STARÁ ŠUMAVA: Hromnice

Sněženka
Když kalendář hlásí Hromnice –
a svátek v únoru,
sněženka otvírá jaru petlice,
pomáhá slunci nahoru.
Sněženko sněžná, sněž,
ale ne sníh,
sněž něžnost, ty to dovedeš,
a hrubá zima zmizí na saních.

Kdysi, dávno pradávno, se slovo „jaro“ drželo za ruku se slovy naděje a život. Bylo téměř tímtéž. Proto se netrpělivě čekalo na chvíli, v níž zimní božstva smrti, temnoty a zmaru budou přemožena a vládu převezmou bohové mládí, světla a zrodu. A ti se kupodivu ujímali své moci již v období kolem dne, který je v současných kalendářích označen podivným slovem Hromnice. A jednou z takových nepatrných stop kdysi významných okamžiků v životě celých národů je i slovo „Hromnice“, spojené s datem 2. února.

Ať je to tak či tak, Hromnice bývaly v minulosti svátkem velkým a neopominutelným. V duších lidí se už zimní trápení měnilo v touhu, naději a netrpělivé očekávání. Také Matka Země se v ten čas zvolna probouzela. Hromnice je křesťanský svátek, který připadá na začátek února. Tento den značí 40 dní od narození Ježíše. Je to den, kdy ho Maria a Josef přinesli do jeruzalémského chrámu a odevzdali Bohu. V kostele se potkali s prorokem Simeonem, který ho nazval „světlem k osvícení pohanů“. Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši-světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století: v tento den světily svíčky „hromničky“, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bouřkami. Hromnice tak byly v Řecku a přidružených oblastech označovány jako Hypapanti, tedy jako tzv. setkání.

Symbolika tohoto dne odkazuje na setkání starce a dítěte, staré a nové doby, zanikajícího pohanství a nového počátku v Kristu. Protože Ježíš představoval světlo, tak Hromnice se postupem času přetvářely ve svátky světla. Aby se lidé odklonili od starých zvyků, lákala je církev do kostela a zavedla svátek Uvedení Páně do chrámu. Při té příležitosti se v raném středověku podávaly v kostele palačinky, lidé tak přišli do kostela a přestali běhat po lukách. Vzniklo, aby se křesťanům lépe podařilo popřít ty ohnivé hromniční pohanské tradice. K nim patřilo, že lidé opouštěli chalupy a chodili víc ven. Teplé svíce přinášely křesťanskou vzpomínku a odkazovali na záři pocházející z postavy Ježíše.

U nás jsou nejstarší zmínky o svěcení svící na Hromnice z poloviny 14. století a jsou v textech Tomáše ze Štítného, který uvádí, že jde o starobylou a obecně uznávanou a uchovávanou tradici. Hořící hromnička sloužila k magickým úkonům spojeným se zabezpečením úrody. Hospodáři dávali hořící svíci hromničku do hromady obilí a modlili se za hojnou úrodu, jinde s hořící svící hromničkou obcházel hospodář třikrát úly, aby si zajistil hojnost medu a aby úly byly chráněny proti zlodějům a ohni. Také vosk ze svící hromniček měl magickou sílu a bylo možné s jeho pomocí čarovat. Zadlabaný do mlýnských kamenů dovedl ovlivnit množství a kvalitu mouky. Když byl přilepen na střelecký terč, protivník jistojistě netrefil. Bylo třeba jej však před vlastní ranou odlepit, neboť působil na všechny střelce bez rozdílu. Nakonec se vosk i hořící svíce hromničky užívaly různým způsobem i v lidovém léčitelství.

“Na Hromnice o hodinu více” říká stará pranostika a je v ní kus pravdy. Přísloví – lidovou tradicí udržovaná mravní poučení v ustálené větné podobě – a pořekadla – lidovou tradicí ustálené životní zkušenosti například z přírody a hospodaření a spolu s nimi spojené zvyky – ustálené způsoby chování nebo jednání daného společenského celku – rozhodně patří k pokladnici lidové slovesnosti. Dříve tímto dnem končila doba vánoční, proto je možno ještě občas zahlédnout vystavený betlém v kostele až do tohoto dne. V každém případě můžeme na Hromnice jasně rozeznat při ranním vstávání, že je již dříve světlo.

S Hromnicemi byla spojována řada lidových obyčejů a magických praktik. V Čechách na tento svátek přinášeli věřící do kostelů svíce k vysvěcení. Po požehnání je nesli v průvodu a potom pečlivě uschovávali doma. Pobožní lidé vysvěcené hromničky zapalovali při bouřích a přitom se modlili k Bohu za odvrácení možné pohromy. Podle lidové pověry hromničky chránily dům před blesky a úrodu před špatným počasím a letními bouřkami.

Na Šumavě obcházel hospodář hned po návratu z kostela s posvěcenou zapálenou hromničkou třikrát včelí úly, což mu mělo zajistit zdravé včely a hojnost medu. O Hromnicích se nesmělo klít, tancovat ani žertovat. Lidé věřili, že kdo bude toho dne tancovat a zákaz poruší, „zemře bez světla“.

Na Šumavě se hromnička dávala do ruky těžce nemocnému. Také vedle lože umírajícího hořely hromničky – světlo hromničky mělo jeho dušičce svítit na cestu do nebe. Báby kořenářky hromničkami léčily. Na vesnici se s hromničkami „čarovalo“ ještě na počátku 20. století. Na Hromnice bylo zakázáno také šít, neboť lidé věřili, že špička jehly přitahuje „boží posly“ (blesky) a stavení by mohlo vyhořet. Žehnaly se také studánky a vodní zdroje vůbec, aby bylo po celý rok dost vody pro lidi, dobytek i pole a aby voda léčila svou magickou silou všechny nemoci. Jistě v tom poznáváte křesťanský zvyk svěcení svící hromniček a procesí, která chodila žehnat studánkám.

Některé zvyklosti jsou prostě věčné. Nejspíš proto, že na nich něco je! K Hromnicím se váže na 40 lidových pranostik, takže i další se týkají počasí, zmiňme například „Zelené Hromnice – bílé Velikonoce“. Podle toho, jak na Hromnice bylo, odhadovali lidé také budoucí úrodu, v tomto případě bylo lepší slunce, protože znamenalo hojnost nejenom obilí, ale i konopí či lnu. Lidé si také velice dobře uvědomovali, že ještě dlouho potrvá, než bude co sklízet. Na Hromnice proto měla být v hospodářství ještě polovina krmných dávek a polovina jídla pro rodinu, aby se podařilo zimu spokojeně přečkat. Tomu odpovídá pranostika „Na Hromnice – půl krajíce, půl píce“. Až během května a června totiž naroste pořádná tráva, kterou půjde krmit dobytek a budou první plody ke sklízení. Asi nejznámější pranostikou pak je „Na Hromnice o hodinu více“, což připomíná, že se den postupně prodlužuje.

Na Hromnice se doporučovalo nasázet kolem hnojišť alespoň větve angreštů. Ty totiž měly spolehlivě ochránit dům a především lidi před čarodějnicemi a jejich pekelnými kouzly a čarováním, napomáhaly rovněž udržovat zdraví. Vepsaná písmena K † M † B, jako iniciály jmen svatých Tří králů Kašpara, Melichara a Baltazara, musila být na Hromnice zase smazána, jinak by drůbež nesnášela vejce. Přece bude jaro, jaro… a cosi se už chystá pod sněhem i ve vás. Probuďte to! Možná bude stačit jen vědomí, že život a láska jsou vskutku dary božskými.

A ještě pověst: Pokud na Hromnice uslyšíte na šumavských horách tajuplné dunění, raději se zde dlouho nezdržujte. To duní kroky skřeta s kamenným tělem. Právě v tento den se tu totiž zjevuje skřet Kalt se zlýma očima. Jeho upřený pohled přináší neštěstí každému, kdo ho potká! Kdo se kdy podíval do jeho očí, vícekrát se nezasmál….

Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních období v lidové tradici. [s.l.]: Petrklíč, 2008. Robert Desnos Sněženka (ze sbírky Zpěvobajky a květomluva)

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora