STARÁ ŠUMAVA: O stašské houbové raritě
V obci Stachy na Šumavě našla svůj domov zajímavá rezervace, z níž budou nadšení nejen milovníci hub. Hřibová rezervace je chráněná lokalita přímo na travnatém náměstí u kostela Navštívení Panny Marie.
Okolní lesy jsou bohaté na houby a proslulou stašskou raritou jsou hřiby koloděje, rostoucí na trávníku přímo na náměstí. Hřib koloděj je podobný dalšímu modrajícímu hřibu, konkrétně hřibu kováři. Nejenže je nerozlišují houbaři, ale dříve byly tyto hřiby zaměňovány i v houbařských atlasech. Koloděj bývá oproti kováři světlejší. Názvy koloděj či kovář pocházejí od kožovitého hnědého povrchu klobouku, barvou podobného kožené kolářské nebo kovářské zástěře. Podle staré pověsti se o růst hub v šumavských lesích starají houboví skřítci. Pečují o ně a dohlížejí, aby správně rostly. Nerozlišují přitom, jestli se jedná o houby jedlé či jedovaté. Stejně pečlivě se starají o všechny houby bez rozdílu.
Jenomže skřítci, stejně jako lidé, jsou rozdílných povah. I mezi nimi jsou hodní i zlí, pilní i lenoši, pohodáři i škarohlídové. Někteří ze skřítků si rádi dělají z lidí legraci a jsou i tací, kteří ji přehánějí do té míry, že to už žádná legrace není. Kupříkladu jedovatou houbu upraví tak, že vypadá jako některá z jedlých.
Houboví skřítci na Stašsku straní místním, o kterých vědí, že se v lese chovají jak se patří, hub, i když případně právě rostou v hojném počtu, si nasbírají jen tolik, kolik opravdu spotřebují, a tak nenechávají nadbytečné zbytečně doma zplesnivět a do prašivek nekopou. Určitě to byli houboví skřítci, kdo se Stašským postaral o zmíněnou raritu, tedy o houby rostoucí na náměstí, čímž se již po léta pyšní.
Manželé Střelečkovi obsluhovali dnes již zrušenou benzínovou stanici u parčíku. A protože provoz na silnici nebyl v té době ještě velký, měli sem tam volnou chvíli. A tak si k opatrování přibrali nedaleký malý parčík. Jeho půda byla vyprahlá a proto ji zúrodnili několika kbelíky lesní půdy. V roce 1961 se zde objevily první tři smrkové hřiby. Zda to mělo souvislost s navezenou zeminou již nikdo nezjistí. Jaké však bylo jejich překvapení, když následujícího roku vykukovaly zpod zelené trávy první sametové hlavičky hřibů! Nikdo nenašel odvahu je sebrat.
Kdepak by si kdysi manželé Střelečkovi pomysleli, k čemu jejich dobrá vůle povede! Časem se houby z původního rodiště rozmnožily i do parčíku na návsi a každoročně jich mnoho do stovky neschází. Na neobvyklou expozici jsou tu lidé hrdí a ctižádostí každého je nový přírůstek objevit a ohlásit. Jsou však také citliví, a to již na pouhé pečlivější prohlížení hřibů návštěvníky, neboť ti jsou většinou nedůvěřiví a zkoumají, zda hřiby jsou pravé, protože nemohou uvěřit, že uprostřed náměstí by mohly růst. Jako první rostly v centru hřiby smrkové. Ty už tam ale dnes turista nenajde, nahradil je koloděj. Rostou tam ale také třeba lišky.
Avšak pozor! Sbírat se nesmějí, jsou chráněné. Ve Stachách si o svou raritu dbají, střeží ji a každý z hřibů je opatřen tabulkou s pořadovým číslem. Jak uvádí pečlivě vedená statistika, největší úroda hřibů kolodějů tady byla v roce 1984. Tenkrát jich vyrostlo 246. Na smaženici se ale netěšte: houby sleduje kamera a jejich počet je monitorován a každoročně zanášen do obecní kroniky. Každá houba je označena cedulkou a má své pořadové číslo, sbírat se nesmí.
A ještě pověst: Lesní chrám. Na královské rychtě nedaleko Stachů žil hospodář Vitavský. Ten se jednou poohlížel po nějakém čeledínovi k hospodářství. Proto se mu také šel párkrát ukázat jeden šikovný mladík ze Stachů. Jednou pobyl na statku déle a vracel se za úplňku domů. Les byl tichý a plný stínů. Náhle uslyšel křik a řinčení řetězů. Otočí se a div neoslepne! Za ním se klene nádherná síň. Ze stropu visí veliké svícny a jejich záře se rozlévá po zlatých a stříbrných ozdobách a láme se v drahém kamení. Čeledín vzpomněl svého děda, který mu vyprávěl o lesním chrámu divého muže, kde o půlnoci slouží se lesnímu bohu. Co teď? Tu nahmátl v kapse pár drobtů chleba. Hodil je dovnitř chrámu, a hned zhasla světla a kolem se rozprostíral opět hluboký les. Mladík pádil domů, ulehl, a z toho podivného zážitku se dokonce rozstonal. Několik neděl blouznil a stále měl před očima onen zlatý chrám.
Zdroj: František Blahout ze Stach in pozůstalost Adolfa Daňka – Muzeum Středního Pootaví Strakonice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora