STARÁ ŠUMAVA: Lyžování v Kvildě
„S opravdovým potěšením pozoruji, že na četných místech vlasti naší zájem o ski, sněžnice, či kusle zvané, stále vzrůstá,“ napsal v roce 1895 řídící učitel Jan Buchar v prvním českém metodickém článku o lyžování, uveřejněném v Časopise českých turistů. Jak je tedy zřejmé, první pokus Antonína Marka zavést do češtiny už v roce 1838 slovo lýža se příliš neujal. Ostatně severské ski byly tehdy v Čechách ještě věcí téměř neznámou.
Až v roce 1886 si osmnáctiletý synovec profesora Antonína Friče Josef Rössler nalistoval v ilustrovaném časopise Über Land und Meer obrázky Norů na dlouhých prkýnkách ve sněhové vánici a dopsal si o ně do Kristiánie firmě Hayd & Gustavsonn. Jiná verze ovšem praví, že první lyže se dostaly do předvánoční Prahy vlastně omylem. Že mladý Rössler si psal o ceník bruslí pro Bruslařský klub a pánové v oné norské firmě si to přeložili jako bruslar ski – tedy lyžařský klub jakéhosi pana Bruslara, a poslali i nabídku norského modelu telemark, i švédského, podobného prvním lyžím finským.
Šumavská oblast se stala velmi vyhledávanou lyžaři. Nicméně mnoho lyžařů z ní mělo patřičné obavy. Oproti Krkonošům, které byly považovány za bezpečné, byla Šumava místem, kde bylo hodně sněhu, ale neudržovaly se zjevně značené cesty, bylo zde mnoho močálů, hlubokých lesů a dalších těžko dostupných míst. Lyžování se stávalo sportem i zábavou pro bohatší turisty, ale zároveň praktickým dopravním prostředkem pro široké vrstvy obyvatel našich hor. Lyžování se stávalo sportem i zábavou pro bohatší turisty, ale zároveň
praktickým dopravním prostředkem pro široké vrstvy obyvatel našich hor.
Nezkrotný pud v naší vlastní hrudi nás pobízí vyzvat každého, aby se přidal k nám, vyznavačům lyžařského sportu. Ten, kdo dosud neklouzal na těch tenkých lehkých prkýnkách hluboce zasněženým lesem či se jako šíp neřítil příkrými zvlněnými svahy do údolí, ten si nedokáže učinit nijakou představu o kráse jízdy na lyžích a o potěšení z ní. Sotva jen se znovu zatřepotá bílý prapor zimy a pokryje hory doly kolem, přitáhnou ti zhýčkaní lidé z města, od nichž byste to nijak nečekali, po stovkách do kdysi v zimě tak tiché horské vsi. S jásavým potěšením zlézají báječné sněhové spousty, šplhají do horských svahů na jinak neschůdná bezcestí a dávají najevo zdejším zálesákům, že mráz a fujavice jsou právě to, co je nám třeba, abychom se otužili a zocelili. A těm úplně nezlomným zůstávají i noci venku nahoře, aby se vydali zázračnou zimní zemí v hvězdném jasu a necítili nic z jejího trpkého chladu, očarováni přízračnou krásou jinovatky ve větvích keřů i stromů kolem. Na nejodlehlejších místech buduje si dnes ten cech horské chaty a útulny a čím vyšší sněhová závěj kryje střechu, tím tepleji je jim v hnízdečku.
Kdo by chtěl popřít, že nás na horských výšinách obklopuje zvláštní blaho? Dým a tíseň města nenachází cestu sem do sněhem pokrytých svatyní zdraví, kde se údy volněji hýbou, kde duch volněji myslí a kde se v něm rodí pocit vykoupení ze žalářních stěn, kterými obezdívá a rdousí člověk sám sebe i své sousedy. Nikdo nepopře zkušenost, že ve většině lidí dřímá zázračná neuhasitelná touha po horském světě, zápasící o své vyplnění. Právě krása jízdy na lyžích nám dává v bělostných zimních horách hledat a najít plnou rekreaci. Patřit ze zářivých vrcholů šťastným zrakem do šíra kraje dole, pít vzduch, světlo, barvu a sluneční záři a mířit zpátky domů sebejistý a oblažený, k tomu svištivým sjezdem opojivou rychlostí větru a s hrdým pocitem pána nad prostorem i časem, sjezdem blížícím se téměř ptačímu letu, to všechno nám může zprostředkovat jen jízda na lyžích.
Hřebeny horských pásem, lemujících země České koruny na přelomu 19. a 20. století, tvořily část severní a západní hranice rakousko-uherské monarchie. Poměrně četné historické prameny registrují v tomto horském prstenci řadu osobností, které tehdy jako první ve střední Evropě aktivně přijímaly a rozvíjely impulzy vycházející ze světové kolébky sportovního lyžování – ze Skandinávie. Jednalo se především o sudetské Němce, kteří tyto oblasti obývali. Během počátků klubů a spolků se výlety turistů omezovaly jen na pěší pohyb, často kombinovaný s železniční dopravou. Poměrně brzy ale tyto aktivity rozšířily i o zimní přesun na lyžích. K rozvoji lyžařství byly vyhledávány oblasti s nejvhodnějšími přírodními podmínkami a v místech, které by byly relativně dostupné z větších měst.
Lyžování se stalo jedním z tradičních odvětví zimních sportů. Jeho počátky na území Čech spadají do konce 19. století. Tím, kdo první přivezl na české území lyže a nesl pak za to veškerou zásluhu, byl Josef Rössler Ořovský, zakladatel prvního “Českého SKI-klubu pražského“, který se s nimi už v roce 1887 proháněl po Václavském náměstí v Praze. Na území jižních Čech se první lyže objevily v podobě známé i dnes už v roce 1905. Jinými prostředky, které do tohoto okamžiku umožňovaly pohyb v zasněženém terénu, byly na Šumavě tzv.: krokve, kerie nebo lyhy, podobné sněžnicím. V první řadě se tedy nejednalo o sportovní náčiní, ale o dopravní prostředek. Teprve díky tisku a zprávám o využití lyží se začínalo přecházet na lyže a započala tak také výuka jízdy na nich.
Netrvalo dlouho a na tento nový fenomén zareagovali pozitivně místní zruční truhláři, a spolu s kováři i koláři je začali vyrábět. To ovšem bylo vzácné a drahé, často si ho mohli dopřát pouze opravdoví a dobře situovaní lyžařští nadšenci. Ke sportovní činnosti využívalo lyže ve volném čase pouze městské obyvatelstvo; mladí měšťané, kteří se tomuto sportu věnovali v rámci víkendových výprav do horských příhraničních oblastí. Sdružovali se tak v rámci kroužků a klubů zájemců. V každodenním životě sloužili lesníkům, kteří si jimi ulehčovali práci v zasněženém terénu, a vedle dětí, kteří je v zimních měsících používali při svých cestách do škol, také celníci, poštovní doručovatelé, armáda a pohraniční stráž.
V Časopisu turistů popisovali ostřílení lyžaři J. V. Rott a Bohouš Brauner Šumavu jako nedostupnou a přistupovali k ní s respektem. Výpravu napříč Šumavou, zde uskutečnili v roce 1909, kdy za 3 dny došli ze Želnavy do Prášil. Šumava pro ně byla místem, kde je vše „vysoce zasněženo, bez zřejmých cest. V zimě masa močálů, lesů, sem tam i pralesů, místa daleko vzdálená všeho ruchu, jen tu a tam několik osamělých chýší s pohostinstvím poskrovným, obývanými hajnými či dřevaři. … V Krkonoších jde to ještě podle horaly vytyčených zimních stezek, avšak ve středu Šumavy jsme za nepříznivého počasí takřka bezmocní. Nic nepomůže kompas, nic nejpřesnější mapa, tu je vodítkem pouze síla ducha a instinkt.“
Stav lyžařů ve střední a jižní Šumavě zůstal stejný zhruba do třicátých let. Důvodem bylo nedostatečné vlakové spojení a značná odlehlost dráhy. Jako příklad uvádí Bučinu, kterou prezentuje časopis Zimní sport v prosincovém čísle 1932 jako kraj na Šumavě, „kam přišlo žalostně málo lyžařů“. Tento časopis ji nabízí čtenářům jako dobré východisko pro výstup na Luzný, i přes Březník na Roklan, dál ji označuje jako vhodnou pro kratší túry na Prameny Vltavy do Kvildy nebo bavorské osady Finsterau. V rámci rozvíjejícího se lyžařství vznikalo na tomto území velké množství spolků. Nejvýznamnější roli v rozvoji hrály 3 spolky: plzeňský Ski klub (1907) pro západní část, českobudějovický Ski klub (1912) pro jižní část a německý Ski klub Budweis des Deutschen Böhmerwaldbundes.
Tyto organizace se významnou měrou zasloužily o rozvoj a propagaci lyžování a staly se také nejatraktivnějšími kluby s početnou členskou základnou. Podnikaly různé výlety na Šumavu, pro členy klubu i širokou veřejnost pořádaly přednášky o zimní turistice, technice jízdy na lyžích, krásách zimní přírody apod. V roce 1912 vznikl samostatný lyžařský odbor KČSL ve Strakonicích, kterému první lyžařské pokusy předcházely již v rámci spolku Sokol. Po I. světové válce začal klub s organizovaným lyžováním a po spojení s KČST založily kluby lyžařský odbor. Také na rozvoji sportu v obci Kvilda mělo lyžování svůj zvláštní význam. Rok od roku byla zimní turistika a běžecké sporty na Kvildě rozšířenější. Od sedmdesátých let zde začala spolupráce s lyžařským oddílem Motor České Budějovice. Dostál se vyjádřil také k lyžařství na Šumavě a dodal, že je toto pohoří svým povrchem přímo předurčeno k tomu, aby bylo rájem pro lyžaře a zimní sporty.
Rozsáhlé lesy a v nich dobře značené cesty, poměrně vysoko položená krajina, rozmanitá na terén, vesničky svými chalupami rozprostřené široko daleko a hojný, dlouho trvající sníh. To jsou vzácné dary Šumavy. Pro lyžaře jsou vhodné téměř všechny turisticky vyznačené trasy. Turisty hledaným střediskem je Bučina, kde je nejbližší železniční stanice Lipka. Doporučuje trasy z Bučiny k prameni Vltavy, odtud na Březník, dále z Bučiny na Knížecí Pláně a do Kunžvartu. Zároveň přidává upozornění pro lyžování a běžkování v odlehlých oblastech, kde nelze potkat jiného člověka a sportovec se tak musí spoléhat sám na sebe. Dostál dodává, že by každý měl mít dobrou výzbroj a zásoby nutné na přežití, vypracovaný plán s dobrou mapou, podle které je schopný se orientovat. Mohlo by se stát, že dotyčný pojede v některých oblastech i celé hodiny a nepotká lidského příbytku. I stopa zde bývala vzácná. Odměnou je více krásy a blíž k srdci přírody. Na závěr Dostál dodává, že celá Šumava dá lyžařům vše, co si žádají.
Zdroj: Jaroslav Dostál, Šumava turistům a lyžařům! Stary průvodce z roku 1947 Bílé stopy na českém západě: Historie lyžování na Šumavě, Plzeňsku a Domažlicku, Špalková, 2007
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora