržila nějaké peníze a nakoupila za ně ceny pro vítěze sběračské soutěže.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora