STARÁ ŠUMAVA: Ozvučené dřevo z lesů modravských
„Mader jest malá osada při stoku potoků Maderského, Velkého Mlýnského a Hanifského, jež od spojení svého tvoří řeku Vydru… Vedle Švarcenberské továrny na resonanční prkénka a na spracování bezsukého dříví, myslivny a hostince jest zde pouze několik chalup dřevařů. V hostinci „U dvou sluk“ jsou 4 čisté postele pro cestující a dobrá strava, proto může být Madr stanovištěm pro výlety do okolní divoké krajiny…“ (Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883)
Co bouří přeletělo nad jeho zadumanými, ztichlými korunami, kolik radostných písní linulo se zvonivě z ptačích hrdélek z jara, kdy vše se chvěje tichou rozkoší, září a plane a chlubí se nesmrtelnou přírodní pohádkou. Velikáni prožili tu staletí, zmlklí a tiší, dýchající omamnou vůní pryskyřice.
Náš příběh v lecčems připomíná detektivku. V hlavních rolích se v ní potkávají milovníci pravého zvuku s pátrači po dokonalém dřevě. Dějištěm jsou šumavské lesy a hledaným je šumavský rezonanční smrk. Toto je příběh o vzestupu, slávě a pádu místní komodity, která dopomohla k věhlasu nejedné světově uznávané firmě, aby s přelomem tisíciletí upadla v zapomnění a nakonec nejspíš i zanikla. U nás se tato komodita desítky ba stovky let těžila v Šumavských lesích.
Odborníci se domnívají, že jedinečné vlastnosti dřeva ze schwarzenberských lesů mají podíl na úspěchu hudebních géniú 18. a 19. století. Někteří zkušení milovníci dřeva, lesníci nebo jiní specialisté jsou schopni poznat rezonanční dřevo i ve stromech, které jsou ještě pevně ukotveny svými kořeny v půdě. Těmto lidem se říká pátrači po dokonalém dřevě. Na klavírech vyrobených ze šumavských rezonančních smrků hrávaly i osobnosti vídeňského dvora a dokonce i W. A. Mozart. To byla doba, kdy se rezonanční dřevo od nás vyváželo do celého světa, kde nás proslavilo. Datlové hrají již na rezonanční dřevo již v zimě.
Ano, jsou to právě datlovití ptáci, ale i jiné druhy ptactva, které dokážou spolehlivě odhalit rezonanční dřevo a využít ho k obrazu svému. Již na konci ledna, za teplých dní zkoušejí ťukat do dřeva své „písničky“ a lákat na ně samičky svého druhu anebo naopak varovat své soky, že toto území je jen a jen jejich. Krátké, o to výraznější skladby datlů, strakapoudů nebo žlun jsou nám všem jistě dobře známy. Jsou slyšitelné na hony daleko, neboť je to právě rezonanční dřevo, které si tito ptáci dokážou zvolit s neomylnou jistotou. Jen se při zimních procházkách zaposlouchejte do zvuků lesa.
Určitý druh smrkového dřeva se tady vyznačoval zvláštní vlastností a tou byla ozvučnost – rezonance. Dřevo proto bylo vhodné na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek, žebrování pro stavbu křídel a pianin a také jejich klávesnic. Toho chtěl využít podnikatel Franz Bienert (narozen 4.2. 1788 v Horní Chřibské) a roku 1827 zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu, stojící na levém břehu Roklanského potoka v Modravě a adaptoval ji na vhodný tovární objekt. S pilou Bienert zároveň koupil vedlejší schwarzenberský lovecký zámeček. Místo si vybral z toho důvodu, že na prášilském panství nalezl porosty, poskytující stromy vysokého stáří, pomalu a rovnoměrně rostlé, s rovnými a nezavětvenými kmeny. Vypracoval se ve znalce rezonančního dříví, speciálního sortimentu získávaného ze zpola ztrouchnivělých šumavských velikánů.
Z vyhovujících kmenů se rezonanční dřevo vyrábělo jednak štípáním kmene na desky (k výrobě strunných nástrojů), jednak řezáním na pile ve směru vláken (zejména na klavíry). Veškerá pryskyřice se odstraňovala přirozenou cestou, tedy vložením kmenů na několik týdnů do potoka. Lauftschneider bylo řezání dřeva lesních stromů na luby k řešetům, prodávané pak řešetářům. V roce 1798 (to bylo Franzi Bienertovi 10 let) koupil kníže Schwarzenberg (1769-1833) od hraběte Filipa Kinského “von Chinitz und Tettau” (1742-1827) panství Prášily, kam náležela i Modrava. V ní nabyl ve zmíněném už roce 1827 Bienert starší pilu na levém břehu Roklanského potoka (tehdy tu zvaného Großmüllerbach), kterou přestavěl na objekt pro výrobu rezonančních desek.
Ozvučné dřevo, získávané kácením pomalu rostoucích šumavských smrků v zimním období, po rozštípání máčené na jaře po několik týdnů, poté sušené a buď štípané na strunné nástroje či řezané na desky pro klavíry, znovu po čtyři týdny máčené, sušené a bělené na slunci, vyváželo se odtud do celé Evropy a Ameriky. Už roku 1832 získal Bienert císařské privilegium pro výhradní výrobu rezonančního dřeva na deset let, další podobné pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů (tady se vracel k někdejšímu povolání otcovu). Počáteční spotřeba dřeva obnášela 500 krychlových metrů dřeva ročně, později přibližně dvojnásobek.
Roku 1855 zřídil Bienert podobný výrobní závod ve Stožci, který převzal později jeho zeť v letech 1894-1899 schwarzenberský revírní lesní právě ve Stožci, kde po skončení lesnické služby Bienertův podnik převzal, a pak i na Kvildě. V tom modravském nacházelo na pile a v lese zaměstnání 50 až 100 lidí. Platnost privilegií byla vždy po dvou letech prodlužována až do Bienertova skonu 1. února 1866. Necelé dva roky předtím vyšel ve třech číslech listu Prager Zeitung (ročník 1864, č. 295, 297 a 298) text Victora von Hansgirg pod titulem “Ein Besuch Bienert’s Resonanzholzfabrik” a v roce 1865 uveřejnilo periodikum Waldheim’s Illustrirte Blätter (vydával Rudolf Schürer von Waldheim, žijící v letech 1832-1890) v č. 16 nepodepsaný článek “Ueber das Resonanzbodenholz des Böhmerwaldes”.
V modravské úmrtní matrice nacházíme zápis, že Bienert zemřel v Modravě čp. 50 na prášilském panství, v kašperskohorském okrese píseckého kraje, příčinou smrti osmasedmdesátníkovy že bylo ochrnutí plic. 7. února pak nebožtíka pochoval na hřbitově v Srní farář Franz Fiala do šumavské země. Vedení obou závodů převzala padesát let po svatbě s Bienertem jeho žena Agnes, která ovšem pro pokles výroby následkem rostoucí konkurence a zejména pak zhoubné vichřice z roku 1870 už rok po ní prodala před pouhými pěti lety převzatý podnik Johannu Adolfu II. Schwarzenberg (1799-1888). Ten roku 1880 převedl celou výrobu do Stožce. Dva objekty v hojně dnes navštěvované Modravě jsou ovšem až dosud jakýmsi i státem chráněným památníkem proslulého “Holzfabrikanta”, “dřevofabrikanta”, jenž kdysi zasnoubil Šumavu s hudbou. Byl přezdíván Der Alte aus dem Böhmerwalde čili Starý Šumavák. Pila na Modravě ale pravděpodobně pracovala dál (již ne pro rezonanční dřevo). Někdy v letech 1880-1885 byl k pile přistavěn na druhé straně náhonu další objekt. Původní pila pak byla zbourána. Zároveň byla zasypána část náhonu směrem k hájovně. Kdy pila ukončila provoz není jasné, podle údajů místních lidí vyhořela po 2.sv.válce.
A ještě pověst: Tři dřevorubci vyrazili pokácet mohutný strom, ten však jejich snaze odolával, jako by byl začarovaný. Teprve po posvěcení místním farářem se podařilo kmen rozštípnout a ten se rozlomil na dvě poloviny. Jeden z drvoštěpů mezi ně vstoupil, aby pokračoval v práci, ale strom se náhle vztyčil, obě poloviny kmene se uzavřely i s nešťastníkem uvnitř. Zůstala jen malá prasklinka, z níž prý za velkého větru vytéká krev. Pověst nejspíše odráží nelehký život dřevařů poznamenaný mnoha tragédiemi, dost možná má být i varováním pro chamtivé nenechavce.
Zdroj: Wurzbach 22, s. 483; J. Blau, Böhmerwälder Hausindustrie und Volkskunst, 1917, s. 371n.; F. Hantschel, Biographien deutscher Industrieller aus Böhmen, 1920, s. 5n.; BL 1, s. 95; Myška, s. 46.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora