STARÁ ŠUMAVA: Autobusová přeprava
„Ať hledíme se kterékoli stráně na milé město naše, hovící si při tmavé Otavě v údolí mezi horami, jež strmí tu nad údolím jako mocné pilíře brány, která otvírá poutníku z vnitrozemí českého vstup v romantický svět dumných výšin šumavských…“
Souběžně se železniční dopravou se na českém území rozvíjela i autobusová doprava. „Počátky autobusové dopravy v českých zemích sahají do roku 1908. Tehdy rakouská poštovní správa otevřela první linky. Jednou za den bylo spojení ze Sušice dostavníkem také s Klatovy a třikrát s Horažďovicemi (jízdné 90 krejcarů).
Autobusy se v ulicích Sušice objevily ve dvacátých letech minulého století. Patrně první autobusový podnikatel byl Josef Mikšovský na lince do Kašperských Hor. Dopravu hostů od vlakového nádraží v Sušici si od roku 1930 zajišťovaly hotely na náměstí vlastními autobusy. Turistický průvodce z roku 1882, se zmiňuje o existenci spojení Sušice a Kašperských Hor a to 2x denně, s Hartmanicemi a Železnou Rudou taktéž.
Prakticky hned po válce začala všechna tři města politického okresu usilovat o zásadní zlepšení silniční sítě, k čemuž zpravidla žádala o státní subvence. Počátky autobusové dopravy na Šumavě nebyly jednoduché, ve třicátých letech byl v sušickém okrese pouze 1 km asfaltových silnic a 6 km silnic dlážděných. Kašperské Hory nejprve žádaly velkou opravu silnice na Vimperk a zavedení poštovního autobusu. „Již tu ale konstatoval zemský správní výbor výslovně, že stav silnice pro trať automobilní navržené vyžaduje řádné zlepšení spodku přeložením a zlepšením štětu…“
Vzápětí bylo požadováno, aby byla opravena hlavní komunikační tepna okresu; silnice, která propojovala Sušici na severovýchodě s Horažďovicemi a na jihu s Kašperskými Horami. Na úsek silnice Kašperské Hory – Sušice se navíc připojuje také cesta z Hartmanic. Zde se výrazně angažovala Národní jednota pošumavská, která označovala tuto cestu za hospodářsky strategickou, neboť právě tudy proudila do vnitrozemí a k sušickému vlakovému nádraží veškerá hospodářská produkce značné části Šumavy, a upozorňovala, že rozhodně nestačí silnice jen zválcovat.
Konečně 27. října 1922 byla po prakticky čtyřletém úsilí místních Čechů i Němců zavedena státní autopošta Kašperské Hory – Vimperk. Hlavní zásluha je zde přiznávána převážně německým Kašperským Horám. Spojení údajně vzbudilo velké nadšení a okamžitě začala být hojně využíváno. Jako první linka ze Sušice bylo na podzim 1923 zkušebně zavedeno spojení Sušice Kašperské Hory „zadní cestou“ přes Nezdice. Pravidelně linka jezdila od následujícího roku 1924.
Bohužel tento spoj si pravděpodobně nezískal kýženou oblibu, neboť překonat vzdálenost 24 km trvalo 2 hodiny, autobus prý odjížděl v nevhodný čas a jízdné bylo poměrně drahé. Místním se tak používání spoje příliš nevyplatilo a čeští turisté měli častěji namířeno do jiných partií Šumavy, než do Kašperských Hor. Následně byl zaveden také autobus už stejnou trasu, jako dnes – podél řeky, přes Dlouhou Ves.
S mnohem větším úspěchem se hned po svém zavedení setkalo spojení do Čeňkovy Pily, výchozího bodu, na vycházku Povydřím i na větší túru do Modravy a dále k hraničním horám. Linka na Čeňkovu Pilu byla poprvé spuštěna na začátku léta 1925, potom, co v podstatě kvůli ní stavitel Holeček zbudoval v osadě nový most. Autobus jezdil tam a zpět dvakrát denně.
Také v následujících letech byla linka vždy spuštěna alespoň přes letní turistickou sezonu, ze dvou jízd denně se linka rozšiřovala na tři a také se posouvala konečná zastávka; poslední ze tří denních spojů na Čeňkovu pilu pokračoval v létě 1928 až do Modravy, v pozdějších letech už byl spoj do Modravy standardem.
V roce 1928 došlo i k výrazné úpravě jízdného – za účelem podpoření turistiky bylo jízdné na Čeňkovu Pilu zlevněno o 50% na 9 Kč. Tento krok zřejmě fungoval až příliš dobře, neboť následně v novinách vyrojily stížnosti, že na centrální Šumavu a Povydří se téměř nedá dostat, protože to autobusy kapacitně nezvládají, často že se do vozu nevejdou už ani lidé na nádraží, kteří právě přijeli navazujícím vlakem, natož pak další, kteří chtějí přistoupit na druhé hlavní sušické zastávce v centru města.
Zásluhou KČST byla na Čeňkově Pile zřízena garáž, která umožňovala efektivnější fungování turistické linky a vhodnější časové rozložení spojů. Dalším přáním bylo zavést linku na Srní a Prášily, kde se po roce 1928 nacházela druhá chata sušického KČST, nebo vhodným způsobem opět prodloužit stávající linku Sušice – Čeňkova Pila – Modrava.
Zdálo se, že tento spoj by mohl mít slušnou rentabilitu, jeho realizaci však zabránila sama Šumava svými sráznými kopci; dopravní komise totiž shledala, že autobus by se úzkou silničkou a ostrými serpentýnami na Srní nebyl schopen dostat. Dnes se na Modravu typicky jezdí právě nejkratší cestou přes Srní těmito serpentýnami. Autobus tedy tehdy musel jezdit na Modravu velkou oklikou, aby se vyhnul nejprudšímu stoupání (čímž také minul obec Srní), přes Svojše a Horskou Kvildu. Linka Sušice – Prášily přes Hartmanice byla spuštěna v květu 1928 a jela dvakrát denně. Tento autobus si vysloužil i velkou oblibu místních, neboť ušetřil dětem dlouhou pěší túru do školy a jejich matkám mnoho starostí. Velkým zklamáním proto bylo, když byl i tento autobus stahován přes zimu, kdy by jej místní děti a jejich maminky právě nejvíce potřebovaly.
Kromě linkových autobusů bylo ve sledovaném období čím dál běžnější potkávat na Sušicku také nájemní auta soukromých dopravců a speciální výletní autokary, i když to bylo spíše až záležitostí počátku 30. let. Během léta 1931 byla zahájena intenzivnější spolupráce s Poštovní správou a drobné vycházky začaly být nahrazovány celodenními túrami do nitra Šumavy a za použití objednaných autobusů, které výletníky přiblížily cíli výletu.
Při prvních takových „zájezdech“ se výletníci podívali na Železnou Rudu, vrchol Pancíř a Černé a Čertovo jezero, na Modravu, Roklanské jezero a Luzný, na Březník, prameny Vltavy a Bučinu nebo do údolí řeky Křemelné. Pravidelné zájezdy poštovním autobusem na Šumavu pořádané ve spolupráci s KČST a propagované v novinách i na městských vývěskách hodnotily na podzim 1932 Sušické listy jako skvělý podnik prospívající oběma stranám – turistům, kteří se levně a rychle dostali do nejvýznačnějších bodů střední Šumavy, i poštovní správě, která měla záruku plné obsazenosti výletních autokarů a tudíž slušného výdělku.
Za léto 1932 skutečně poštovní autokary důkladně projezdily velkou část české Šumavy a bylo vhodné zamyslet se, kam dál nebo jinam se ještě vypravit. Nabízela se bavorská část Šumavy, kde české turisty mohly lákat nejen přírodní krásy, ale také příhraniční města a nedaleké zámky. Toho by se ale býval musel ujmout někdo jiný, než státní pošta – soukromí autodrožkaři. Ti sušičtí se tímto směrem podnikání nevydali, neboť neměli zajištěné povolení přejíždět automobilem hranici.
Během 20. let vznikl také specializovaný spolek, který sdružoval automobilové nadšence. Ti se nejen bavili na společných setkáních a četných výletech, ale také ovlivňovali zavádění některých lokálních dopravních předpisů, pomáhali zájemcům naučit se řídit nebo pořádali přednášky o nových silničních předpisech, které byly doporučovány k vyslechnutí všem řidičům.
Údiv vyvolá také existence linky Sušice – Hartmanice – Hartmanice III. Pod indexem Hartmanice I. až III. se totiž skrývají zbytky obcí v tehdejším vojenském újezdu Dobrá Voda, který ležel v těsné blízkosti státních hranic. V rámci vojenského paranoidního utajování se kdysi velké a oblíbené šumavské letovisko Prášily schovalo pod pseudonym Hartmanice III. Obec se v jízdních řádech odmaskovala (zřejmě) až v roce 1968. Na linku byly v sušickém ČSAD vyčleněni řidiči, kteří prošli potřebnou prověrkou a získali propustku do hraničního pásma. Za Hartmanicemi u Dobré Vody, na hranicích vojenského újezdu, docházelo ke kontrole autobusu vojenskou stráží. Bez propustky se nikdo do Prášil nedostal, linkou cestovaly pouze místní děti do školy, vojáci a lesáci. Zajímavé také je, že o této komplikaci se náhodný cestující z jízdních řádů nedozvěděl. Utajena byla totiž i sama existence vojenského újezdu.
Spoluprací s členy jiných auto nebo motoklubů, pomáhal Autoklub do Sušice a na Šumavu přivést další návštěvníky. Potenciální hosty přiváděly na Šumavu například automobilové závody pořádané především plzeňským autoklubem. První velký závod se konal 23. června 1929 v den otevírání Prášilské chaty. Závod měl skoro 270 km, vedl z Plzně přes Horažďovice, Sušici a Kašperské Hory do Modravy, pak zpět do otavského údolí, Annína, přes Hartmanice na Železnou Rudu a Špičák a končil opět v Plzni, kam tentokrát vedl přes Klatovy.
Zajímavé je, že už tehdy se závodu účastnilo nezanedbatelné množství řidiček žen. Podobné závody se konaly i v následujících letech, a to i za nejhlubší krize v roce 1933. V roce 1934 se dokonce konal speciální automobilový závod Šumavou výhradně pro ženy. Kromě závodů byly pořádány společné autovýlety, ať už za přítomnosti pouze místních členů, kteří si v cílové destinaci obvykle udělali vycházku či rozdělali ohníček a opekli vuřty, nebo s přizváním autoklubů z jiných měst, nejčastěji z Plzně nebo Klatov. Pak byl na programu obvykle společný oběd v Sušici a jízda na příklad do Klostermannovy chaty na Modravě.
Zdroj: Pro záchranu Šumavy, Sušické listy 2, 1919, č. 39; Pootavská dráha ve spojení s hydroelektrárnami šumavskými; Sušické listy 11, 1928, .Autobusové spojení do Modravy; Sušické listy 16, 1933, Automobilová doprava na Čeňkovu pilu; Sušické listy 8, 1925, č. 51.Autobusový spoj Sušice – Prášily; Sušické listy 11, 1928, č. 14. 523 Státní autodoprava Sušice – Hartmanice – Prášily; Sušické listy 11, 1928, č. 27.Automobilová soutěž naším krajem; Sušické listy 17, 1934, č. 14 Viktorin Zeithammer, Den 17. září svátkem města Sušice, Svatobor 31, 1911 č. 37
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora