STARÁ ŠUMAVA: Amálino údolí u Nicova

Tato krajina žila dobu své slávy nejintensivněji ve století čtrnáctém, kdy její srdce pulsovalo životem plným a umocněným. Tehdy až marnotratně plýtvala zlatem svých hlubin a vřela dělným ruchem v útrobách země, soustředujiv k sobě pozornost lucemburských vladařů, kteří těžíce z jejího bohatství, abvěnovali ji mnohou milostí a přízní. Ještě šestnácté století bylo štědré, ale potom se ruka země zavřela a ona, zchudlá, oděla se smutkem sirotčím. To, co čteme dnes krásného v jejích přivřených očích, jsou jen stopy dávného úsměvu a vzpomínání. Vzpomínkou jsou opuštěné štoly v Amaliině údolí, vzpomínkou privilegia českých králů, blednoucí na zažloutlých pergamenech, nic než vzpomínkou je mapa zlatých dolů i gotika hřbitovního chrámu svatého Mikoláše, imposantní v své strohé prostotě, vzpomínkou je posléze i stará obchodní stezka, vedoucí z Bavor přes Kvildy do Kašperských Hor, kde cizí kupci byli povinni noclehem.

Omšelost drolivých zdí a smutek věcí opuštěných vane ze starých domů, kam se nastěhovali noví lidé, kteří s nimi ještě nesrostli. Přítomnost je ještě všude spjata s odešlým životem neviditelnými vlákny; stačí kradmý dotek, aby se ticho rozeznělo sterými hlasy a znameními. Na každém kroku potkáváme tuchu tohoto minulého života. Po staletí si zdejší lid svou krajinu poetisoval v pověstech, jejichž obraznost není česká a jejíž citová domovina nesídlí v našem srdci, které je ve stálém střehu před její mocí, vyzbrojenou tolika zkušenostmi.

(Země zamyšlená Ladislav Stehlík)

Šumavská údolí jsou těmi kotli, kde se ohřívá krása, co je pak vedena spletí cest a pohledů k našim duším na svazích a všude. Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor šumavských se táhnou tisíci něžně zvlněných vechů dál a dál mnoho dnů cesty daleko do kraje. Údolí sahá hluboko do tajemství kořenů, spících mezi ložisky rud a nad jeho dnem stojí slunce, společné všemu světu. A v noci dostupuje ten kraj až ke hvězdám a ztápí se kdesi v nekonečnu. Zmizeli kovkopové, kteří kdysi dobývali ze šumavských skal zlato, staré a vyčerpané štoly už žijí jen v pověstech, dávno zavaleny sutí. Ztichly sklářské hutě, v nichž se kdysi rodila zrcadla, broušené poháry i měňavé perly, kterými měly být ošáleny divoké kmeny v srdci Afriky.

Malý kousek po silnici od Nicova k Řetenicím je vyhlídka, kterou určitě znáte. Výhled do hlubokého údolí, který využili režiséři a filmaři jako kulisy pro své filmy a seriály. Ctitelům šumavských krajinných krás, zejména malířům, fotografům i filmařům se doporučuje zvláště vyhlídka na ně ze zátočiny silnice, zastavit a kochat se pohledem. Hlubokým údolím pod osadou spěchá k západu Zlatý potok, nazývaný Němci Zollerbach, snad podle cla, které se tady vybíralo od kupců na místní Zlaté stezce. O údolí Zlatého potoka se tvrdí, že je to nejkrásnější šumavské údolí. Toto údolí bylo kdysi důležitou součástí slavného zlatonosného revíru Kašperských Hor. Údolí Zlatého potoka bývalo v předhusitském období jádrem zlatonosného revíru Kašperských Hor. Zejména severní svahy údolí jsou poznamenány starou těžbou.

V údolí Zlatého potoka se nachází velké množství štol, které zde zbyly po dobývání zlata. Hlubinná těžba zde probíhala asi od 13. století. Většina štol byla v 90. letech 20. století sanována vstupními mřížemi ve vchodových partiích. Údolím prochází naučná stezka Cestou zlatokopů. Pod vyhlídkou v zátočině je Plánský mlýn (Planzkermühl) při Zlatém potoce, pod jeho soutokem s levostranným přítokem od Nicova, čítající dnes tři domy. Minimálně dva z těchto objektů bývaly dle sdělení místních obyvatel v minulosti mlýny, na levém břehu potoka „německý“ mlýn, dolní stavení na pravém břehu potoka „český“ mlýn.

Vývoj osady ani systém vodního díla mi však není příliš jasný. Každopádně ještě na mapě v 1. pol. 19. stol. stojí budovy zcela jinak než dnes. Náhon na “český“ mlýn se dle této mapy odpojoval od potoku někde pod horní pravobřežní usedlostí – jeho pozůstatkem je snad terénní nerovnost podél cesty nad mlýnem. Náhon na “německý“ mlýn není z map patrný. Jeho pozůstatkem by snad mohla být terénní nerovnost jihovýchodně od mlýna. V tomto směru na přítoku od Nicova dochován malý jez, od něj však jde terénní útvar připomínající bývalý náhon po pravém břehu Zlatého potoka. Tedy buď tento jez nepatřil k „německému“ mlýnu, a nebo náhon (který se posléze ztrácí a jeho případné křížení se Zlatým potokem není nijak patrné) přecházel na levý břeh pomocí vantroků. Na vlastní budově „německého“ mlýna již dnes nic mlýn nepřipomíná. Na jeho zahradě je kovový křížek.

Dle vyprávění paní Matschinerové z Řetenic byl za 2. světové války mlynář z „českého“ mlýna pan Vrhel na základě falešného udání mlynáře z “německého“ mlýna , který se tímto snažil vyhnout vojenskému odvodu, neboť v případě uzavření konkurenčního mlýna by se zde stal nezbytným, zatknout gestapem, na přímluvu starostů okolních obcí však byl propuštěn. Amálino údolí je přírodní rezervace, která byla vyhlášena v roce 1994. Nalézá se jihovýchodně od Kašperských Hor v CHKO Šumava. Kaňonovité údolí Zlatého potoka včetně prameniště na svazích Ždánova zaujímá plochu 80,93 ha, celá rezervace leží uzavřená v ochranném pásmu o velikosti 180,09 ha, jejíž hranice jsou vyznačeny červenými pásy a státním znakem České republiky. Amálino údolí se rozprostírá v nadmořské výšce 620 – 914 m n. m. Předmětem ochrany jsou rozsáhlá prameniště na svazích Ždánova, hluboké skalnaté údolí Zlatého potoka a vzácné druhy rostlin a živočichů. Nacházejí se tu mokřady, smíšené lesní skupiny a menší plochy luk a pastvin. V rezervaci byl zaznamenán výskyt 44 druhů měkkýšů a 15 druhů letounů. Amálino údolí je domovem vydry říční, rejska horského, jeřábka lesního a skorce vodního.

K Řetenicím se pojí také lidové pověsti. Jedna z nich vypráví o studánce na návsi se zázračnou léčivou vodou. Tajemství studánky žárlivě střežil malý zlý mužík. Krutě se pomstil dívce, která tajemství zázračné vody vyzradila obyvatelům vesnice. Jiná pověst se vrací do hrozných dob třicetileté války. Horda švédských rejtarů táhla údolím Zlatého potoka, kde vypálila známý Plánský mlýn. Mlynář se s rodinou ukryl v lese, z úkrytu však zastřelil dva opozdilé vojáky. V jejich mošnách objevil množství zlata a stříbra, které mu pak umožnilo postavit nový dvůr a mlýn, ještě lepší než byly ty předchozí. Naloupené bohatství však mlynáři nepřineslo požehnání. Teprve po letech, až v příští generaci, se do mlýna
vrátily mír a štěstí.

Zdroj: Gustav Jungbauer, Böhmerwald Sagen 1924

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora