STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Modravská luštírna semen

Největším bohatstvím Šumavy jsou její lesy. Do své dnešní podoby se vyvíjely více než deset tisíciletí a jejich druhová skladba se ustálila zhruba před třemi tisíciletími. Tyto původní lesy by na Šumavě rostly dodnes, kdyby do nich nepřišel člověk

Lidé na stromech obdivovali to, co si přáli sami získat: životní sílu. Toužili po ní při pohledu na větve jehličnanů, které byly zelené po celý rok, nebo když byli svědky jarního vzkříšení listnatých stromů. Je pochopitelné, že začátkem osmnáctého století nastala nutnost v lese záměrně hospodařit a pěstovat jej, zvláště se starat o obnovu vytěžených porostů. Georg Ludwig Hartig (1764-1837), nejvýznamnější lesník své doby prohlásil, že není záslužnějšího a důležitějšího úkolu lesního hospodáře, než zakládat a pěstovat mladé lesní porosty, aby byla nahrazována těžba a lesům bylo zajištěno věčné trvání.

Sluneční luštírny – semena jehličnatých stromů jsou ukryta v šiškách. Některé šišky se rozpadají přímo na stromech, např. jedle, jiné spadnou na zem v celku. Způsobu, kterým získáváme semínka ze šišky, se říká luštění. V přírodě probíhá tento proces postupně vlivem teplot a vlhka sám. Šišky se teplem otvírají a semena vypadnou. Z jednoho kilogramu smrkových semen pak vyroste v průměru 40 tisíc sazenic, které se dají vysázet na 10 hektarů lesa. Semena dřevin se sbírala již v 16. století, ale nebyla určena pro lesnické účely, spíše pro pěstování okrasných dřevin do parků a sadů. Koncem 18. století však začalo systematické a plánovité mýcení šumavských lesů holosečným způsobem hospodaření a vytěžené plochy bylo třeba zalesnit.

V 1. polovině 19. století začaly první pokusy osívání pasek sebraným semenem smrků, vznikaly luštírny semen na prášilském panství. Šišky tehdy sbíral z pokácených stromů jednak hájenský personál, jednak dřevorubci, nebo děti. Za každou hájovnou byla v té době sluneční luštírna. Bývalo dobrým zvykem, že lesní personál nosil při pochůzkách po kapsách semena, která špetkovitě rozséval do ochrany pařezů, nebo jimi „na potkání“ doplňoval řídké nálety. Stromy neplodí každoročně, semenné roky se opakují v delších časových odstupech: smrk např. plodí přibližně jednou za deset let, buk, borovice a modřín jednou za tři až pět let. Semeno se sbíralo z místních zdrojů. Protože ale stále přetrvávala služebnost pastvy v lese, stromky se nevysazovaly – dobytek by je zlikvidoval.

V 2. polovině 19. století definitivně skončila lesní pastva. Po velké vichřici v roce 1870 vznikly obrovské paseky, které bylo nutno rychle zalesnit. V roce 1852 vešel v platnost lesní zákon, který cílené zalesňování holin přímo nařizoval, což vedlo k rozmachu lesního školkařství. Semena z místních luštíren nestačila, bylo tedy zalesňováno semenem smrků z jiných území než ze Šumavy. Schwarzenbergové se snažili na Prášilském panství tu kalamitu zvládnout a zároveň přistoupili k obnově šumavských lesů, jenže při tom obrovském množství jim zakrátko došly sazenice a semínka šumavských smrků. Nevěděli, co dál, až potom někdo přišel s nápadem, že v oblasti jižně od Alp je podobný smrk a že podle tam panují i podobné podmínky jako u nás na Šumavě. Tak přivezli na zkoušku několik vagonů sazeniček a semínek a začali zde tyto smrky vysazovat. Stromky se chytly, rostly, prosperovaly, ale přece jenom to bylo něco nepřirozeného, něco co sem nepatří. Takže to, co vidíme okolo, není vůbec původní šumavský smrk.

Původní šumavský smrk měl větve svěšené dolů, i jehličí měl trochu jinak kladené, takže jinovatka, sníh, déšť či led po něm pěkně sklouzly a neuškodily mu. Zatímco dnes se na něm srážky usadí, zmrznou, a když zafouká vítr, už se větve lámou. Vysazoval se smrk, a to nejen z důvodů ekonomických (smrk roste rychle), ale i z důvodů klimatických (chladné, vlhké podnebí, i před vichřicí ve vyšších polohách výrazně převažovaly smrky). Luštění se provádělo v jednoduchých slunečních luštírnách na hájovnách až do rozvinutí školkařských provozů. Podíl sadby narůstal ze symbolických podílů koncem 18. století do období kolem roku 1850, kdy dle Johna roční produkce lesních školek Šumavy byla 2 miliony sazenic. Do této doby lze přibližně uvažovat, že s výjimkou pokusů s jinými dřevinami (alpský modřín, limba) byl používán materiál místního původu.

Obrat přinesla kalamitní období od 60.let 19. století, kdy semeno bylo pro nedostatek dodáváno i z dolních panství a nakupováno od obchodních firem v Čechách i v Rakousku. Na počátku 19. století (1828) měla Modrava vlastní luštírnu semene a v polovině 19. století již bylo v tomto území vytvořeno několik školek na pěstování sadby. Sázel se jen smrk, neboť buk ani jedle kvůli vymrzání nemělo smysl do porostů zavádět. Zájem o lesní školkařství byl dále podnícen snahami o likvidaci rozsáhlých holin a příznivého výsledku bylo na kalamitních holinách dosahováno při použití starších, vyspělých sazenic, vypěstovaných v přechodných školkách, umístěných zpravidla poblíž kalamitních holin. Tyto přechodné školky byly využívány pro pěstování více generací sazenic, zpravidla až do úplného zalesnění těchto holin.

Stalo se postupně nepsaným zákonem, že každý lesník musel mít na svém úseku semeniště, nebo školku. Velmi rozšířené byly takzvané květnaté bučiny. Krásné smíšené lesy, v nichž kralovaly buky a jedle, a jejichž příměsí byly javory mléče, kleny a smrky. S příchodem jara začínaly postupně kvést. Nejprve se rozvíjely hájové byliny, ty pak následovaly keře a jako poslední rozkvétaly a olistily se koruny stromů. Tyto původní bučiny se jen ojediněle uchovaly na jihu a jihovýchodě Šumavy a zůstaly také v údolích horských řek. Smíšené lesy vystupovaly až na Pláně, ale s přibývající výškou se jejich skladba měnila – přibývalo smrků a nově se objevovaly jeřáby ptačí, a tak postupně přecházely v horské bučiny.

Původní horské smrčiny obsadily nejvyšší místa pohoří. Stále zůstávají základem Královského hvozdu a Boubínského pralesa, porůstají svahy Jezerní hory a dalších hor zvedajících se nad Pláněmi. Vždy v nich vládl šumavský smrk, který se po tisíciletí přizpůsoboval místním klimatickým podmínkám. To, že kvetou také jehličnany, si uvědomíme obyčejně jen po dešti, když jsou louže žluté od jejich pylu. Pokud si budete při procházce lesem bedlivě všímat stromů kolem sebe, zjistíte, že stromy kvetou a odkvétají a možná už poznáte tvar budoucí šišky na větvičkách jehličnanů. Dívejte se pozorně, protože květy jsou nenápadné, ale o to zajímavější.

Zdroj: kniha “Die Grenze” – Ingeborg Ida Luise Sommerová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora