STARÁ ŠUMAVA: Zázrak svatého Jakuba

Snad pověsti jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla Šumava stvořena. V kašperskohorském muzeu se nachází deska, která podle legendy měla být mnoho let pohřbena v posvěcené půdě nicovského hřbitova. Ten příběh je trochu zmatený, není jasné, kdo nechal desku vyrobit a komu a kdy se ten příběh stal. Ale budiž, čtěte:

Vysoko nad šumavskou vesničkou Nicovem leží na světu odlehlé, drsné lesní mýtině prastará samota, rozložitý selský dvorec zvaný Morxtnhof, kterému tak lidé říkají přesto, že už na něm nijaký Morxt dávno nehospodaří.

V oněch zašlých časech seděl však na dvorci Jakob z toho jadrného rodu s početným svým potomstvem. Dvě ženy mu tam už zesnuly poté, co mu darovaly každá půl tuctu dětí; a ta třetí žena mu porodila ještě šest k tomu. Sedláku tak nebylo třeba nijaké čeledě, pasáčků či děveček do kuchyně, nijakých cizích sekáčů a drahých ženců či jiných žňových pomocníků, poněvadž všechnu práci zastali podle jeho příkazů dospělejší synové a dcery.

Jednoho dne, zrovna uprostřed senoseče kosil otec Morxtbauer se svým nejstarším synem tam na horské louce tuhou trávu. Tu jej stihla zlá nehoda. Když totiž musil zase jednou ostřit čepel kosy, zapomněl na opatrnost a zajel rukou prudce do čerstvě naklepaného břitu. Krev vytryskla z hluboké rány a nedala se nijak zastavit, ačkoli jeho dcery, které za sekáči rozklepávaly řádky, strhly spěšně šátky z hlavy a ovázaly jimi otcovu ruku. Rozezlen na vlastní nepozornost postoupil kosu přichvátavšímu synovi, odešel s nazlobeným mručením domů a dal si od ženy bolestivé zranění řádně vyčistit a převázat. Nedělal si ale o ruku nijakou zvláštní starost, poněvadž se domníval, že jeho zdravý kořínek následky pořezání brzy přemůže.

Jak plynul den za dnem, bolest ovšem nepolevovala a otok viditelně rostl. Přivedli na pomoc starého ovčáka ze Žlíbku. Ten úraz obhlédl, všelicos řekl a pomazal ránu páchnoucí mastí z nějakého kelímku; za odměnu si do rance zabalil pěkný flák špeku a zase zmizel. Ani teď však nedošlo k nijakému zlepšení; ba i kořenářka Kräuterwabi z Krohhäusel, která se přece vyznala a na selčino přání se měla k věci vyslovit, mínila nakonec, že tady už zaříkání nepomůže, poněvadž už se začala šířit studená sněť. A skutečně se děsivé bolesti zažíraly dál do paže a ruka modrala. Morxt a jeho lidé z toho téměř zoufali.

Tu se starý hospodář jednoho dne sebral a vydal se ze dveří svého stavení nahoru k louce. Tam padl na kolena v modlitbě ke svému patronu svatému Jakubovi, k němuž zvedl prosebně tu bědnou ruku. “Svatý Jakube,” volal, “pomoz mi v mé nouzi! Byl jsem přece vždycky řádný člověk a nikomu jsem nic zlého neudělal; prosím tě tedy, neopouštěj mě, svého křtěnce, v neštěstí, které ho postihlo!” Hleďme – sedlák nevěří svým očím – tu najednou sám ten milý svatý vykročí z lesa, bílé roucho se dlouze vzdouvá na jeho vysoké postavě, jakýsi něžný třpyt obkružuje světcovu vážnou tvář.

Docela blízko přistoupí svatý Jakub ke klečícímu prosebníkovi, zvedá svou žehnající ruku a praví: “In nomine domini nostri Jesu Christi sei gesund!” ( “Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista budiž zase zdráv!”) Nato pokřižuje tlustě ovázanou chorou ruku sedlákovu, obrátí se zpátky k lesu a není po něm provždy ani vidu ani slechu.

Když sedlák dá nato své paži klesnout, sveze se zčistajasna obvaz z rány a padne k zemi, neboť otok pod ním zmizel a také bolesti rázem ustaly; z celého neduhu nezůstalo jediné stopy, ruka i paže byly úplně v pořádku.
“Zázrak! zázrak!” volal sedlák samým štěstím jako zbaven smyslů a vysílal k nebi vroucí dík nápomocnému světci. Pak ovšem chvátal rovnou domů, kde ho ti jeho přijali s hlasitým jásotem. Teď bylo všechno zase, jak má být; sedlák mohl svou rukou vládnout jako dřív a konat tak všechnu práci zdatně a neúnavně všem svým synům za příklad.

Jako poděkování za zázračnou záchranu z nejvyšší nouze postavil uzdravený vedle své usedlosti vzhlednou kapli, kterou dal i co nejpěkněji vyzdobit. Pověsil v ní skvostně vyvedený obraz světcův a také nádhernou lampu ze třpytivého skla, jak ho umějí dělat ve Vogelsangu. Konečně se dal na paměť té nezapomenutelné události vymalovat na dřevě i se svými třemi manželkami a všemi osmnácti dětmi. Vprostřed dlouhé, úzké tabule bylo lze v ozdobném bílém písmě číst, co se onoho milostiplného letního dne roku 1708 událo; napravo a nalevo klečeli se zbožně sepjatýma rukama starý Morxt a jeho tři ženy a pak po řadě všech čtrnáct žijících dětí. Čtyři předčasně zemřely, jak o tom svědčily bílé povijany na zemi ležící, dva po každé straně.

Pamětní dřevěná deska visela nyní v kapli pod obrazem milého svatého pomocníka a byla spolu s celou novou svatyňkou slavně vysvěcena. Pokaždé v den svátku svatého Jakuba byla deska ověšena věncem květů jako opětovaný dík světci za vykonaný zázrak. Když na sedláka ve vysokém věku přišlo umírání, poprosil ženu a děti, jestli by mu mohly dát ten votivní obraz do rakve, poslední přání, které mu také bylo, jak se patří a rozumí, i věrně splněno.

Pochováním nebožtíka na nicovském vesnickém hřbitově ale ta nadmíru podivuhodná historie ještě nekončí; neboť když poté, co přešly mnohé lidské věky, ukládali do hrobu prapředka Jakoba jednoho z jeho vzdálených potomků, objevili ve vykopané trouchnivině něco docela zvláštního: zatímco ze starého sedláka Jakoba nezůstalo nic nežli pár zetlených kostí, které se na vzduchu hnedka rozpadly v prach, posvěcená malovaná deska ležela v hrobové jámě dokonale neporušená. Dřevo a barva byly uchovány tak zázračně, jako by obraz byl zroben právě čerstvě předtím. I ten nápis byl jako nový, plně a zřetelně čitelný a všem lidem opět podrobně zvěstující ten zpola už zapomenutý pozoruhodný příběh z historie Morxthofu. Nepřenesli tenkrát přes srdce, aby zázračná deska skončila ještě jednou v zemi, ale pověsili ji na její dávné místo v kapli vedle Morxtova statku.

Po dlouhá léta ji tam bylo možno spatřit, než se poslední ratolest starobylého selského rodu rozžehnala s časností a dvorec přešel do jiných rukou. V neklidných časech velké války předal nový majitel příjmením Zettl stále ještě dobře uchovaný památný předmět do sbírek církevního umění v kašperskohorském vlastivědném muzeu, kde nalezl čestné místo vedle jiných zbožných dědictví po našich otcích.

To je celý příběh o zázraku svatého Jakuba při starém statku u Morxtů nad Nicovem, jak ho dodnes vypráví legenda na malované desce.

Selský dvorec Morxtnhof s kaplí ovšem vešel i díky oné dřevěné desce s obrazem a nápisem takříkajíc do německé literatury. Hans Kollibabe totiž má ve své knize “Volksmärlein aus dem Böhmerwalde” (1989), tj. “Šumavské lidové pohádky”, vyprávění nazvané “Jakobiwunder”, tj. “Zázrak svatého Jakuba”, která je osobitým příkladem cest jistě nejen šumavské ústní lidové tradice, tady spíše rozvinutím jedné “na dřevě zapsané” osobní historie s barokním dotekem divu. Trpělivému čtenáři pro srovnání věnuji překlad Kollibabeho verze nicovského zázraku, v níž je hlavní postavou Andreasův otec Jakob Siml (Morxt) a jeho patron sv. Jakub pak vládne od Boha onou nebeskou rukou, hojící občas všechna naše pozemská poranění. Jednalo se o samotu v katastrálním území Nicov. Kolem roku1837 je na skicách k mapě Stabilního katastru uvedeno jméno Peter Matschiner. -1860-1862:Jacob Matschiner, 1862-1897:Jacob a Rosina Matschiner, 1897-1936:Karl a Anna Zettl, 1936-1945:Karl Otto Zettl.

Zdroj: ANDREAS SIML Zázrak svatého Jakuba Hans Kollibabe, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, c2001-2021

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora