STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Javoří Pila
Období třicetileté války ale zásadně proměnilo tvář šumavského regionu. V důsledku bojů, hladomoru a jiných potíží se drasticky snížil počet obyvatel. Mnoho sídel bylo vylidněných a obrovské území neobděláváno. Záhy utekly do ciziny ze Šumavy i Pošumaví tisíce lidí, kteří měli obavy před násilnou rekatolizací. Kvůli těmto změnám na toto území přišli v rámci dosidlování tisíce kolonistů z Bavorska a Rakouska. Tito osadníci zakládali zcela nová sídla, kde byla drtivá převaha německy mluvících obyvatel.
V podhorské části tohoto území byla převaha česky mluvícího obyvatelstva a českých sídel zatímco v horské oblasti byla tato převaha na straně německy mluvících osadníků. Na konci třicetileté války byla šumavská oblast jedna z nejchudších oblastí celé země. Tento stav trval na většině území až do počátku 20. století. Svůj populační vrchol zažila Šumava v první polovině 19. století.
„Bažinaté louky, klečí porostlé slatiny, jimiž protéká několik potoků, naplněných brunátnou vodou, a nekonečný počet menších struh a vodotoků. Údolina je sevřena se všech stran lesem pokrytými vrchy, otvírajícími se pouze k jihovýchodu, kde propuštějí mocný potok, řečený Gross-Müllner, v nějž se všecky tyto vody slily, a jenž teče k Madru, kde, spojiv se s Lusenbachem a jinými lesními potoky, tvoří Vydru, na severu a severozápadu strmí mocný Steining, na západě nyní zčásti holé, tehdá ještě neprostupným houštím pokryté divočiny Fallbaumu, jih uzavírají menší výšiny, vesměs slatinaté, dopouštějící pohled na ohromnou dvojitou báň Roklanu. V zimě jest celý tento kraj jediná sněžná poušť, černými lesy přerušena, toky nikdy nemrznoucích vod odrážejí se co černé stuhy od nekonečné bílé pokrývky. Dnes tudy vede dosti pěkná upravená silnička ze Stubenbachu do Madru, jiná odtud přes Schätzenreit do Rehberku a třetí k weitfällské nádržce, všecky tyto cesty počaly se tehdá stavěti a upravovati, jediná ze Stubenbachu do Madru už existovala, ale v jakém stavu! Hrůza pomyslit! Takové kamení, takové výmoly, že jízda po ní mívala účinek důkladné masáže. Ostatní cesty, vedoucí k tomuto středisku, kde skládalo se z hlubokých hvozdů vyvážené dříví, byly pouze dočasné, ujeté ponejvíce jenom v zimě, kdy mráz klenul mosty přes bahniska, sníh vyplňoval mezery mezi šedými balvany rulovými.“
Toť z díla Karla Klostermanna “V ráji šumavském”.
Jedna z mnoha zaniklých šumavských osad, která se nachází na soutoku Javořího a Tmavého potoka. První zmínka o Javoří Pile (Ahornsäge) pochází z roku 1543. Na okraji Modravských slatí při staré cestě z Modravy do Prášil stávala u Javořího potoka hájovna a pila, která zpracovávala dřevo z okolních lesů. Tato malá osada bývala u Javořího potoka asi 5 kilometrů severozápadně od Modravy. Stávala zde hájovna a především pila, kde se zpracovávalo dřevo z okolních lesů.
Po ukončení činnosti pily v roce 1921 se toto místo stalo oblíbeným díky tomu, že zde vyrostl hostinec u Tetřeva s turistickou noclehárnou. Hájenka byla zřízena knížetem Schwarzenbergem pro lesnický personál někdy na začátku 19. století. Později (zejména v období prvorepublikové turistiky) sloužila i jako hostinec U Tetřeva s turistickou noclehárnou. Zatímco nejstarší průvodce z roku 1883 hovoří o „domku u cesty, kde lze dostati pivo, chléb a máslo,“ ten z roku 1908 už zmiňuje hostinec U Tetřeva „se dvěma pokoji o 8 lůžkách a studentskou noclehárnou, jednoduchá strava.“ Průvodce z roku 1938: „státní hájenka, jídlo (pstruzi), noclehy, ve 3 místnostech 15 lůžek.“
Domy. Lidé. Pak spadla opona. Železná. Nejdřív zmizeli lidé. Šumavské vesnice v pohraničním pásmu zanikly. Na to, aby člověk pochopil bolest vysídlení, je potřeba tisíce slov. O více než půl století později je můžeme znovuobjevovat. Po druhé světové válce se zde začalo budovat hraniční pásmo a všechny budovy byly zbourány. Asi 1600 metrů od Javoří Pily při cestě na Poledník se nacházela od 50. let 20. století rota 7. brigády Pohraniční stráže Sušice. Většina objektů roty byla zbourána od září 1999 do června 2000. V současné době se zachoval jen objekt pravděpodobně původních stájí a kámen s nápisem NEPROJDOU.
Zatím nejvýše položené pravěké sídliště bylo v létě roku 2013 objeveno u Roklanského potoka, nedaleko Javoří Pily u Modravy. Šumava byla z archeologického hlediska známá dosud především díky keltskému osídlení. Tento archeologický výzkum však dokázal, že i v těch nejvyšších partiích Šumavy žili lidé již od pravěku. Leží ve výšce 1100 metrů nad mořem a dokazuje, že Šumava byla osídlena už téměř před 10 tisíci lety. Potvrdilo se tak, že lovci a sběrači pozdního paleolitu a mezolitu osídlili i nejvyšší lokality Šumavy. A že zde sezónně byli schopni zajistit si dostatek potravy.
Podle nálezů se v době kamenné u potoků objevovaly tlupy a kmeny pravěkých lidí, kteří sem mířily zejména za obživou – táhnoucími pstruhy a plody. Vědci na nalezištích nalezli kamenné artefakty, odpad z jejich výroby, který dokazuje, že lidé na místě trávili delší čas, nebo kamenné nožíky, hroty šípů i háčky na udici. Během tří let archeologové na modravsku objevili už 300 drobných kamenných čepelek a odštěpků.
A ještě pověst: Mezi Luzným a Roklanem kdysi řádili medvědi. Žádné stádo si nemohlo před nimi být jisté. Až po čase se našel jeden srdnatý sedlák z Rokyty, který se vydal k Javoří Pile na číhanou. Poblíž narazil na medvědí brloh, před nímž se vyhříval obrovský medvěd. Jenže náš lovec měl v ládovačce jen broky. Co teď? Rychle si uřezal ze své kazajky všechny olověné knoflíky a jimi pušku nabil. Celý rozechvělý si radši flintu založil do rozsochy blízkého stromu. A opravdu pak divé zasmolené zvíře zabil jednou ranou. Medvědí kožich pak nosil v zimě a všude budil zaslouženou pozornost. Od té doby se tam pak medvědi neukázali.
Zdroj: Stachovský zápis, rukopis, b. v. JANOUŠ, Václav. Pravěcí lovci žili i hluboko v horách Šumavy, ukázal objev archeologů.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora