STARÁ ŠUMAVA: Kohoutí kříž v Nicově
„Kohoutí kříž, starobylý lidový rozčepýřený kříž starobavorského původu je ověšen nástroji znázorňujícími Kristovo umučení. Z Bavor jej v 19. století přivezl zdejší rolník a povozník František Štoural, svým nákladem jej nechal opravit a postavit u rozcestí uprostřed osady v blízkosti mostu přes Dílecký potok.”
Kohoutí kříž u Nicova při hrázce z polních kamenů šumavské země je víc než symbolem a ozvěnou utrpení Kristova. Věčně a věrně nám tlumočí i to, co za šumavskou literaturu už provždy vyslovil Adalbert Stifter: „ Co dobrého nebo zlého bylo způsobeno člověku, učinili lidé.“
V oblasti Šumavy je možno najít ukázky lidového kovářského umění, spojené s vírou a čerpající z příběhů Nového zákona. Tyto zcela atypické artefakty se dochovaly v počtu tak nicotném, že i prsty jedné ruky převyšují jejich počet. O těchto křížích toho bylo napsáno poměrně dost a tak jen krátce. Kohoutí kříže pocházejí z Bavorska, kde jim říkali “Hahnkreuz”. Protože to není zase tak daleko, rozšířil se tento zvyk až na naše území.
Na Šumavě se začaly objevovat někdy v 18. století. Protože to není zase tak daleko, rozšířil se tento zvyk až na naše území. Dříve byly většinou opatřeny poklopem ze skla, jako ochrana jednotlivých atributů před poškozením, prachem a jinými nečistotami. Arma Christi (česky Zbraně Kristovy) nebo Nástroje Kristova Umučení, přesněji Nástroje Kristova utrpení, jsou posvátné křesťanské předměty, které se bezprostředně vztahují k pašijím Ježíše Krista, jeho utrpení, mučení a smrti ukřižování.
Ústředními prvky zůstává samotný kříž s korpusem Ježíše Krista, kříž má více než jedno břevno, na vrcholku pak sedí kohout. Dále je kříž doplněn hodinami, které ukazují třetí hodinu – čas Kristovy smrti. Na břevnech jsou pak umístěny nástroje umučení, např.: hřeby, kladiva, kleště, meče, halapartna, žebřík, kalichy, kopí, pochodně, lopata, lucerna, trnová koruna, sekera, houba, tyč, ruce, měšec.
Originální dar nicovského kováře Johanna Klementa
Je tomu téměř skoro století, co zbožný Šumavan z Nicova jménem Johann Klement, známý svou zručností v kovářském řemesle, pojal plán věnovat svému domovu něco jako zbožný dar. Usilovně střádal zlaťák po zlaťáku a utrhoval si od úst, jen aby obstaral dost železa na to, vykovat za dlouhé zimy ve zdlouhavé lopotě metr vysoký kříž prý podle předlohy, kterou kdysi spatřil “auf der Walz” (na tovaryšských toulkách) někde dole v rakouské zemi. Na jedné vysoko položené, do všech stran otevřené pastvině nade vsí Nicovem, jednom z nejstarších lidských sídel našeho kraje, ho pak vztyčil sotva pět set kroků od hranice, která dělila od Šumavy Protektorát Čechy a Morava.
Tam stojí dodnes a vyhlíží odtud daleko do vůkolí. Bohužel leží natolik stranou cest, že jen málo poutníků ho může obdivovat na svých toulkách Šumavou. Je to škoda. Osobitost tohoto polního kříže je v jeho velikosti i v dovedné kompozici nástrojů Kristova umučení (takovým křížům se říká ostatně nejen v německy mluvících zemích i Arma Christi), rozložených na dvou jeho vodorovných ramenech. Celek je pak korunován kovovou siluetou kohouta, který stojí nad ciferníkem hodin ukazujících čas skonu Ježíšova. Právě k tomu kohoutovi se vztahuje lidové nářeční označení kříže “Hohnakreuz”.
I když naše šumavská země není nijak chudá na cenné kované polní i hřbitovní kříže, jak dokazuje i sbírka fotografií, kterou před svou smrtí odkázal kašperskohorskému muzeu bývalý okresní soudce Anton Jahn, žádný z nich nedosahuje tiché velikosti a vznešené prostoty tohoto osamělce na šumavské pláni.
Kohoutí kříž u Nicova je kopií kříže původního z roku 1890. Byl umístěn při polní cestě nad Nicovem, v 60. letech minulého století byl však stržen vandaly. Kdo byl tím vandalem nebo vandaly se nezjistilo a poškozený kříž byl v šedesátých letech 20. století převezen do muzea v Kašperských horách a po rekonstrukci umístěn na zadní stranu kostela na náměstí. V roce 2005 byla na jeho místě u Nicova umístěna jeho kopie, zhotovená pracovníky muzea v Klatovech.
A ještě pověst: U Nicova stojí čertův buk, zasadil ho sám ďábel, není možné ho porazit, když někdo zařízl pilou do kmene, druhý den byl zářez opět zarostlý, většinou opovážlivce zahnal černý mužíček, nebo se káceli hned mrtví.
Zdroj: Hoam!, 1987, s. 688 Hans Kollibabe, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora