STARÁ ŠUMAVA: Svážeči dřeva a šmejčky
Svážení dřeva byla sebevražedná práce. Napůl ve stoje, napůl vleže klouzal svážeč před saněmi naloženými obrovskými kládami. Rukama i nohama se snažil brzdit a dát směr hrozivé mase dřeva za svými zády.
Jest zajisté jízda s kládami ještě mnohem nebezpečnější a vyžaduje ještě větší síly a dovednosti, ježto hřmotná dlouhá hmota se tetelí jako obrovská struna, a běda nešťastníkovi, který by se neudržel: vymrštilo by ho do vzduchu letem divým prchající dřevo, jako tětiva mrskne šípem…Všichni si ještě jednou ověřili upevnění nákladu a pak se jedny saně za druhými spouštěly korytem cesty dolů.
Nezasvěcený pozorovatel z dnešních časů by všudepřítomné nebezpečí a balancování na hraně nože asi neviděl. Vnímal by spíš secvičené divadlo a soulad kolony mužů, kteří se řítí strání dolů vstříc možná teplé světnici, možná doživotnímu zmrzačení. Sníh skřípe, polena vržou, muži křičí. Smýkají, brzdí, sníh vyletuje v celých vějířích. Málokdo co z toho křiku vnímá: potlačovaný strach se mísí s radostí nad překonáním obtížného místa, povzbuzování splývá s varováním. Ruce trnou, nohy brní, šmejčky se div neutrhnou do volného pádu…
Šumavské hospodářské ruční saně určené především ke svážení dřeva se nazývaly šmejčky. Saně šmejčky sloužily především na dopravu dříví z lesa. Jednalo se o krátké metrové dříví, ale i dlouhé klády o délce 5 – 7 metrů.316 Tomu musely odpovídat i rozměry šmejček, jejichž šířka se pohybovala kolem 80 cm a délka přibližně v rozmezí 1,5 – 2,5 metrů v závislosti na délce dřevní hmoty. Delší saně byly určeny k přepravě polenového dříví, naopak kratší saně, k nimž byl připojen oplen, se užívaly ke svážení dlouhých klád. Pokud kmeny byly příliš dlouhé, v nižších polohách hor se užívaly také dvojité saně, skládající se z přední a zadní části.
Není ani výjimkou, kdy se na Šumavě dopravovaly delší klády o délce i několika desítek metrů. Například v 18. století se prováděla těžba a doprava klád o délce více než 25 metrů, jejichž odběrateli byly holandské loděnice, kde se kmeny používaly k výrobě vysokých stožárů lodí. Díky tomu se toto dlouhé dříví nazývalo Holandské kmeny. Šmejčky nenašly uplatnění pouze u profesionálních dřevařů, kteří dopravovali dřevo ze šumavských lesů.
Rovněž zemědělci žijící v nižších polohách hor využívali tento druh saní v zimním období k vlastní potřebě, a to například k dopravě palivového dříví. v zimě sváženy saněmi na břehy nádrží a potoků. Vždycky sváželo dřevo více saní najednou, aby se v případě nějakého ohrožení dalo pomoci spojenými silami. Když v zimě hodně sněžilo, pršely dřevorubcům i peníze, poněvadž při svážení dřeva vydělali i třikrát více než za jiné práce. Velké sáně rohačky musily dostat polena a klády z horských lesů do údolí. Asi tři plnometry, což odpovídá váze téměř dvou tun, byly k sáním upevněny řetězy a provazy. Brzdilo se kovovými trny na patách, zvanými drápy či pařáty, a nějakým přívěskem, šlo prý třeba i o otepi chvojí či chrastí, ale zejména ovšem vlastní silou, obratností a s pomocí Boží.
Při vysokém sněhu používali dřevorubci na cestě do práce sněžnice, při vlastní práci v lese ovšem nikoli. Kožené boty si mohli dovolit jen v minimální míře, ovazovali si chodidla hadry a nosili dřeváky s ponožkami z ovčí vlny nebo vysoké plstěné válenky. Také rukavice vlastní výroby byly obvyklé. Ve stráních našich hor proto dodnes můžeme najít řadu pomníčků označujících místa, kde se saně staly neovladatelnými a svážeče pak zavalily klády, které měl naložené za svými zády.
Spisovatel Karel Klostermann píše o saních:
Nastal na známém nám svahu Špicenberka čilý život, který trval od ranní tmy do večerní. Dřevaři vyhrabali nakupené zásoby polen zpod hlubokých závějů sněhových, smetli vrstvy sněhu s nahromaděných klad, upravili ke všemu cestu, dotáhli sami těžké sáně s vykřivenými, zobákovitě končícími sanicemi, železem okovanými; zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil, svrchní šat bílým jíním se pokryl, a krůpěje potu po tváři se řinoucí a na oblek dopadající ve stříbrné perly se měnily, nebylo stání ni ustání, zima nedala, ku práci a pohybu nutíc. (Ze světa lesních samot)
Na závěr se sluší připomenout, že dřevorubci na horní Šumavě měli svůj svátek. Tento svátek připadal na 28. prosinec a byl považován za nešťastný den. V tento den se nenastupovalo do služby, jelikož by mohlo dojít k neštěstí – dřevorubci se oblékli do svátečních šatů a účastnili se mše v kostele.
Zdroj: KLOSTERMANN, K. Smrt číhá na horách, Šumavské romance, Sušice: Dr. Radovan Rebstöck 2012 NEDVĚD, P. – VODĚROVÁ, H. Šumavské vzpomínky na časy, kdy práce voněla lesem, Plzeň: Regionall 2009,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora