STARÁ ŠUMAVA: O bylinném šnapsu

Dávno již utichl hukot ohně sklářských pecí u Kvildy. Ale rostliny tady všude kolem dodnes napovídají, že se tu kdysi objevil člověk a začal krajinu využívat ve svůj prospěch. Ale i ty kopřivy a různé rostliny miříkovité, které sem vlastně nepatří, jsou v podstatě krásné … stačí se na ně jen trochu jinak podívat. A co teprve když si oblečou šaty utkané z rosy a zdobené perlami kapiček vody; pak mohou svou krásou směle soutěžit třeba i se šlechtičnami ze starých obrazů.

Nad pasekou se objevuje žhnoucí koule a všude kolem neslyšně vybuchuje ohňostroj jasu a barev. Při zemi se ještě vinou cáry ranní mlhy a sluneční paprsky pronikající smrkovými větvemi do nich promítají tajemné obrazce. Temné přízraky noci odcházejí spát, jejich čas končí. To všechno za malou chvíli zmizí, jen co sluneční kotouč vystoupí výše nad obzor. Pak se odstíny šedi změní v paletu barev a všude kolem se v plné kráse objeví květiny a motýli – a můžeme vyrazit, abychom se na ně společně podívali.

Ačkoliv Šumava zdaleka nedosahuje vysokohorských výšek, přece jen dokázala, díky svým chladným a deštivým klimatickým poměrům, nabídnout některým alpským rostlinám příhodná stanoviště. Migrace alpské chladnomilné flóry začala už v průběhu dob ledových a v několika vlnách následovala ustupující pevninský ledovec…

Mezi prvními přistěhovalci byl už asi před deseti tisíciletími nachově kvetoucí, robustní hořec s latinským jménem Gentiana pannonica, doprovázený svým voňavým „pážetem“, koprníčkem bezobalným (Ligusticum mutellina). Oba tyto světlomilné druhy sestoupily v dobách ledových ze severních alpských svahů do nížin, v té době porostlých chladnou lesotundrou, a šířily se dál k severu, až došly na Šumavu. Cesta jim trvala staletí, snad celé tisíciletí, a za tu dobu se podnebí měnilo na teplejší a vlhčí, takže v nížinách se rozšířily lesy, v nichž hořce zbavené slunce vymíraly…

První zprávy o destilátech v Čechách pocházejí z doby Jana Lucemburského. Ve 14. a 15. století se v latinských rukopisech používá pro líh různé označení, např. spiritus vini (duch vína), aqua vitae (voda života). Je-jich výroba se rozšířila hlavně za Karla IV.. Během 15. a 16. století provozovatelé (paliči či vinopalníci), vyráběli destiláty nejen z vína a piva, ale i z různého ovoce. V roce 1314 dostávají obyvatelé Šumavy od královny Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského, první výsady, které z nich učinily svobodné poddané s právem vlastní samosprávy. Záhy následovala další privilegia – jednalo se o právo lovu a rybolovu, vaření piva, pálení kořalky apod. Ze 17. století pochází zmínky o pálení bezinek a šípků, ke kterým se přidávaly různé byliny a koření.

Obliba šnapsu stoupala ve všech vrstvách obyvatelstva a původní výroba pálenky byla velmi primitivní. Horská flóra byla pro šumavské usedlíky v minulosti velmi důležitá. V dobách, kdy měli horští obyvatelé daleko k lékaři, se na území Šumavy rozvíjelo lidové léčitelství. O zdraví místních obyvatel tak dlouhou dobu pečovaly právě léčivé rostliny. Často zde najdeme na procházce koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), chráněnou mrkvovitou rostlinu, známá je pod názvem medvědí kořen, která se v minulosti hojně používala k výrobě likérů. Přestože staří horalé na Šumavě upřednostňovali Bärwurz, v této oblasti olem Kvild byl hlavní surovinou pro výrobu hořcových medicín hořec panonský.

Hořec panonský, zvaný též šumavský (Gentiana pannonica), je v oblasti vrcholové Šumavy bezesporu nepřehlédnutelnou rostlinou. Pokud navštívíte v první polovině srpna oblasti Šumavských plání, jistě narazíte na mohutný, temně nachově kvetoucí hořec, který místy zdobí krátko stébelné louky, okraje cest nebo břehy potoků. Hořec panonský je tedy bylinným skvostem a symbolem Šumavy. Aby jím zůstal i nadále, potřebuje zachovat podmínky k životu. Je to rostlina světlomilná, takže jakékoliv umělé zalesňování dnes otevřených planin má pro ni fatální následky. Stejně tak samozřejmě i jakékoliv jiné lidské zásahy do běhu života v horách. Co nedokázal chaotický sběr kořenů – i když v dobrém úmyslu – to může snadno a rychle dokázat hrstka jedinců prahnoucích po zisku za každou cenu, bez ohledu na to, co bude dál.

O „zázračných bylinných kapkách“ se můžeme dočíst už ve středověkých knihách o bylinách. Hildegarda z Bingenu také výluh v alkoholu považovala za jednu z efektivních metod, jak z bylinek získat to nejcennější. Netrvalo dlouho a obyvatelé Šumavy objevili možnost využívání kořene hořce jednak k výrobě likérů a také pro farmaceutické účely. Začíná se psát další etapa hromadného úbytku rostliny, vedoucí téměř k jejímu úplnému vyhubení. V období před světovými válkami se údajně jen ve vimperské lékárně ročně zpracovávalo 150 kg sušeného kořene hořce a již tenkrát jsou vysílány první varovné signály před nebezpečím jeho vyhubení a hovoří se o nutnosti přísné ochrany.

Staří horalé byli zejména při výrobě různých likérů a šnapsů velmi vynalézaví. Do pitelné podoby dokázali zpracovat takřka vše co rostlo v přírodě. A tak jste se mohli setkat třeba s jalovcovou, višňovkou, ořechovkou a hlavně zmiňovanou hořkou. Šnaps je obecně české a zastaralé slovo označující „kořalku“. Pochází z německého Schnaps (označuje původně „lok“, „polknutí“) a souvisí se slovesem schnappen (lapat vzduch).

V každé chalupě měli ale recept svůj, protože pouhý macerát se vylepšoval různými vůněmi, kořením a příchutěmi. Lidé nejdříve objevili léčivé účinky obsažených v hořcích, a pak teprve přišli na to, že se nejlépe vyluhují v alkoholu, nebo naopak nejprve začali připravovat hořkou, hořcovku či hořcový likér, a teprve pak přemýšleli, na jaké zdravotní neduhy působí jako lék. Hlavní oblastí výskytu hořce panonského jsou Šumavské pláně, přesněji oblast mezi obcemi či lokalitami Horská Kvilda, Kvilda, Filipova Huť, Modrava, Březník, Rokytecké slatě. V tomto území roste především na suchých a kamenitých horských loukách, v trávnících. Často ho nacházíme na okrajích ploch v minulosti zemědělsky využívaných, jako jsou např. Políčka u Kvildy, Zelená hora nebo louky na jižním okraji Filipovy Huti.

Kde se hořec panonský často vyskytuje, jsou vřesoviště, v místech bývalých pastvin, a také některé sejpy po rýžování zlata. Bärwurz čili medvědí kořen (koperníček) je používán po staletí jako koření a léčivé rostliny, zejména ke zlepšení trávicího síle lidí a zvířat. Typická hořkost jí dává punc prvotřídního přírodního léku snad na všechny nemoci zažívacích orgánů – žlučníku a žlučových cest, jater, žaludku a střev. Pro výrobu tohoto oblíbeného nápoje se používá pouze kořen, který se musí starý až osm let. Sebrané kořeny se promyjí a rozdrtí, potom macerují. Po dobu skladování během několika hodin až dnů je v spalovací zahříván a pak asi 2-3 hodiny destiluje . Potom je destilát uložen v dubových nebo kameninových sudech, skladovací doba závisí na typu skladování. V nádržích je destilát uložen na mnoho týdnů a v dubových sudech může zrát několik let.

…V těch našich šumavskejch horách je takovej zapomenutej kout prostřed hlubokejch lesů s ouzkejma údolíma, hučící říčkou a stráněma až do nebe. A tady uprostřed samejch lesnatejch hor, mezi Polední horou, Křemelnou a Vysokým Hřbetem, se tomu odjakživa říkalo země slaťovejch jahod – to podle těch mechovejch kopečků s rozházenejma červenejma brusinkama, mezi kerejma se v noci prohánějí světýlka. V jednom koutě tu stávala u lesa na okraji slaťovýho potůčku roubená chatka, kerej se říkalo Mechová chaloupka. To proto, že vokolo byl samej mech, pak už jen korálky brusinek a spousta rašeliníku, co byl dobrej na vobvazy. Ta chaloupka nás kluky ze zálesí přitahovala. Už když si překročil její práh, hned si cejtil dřevo vyuzený dřevěnkama, a z těch volskou krví natřenejch trámů jakoby eště včíra znělo brnkání citer, smích děvčat, cinkání rolniček a supení koníků. Bydlíval tady sám uprostřed lesů starej Kuba, co míval pro každýho vždycky dobrej šňupeček. Tady v tej dřevěnici se setkávali pašeráci z ponurejch Weitfällerskejch slatí, rybáři ze ztracenejch zákoutí a “lesní běžci“, jak se tady říkalo těm co uměli „uchodit“ jelena nebo čihařit lesní ptáčky.

Jednou jsme se zase domluvili s klukama, že se podíváme ke Křemelný řece, na starý lososí trdlištata. A jako dycky jsme šli nejdřív ke Kubovi. Bylo to zrovna v pátek, kdy u něj bejvalo nejveselejc. To se tady stavěli horalé s krosnama, aby si pověděli vo počasí, zdraví a hlavně se vohřáli, než se rozejdou nahoru do svejch před světem zapadlejch domovů. Ta chaloupka měla pro nás eště jedno kouzlo – volání šumavský divočiny, to protože jsme tady slyšeli takový tajemný názvy různejch míst v horách jako je Sněžná řeka, Gsenget, bavorská Alma, Země malejch smrků, ale taky Steinforele, resonance, ledové jahody, nejšle a to víš i další. V ponebí visely sněžnice, krosna, lososí grundle, v koutě stál soudek na pstroužky, no zkrátka všude takový ty krámy, co člověk v lese potřebuje.

To vodpoledne sem zašel i starej Sepl ze Slaťový chalupy a ten dycky něco zajímavýho věděl. Zasedl u javorovýho stolu, popotáhl z fajfky a spustil. “Tak vy byste chtěli slyšet vo tom Medvědím kořenu. Tady nahoře na lesních světlinách, kerý vznikly vypálením lesů na pastviny vysoko nahoře, kde to bejčkům svědčí, pásával starej Jógl. Von to byl samotář uzavřenej, lidem se vyhejbal a mimo nedělních bohoslužeb se z pastvin vlastně ani nehnul. Ale za to bylo vo něm známý, že znal tajemství kytek, stromů, lesních zvířat a ptáčků, uměl léčit dobytek, pomohl telátkům na svět, ale taky se vo něm říkalo, že umí mluviti s lesníma vílama. No a von byl taky vobjevitelem slavnýho šumavskýho šnapsu. To bylo tak.

Jednou večír si všiml, že nemocnej bejček, kerej se moc nepásl a pořád polehával, vyhrabává kopytem v zemi ňákej kořen, kerej pak sežral. To se vopakovalo po několik dní až se bejček uzdravil. Jógl se šel podívat, co je to za bejlí. Vono to mělo takovou vostrou příchuť a tak tej kytce pro tu sílu začal říkat Medvědí kořen. Když za ním jednou přišly babky, co sbíraly v lese divoký kytky na líky, zkusily k tomu kořenu, kerej rozsekaly na kousky, přidat trošku špiritusu a nechaly to ustát. Byla z toho cejtit trochu země a trochu aróma z našich pěknejch horskejch bylinek. To víte hoši, když se to poprvé pije, tak ta síla málem jednoho porazí. Teprve časem se tomu přijde na chuť a nejlepší to je po jídle na lepší vytrávení. No a tak se Jógl stal slavným vobjevitelem Medvědího kořene, kerej se v našem i v bavorským kraji dodnes vyrábí jak doma tak po fabricku“.

Zdroj: Ladislav Vodák Šumavský kalendář 1992

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora