STARÁ ŠUMAVA: Obec Nicov
Z paseky, přeplněné jalovci, brusinčím a vřesem, kde osamělé sosny odměřují dálku, obhlížíme obzor k Javorníku a naše kroky se proplétají mezi kamením k Nicovu. Dřevěná stavení jsou z větší části opuštěna, zčásti sesuta a my vstupujeme do kostela, který je svým založením v kraji jedním z nejstarších. Na oltáři vidíme svatého Martina, obklopeného světci se širokými kloboučky a oděnými zcela rokokově. Toto nicovské rokoko není bez půvabu.
(Země zamyšlená Ladislav Stehlík)
Nicov je malá vesnička na cestě mezi Kašperskými Horami a Stachy a někdy se o ní říká, že je to nejmenší vesnička na světě. Nicov ale neznamená, že by tu nebylo nic. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1296. Jméno obce znamenalo původně patrně Nicův dvůr. Jméno Nitz je z historických pramenů doložená zdrobnělina jména Nikolaus, podobně jako Fritz od jména Friedrich. Osada původně patřila klášteru v Ostrově u Davle, v roce 1420 se majitelem stal hrad Kašperk a v roce 1548 město Kašperské Hory. V roce 1910 zde stálo 27 domů a žilo 218 převážně německy hovořících obyvatel (k českému jazyku se hlásili jen dva).
Svatostánky – kostely, chrámy, kaple a kapličky spojuje slovo Boží, zdroj vesmírné síly, ušlechtilé myšlenky, harmonie a dobro. Vstupem do letitých prostor, ve kterých se uchovala moudrost věků, jistě ucítíte jejich závan. Historie budování kostelů a kapliček je spjata s příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje do Čech. Stojí tady velice zajímavý a historicky cenný kostel svatého Martina, obklopený hřbitovem. Patří k nejstarším kostelům na Šumavě. Založený byl v románském slohu již v první čtvrtině 13. století a který je zároveň nejvýše postaveným románským kostelem v České republice. Jeho původní podoba byla ale ve druhé polovině 17. století pozměněna. Tehdy již nestačil pojmout věřící, kteří přicházeli na bohoslužby, a tak bylo rozhodnuto o jeho rozšíření. V polovině 19. století se kostel dočkal prodloužení lodi a také snížení věže o jedno poschodí.
Nejstarším dochovaným vybavením kostela je románská křtitelnice. Nachází se na severní straně u hlavního vchodu, je vytesána ze žuly a opracována do tvaru kalicha. Přestavba se uskutečnila ve v té době moderním a oblíbeném barokním slohu. Jenomže ani tato úprava nebyla konečná. Ještě jedna další se uskutečnila v 19. století. Ve věži kostela bývaly před první světovou válkou zavěšeny tři zvony. První o průměru 76 centimetrů měl kolem čepce gotickými majuskulemi ze 14. století vepsána jména čtyř evangelistů, druhý s průměrem 52 centimetrů bez nápisu pocházel ze stejné dílny i doby a nejmenší třetí s 28 centimetry průměru byl zdoben štítkem zvonaře Pernera a letopočtem 1851.
Dnes je z nich ve věži zavěšen pouze jediný, zato ten nejstarší a největší. V nedalekém Rejštejně má svého příbuzného. Zvon ulitý ve stejné dílně, ve stejné době a zdobený stejným tipem písma.Varhany tachovského varhanáře Gartnera pocházejí z roku 1811 a byly pořízeny za 144 zlatých. S většími odchylkami z původního stavu se dochovaly do dnešní doby.V kněžišti najdete pozdně barokní oltář z druhé poloviny 18. století od neznámého lidového tvůrce. Nezdobí ho obraz, ale rovněž socha. Znázorňuje svatého Martina na koni, jak se dělí o plášť. Původně se jednalo o sousoší, světec totiž podaroval oblečením žebráka. Bohužel sochu žebráka kdosi ukradl, stejně jako několik dalších soch z kostela. Kostel v minulosti navštěvoval i známý šumavský silák Rankl Sepp.
Do farnosti Nicov patří vedle obce samotné Bajerov, Krousov, Plánský Mlýn, Popelná, Řetenice, Studenec a Šebestov. Součástí farnosti jsou i dnes zaniklé osady Ranklov a Mílov. Les a kámen dával málo chleba a ta zdejší jeho skýva byla toliko tvrdá. Nicovští farníci to měli odjakživa těžké s obstaráváním nezbytností k životu, bývali odkázáni na vedlejší výdělek a musili se proto ohlížet jinde ve světě po štěstí, které jim bylo doma upřeno. Jako dělníci, zedníci, tesaři, truhláři, obchodníci s nádobím odcházeli do blízka i do daleka, aby si vydobyli svou obživu. Lépe se potom vedlo nicovským farníkům, když si někteří z nich mohli dobývat chléb v cizině.
Samostatnou záležitostí byli obchodníci s nádobím, kteří směli s dovolením císaře Franze Josefa provozovat po celém mocnářství prodej nádobí a podomní obchod a přicházeli tak do Rakous i Uher, Štýrska, Solnohradska, Tyrol… bohužel se tam však někteří i usazovali. Ti a jiní “světáci” si dokázali vydělat pěkný balík peněz, mohli vést při píli a spořivosti přes zimu celkem bezstarostný život, mnozí si dokonce dali postavit i vlastní obytný dům. Brzy zjara, počátkem postního času, naposledy o velikonočním úterku, když se u nás objevovali první tažní ptáci, špačci, skřivani, vydávali se tito lidé také jako nějací tažní ptáci do ciziny.
Zdejší strašidelná pověst pojednává o kovářovi, který se jednou ve zdejším hostinci zdržel až do tmy a za noci kráčel domů do sousedních Řetenic. Byla teplá letní noc. Kovářovi na cestu svítil měsíc, a tak se mu šlo dobře. Domů to měl slabou půlhodinku chůze, ale nikdo ho tam nečekal, žil sám. Obloha nad ním byla plná hvězd a kováře napadlo usednout ke stromu u cesty, opřít se o něj zády a pozorovat noční oblohu. A jak se tak na ni díval, mimoděk pohlédl k Nicovu a uviděl, že k němu odtamtud kdosi spěchá. Ve tmě ovšem nedokázal rozeznat, kdo to je. Napadlo ho ale, že v hospodě možná něco vytrousil z kapsy a onen neznámý je poctivec, který to zpozoroval a chce mu to vrátit.
„Hej ty tam! Neseš mi snad něco?“ křikl tedy kovář k blížící se postavě.
Namísto ní mu ale odpověděl náhlý poryv větru v koruně stromu nad jeho hlavou. „Smrt. Smrt. Smrt!“ zašumělo zlověstně ve větvích.
Kovář byl statný srdnatý chlapík, který se hned tak něčeho nezalekl, avšak tentokrát pocítil úzkost. Ke všemu zpozoroval, že spěchající postava, která už k němu byla blízko, je podivná. Byla nejméně tak vysoká jako on, ale neměla hlavu.
Po tomto hrůzném zjištění kovář vyskočil a dal se na úprk k Řetenicím. Jenomže do běhu se dal i bezhlavec a pádil za ním. Kovář běžel ze všech sil, jak nejrychleji dokázal, ale začínal mu docházet dech, a když se poohlédl přes rameno, uviděl, že bezhlavec běží rychleji než on a dohání ho. Nechtěl připustit, aby mu skočil na záda, a tak se mu postavil čelem.
Popadli se do křížku. Statný kovář měl velkou sílu, ale brzy vycítil, že bezhlavec má větší. Věděl však, že bojuje o život, a tak se pral statečně až do úmoru, kdy ze sebe vydal poslední zbytky sil. Pak začal pozvolna bezhlavci podléhat. V lítém boji o přežití si ovšem vůbec nepovšiml, že na východním obzoru právě probleskl na obloze první paprsek slunce.
V tu chvíli ale k zápolícím dolehlo od Řetenic zakokrhání kohouta. Sotva zaznělo, bezhlavec rázem ochabl. Pustil kováře, vyškubl se mu a pádil pryč. Se svítáním se rozplynul.
Kovář až po hodné chvíli nabral dech. Do Řetenic dorazil k smrti unavený, zbědovaný, ale šťastný. Sotva si maličko odpočinul, první, co udělal, bylo, že od hospodáře, kterému patřil, odkoupil kohouta, jehož zakokrhání mu zachránilo život. Odnesl si ho domů a kohout se pak stal nejhýčkanějším opeřencem na celé Šumavě. U vděčného kováře, který kohoutovi mimo jiné opatřil celé hejno slepic, se měl převelice dobře až do svého skonu sešlostí věkem.
Zdroj: Místopisný průvodce, Prachatický deník 4. 7. 2011, poskytnuto paní A. Josefíkovou, Řetenice 6
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora