STARÁ ŠUMAVA: Luzenské údolí a Modrý sloup
Skutečným srdcem Šumavy je Luzenské údolí. Mělké údolí je ze tří stran obklopeno nejvyšší částí šumavského hřebenu: na východě Mokrůvky (1130 a 1370 m.n.m.), na jihu Luzný(1373 m), na západě Blatný vrch (1376 m) zastiňující výhled na Roklan. Luzenské údolí je výjimečným přírodním fenoménem. Proslulý hraniční přechod na bavorskočeské stezce zvané Böhmweg stál tolik krve, potu a slz jako málokteré jiné místo na Šumavě.
Neprostupný hraniční hvozd, bažinatý prales oddělující v oblasti Šumavy Bavorsko a země Koruny české, protkávalo od středověku jen pár obchodních cest. Odjakživa směřovala do Čech sůl, koření, víno, drahé látky a jižní plody, opačným směrem se vyváželo obilí, med, sádlo, slad, chmel, pivo, vlna, vejce, ryby či se hnal dobytek. Přístup na Modrý sloup byl z české strany po druhé světové válce zakázán, nejprve pohraničníky, po roce 1991 ochránci přírody. Luzenské údolí se jako ostrý výběžek vkliňuje do Německa a patří k nejkrásnějším místům centrální Šumavy. Údolím se vlní Luzenský potok, podle kterého vedla pašerácká část Zlaté cesty, na níž se překupníci vyhýbali mýtnému a clu.
Ve středověku Zlatá stezka přes Modrý sloup nevedla. Kopcovitá trasa však nebyla vyhovující a proto byla v roce 1572 dokončena výstavba trasy Luzenským údolím. Bohatství ze zlatých dolů v revíru dnešních Kašperských Hor přimělo císaře Karla IV. vybudovat poslední významnou trasu do Pasova. V těch dobách žádná z tras neměla přívlastek Zlatá, ten získaly na počátku 16. století pro značnou výnosnost obchodu. Kašperskohorská cesta do Pasova měla posílit význam Kašperských Hor (tehdy Bergreichenstein) a zlepšit jejich ekonomické postavení, protože touto dálkovou obchodní cestou by město bylo spojeno i se Salzburgem a Benátkami.
Hledáním a vytyčením trasy byl pověřen královský úředník Heinzlin von Bader (uváděn též jako Heinczlinus Bader). Lze předpokládat, že Heinzlin se rozhodl překonat prales, rašeliniště a hraniční hory pokud možno přímým směrem. Jeho trasa vedla do údolí Losenice, přes Kozí Hřbety, strážní věž na Huťské hoře, Zhůřskou slať, Horskou Kvildu, Filipovu Huť, pozdější Vogelstainskou (Ptačí) nádrž, velkým stoupáním zdolávala východní svahy Malé a Velké Mokrůvky, Luznému se vyhýbala po jeho východních svazích, klesala do Waldhäuseru, první osady v Německu a pokračovala do St. Oswaldu a dále do Pasova.
Jak vidíte, tato trasa se deštivému Luzenskému údolí o kousek vyhýbala. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa, která se oddělovala v Horské Kvildě směrem na Kvildu, hranici překonávala v Bučině a mířila přes Freyung opět do Pasova. Budování stezky proběhlo pravděpodobně okolo roku 1356, neboť tehdy císař odměnil Heinzlina pozemky za práci na přípravě trasy. Vybudovat takovou 30 km dlouhou cestu v horském, neosídleném pralese není legrace, což dokládá desetiletá výstavba přeshraničního úseku. Kromě drobných úprav terénu a dláždění vozovky se musely vybudovat dřevěné mostky přes potoky či brody a hatě přes rašeliniště. Kácel se též porost okolo cesty, aby se zvýšila přehlednost a bezpečnost.
Na dokončené stezce kromě již zmíněných formanských vozů putovali soumaři (Säumer) se soumary. Soumaři byli obvykle sedláci, kteří přepravovali zboží za odměnu buď samostatně nebo pro velkoobchodníky. Protože cesta byla náročná a pro osamělého nebezpečná, sdružovali se soumaři do skupin okolo dvaceti lidí a cestou procházeli společně. Je překvapivé, že převoz zboží nebyl sezónní prací, provoz na stezce neustával ani v zimě. Dochovalo se mnoho záznamů o povozech a koních uvízlých ve sněhu i o jejich vyprošťování. Zajímavý je i záznam z roku 1593, kdy zemský správce z Bärnsteinu nechal stezku prohrnout od sněhu. Práci tehdy provedla stovka poddaných a přes 40 koní.
Jak nyní víme, ve středověku Zlatá stezka přes Modrý sloup nevedla. Kopcovitá trasa však nebyla vyhovující a proto byla v roce 1572 dokončena výstavba trasy Luzenským údolím. Od původní se nová trasa oddělila v místech zaniklé Ptačí nádrže, vedla k Pürstlingu (Březníku) a dále po úbočí Špičníku, nikoliv údolím podél Luzenského potoka, k Malému Špičníku na hranicích a po hranicích do míst dnešního Modrého sloupu, odkud vedla do Waldhäuseru. Této části stezky se říkalo Böhmweg, Böhmerweg neboli Česká cesta. Cesta vznikla v příhodné době, neboť bavorští vévodové se tehdy rozhodli dodávat do Čech vlastní sůl a narušit tehdejší monopol pasovských biskupů. Konkurenční souboj dodavatelů ukončila až jejich vzájemná smlouva z roku 1608, která obnovila solní monopol Pasova. Bavorská sůl musela být podle smlouvy prodána Pasovu a odtud se teprve dodávala po Zlaté stezce do Čech.
Význam Zlaté stezky tím znatelně poklesl a v průběhu následující třicetileté války pokles pokračoval. Přesto je dochován doklad z roku 1628, kdy úřad zemského správce v Grafenau-Bärnstein provedl údržbu a obnovu stezky z Bavorska až k napajedlu na Březníku. Konec válek přinesl sice pokusy o obnovu přeshraniční přepravy, ale císař Leopold I. uvalil na dovoz bavorské soli vysoké daně a jeho syn císař Josef I. v roce 1706 zcela zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil prodej soli z vlastního mocnářství. Böhmerweg se stala cestou především pro pěší a pro pašeráky vyhýbající se mýtnému a clu. V lesích mezi Roklanem a Luzným směli v létě pást zemědělci svůj dobytek.
Nedaleko dnešního Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. U ní prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však soumaři museli zaplatit do pokladničky, jinak by se snadno mohli dostat na nedalekou šibenici. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech dnešního Modrého sloupu, kde novější trasa Zlaté stezky překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva zděné (či kamenné) sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území, druhý na bavorském, oběšenec se tedy houpával přímo nad hranicí. Šibenice byla spravovaná z Grafenau od 16. do 18. století, ale odsouzenci se na ni dostávali zcela jinak.
Při putování po Zlaté stezce byste tenkrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu „Handhab“ a znamenalo v podstatě „ruka má právo“. Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak – každý zloděj, lupič či vrah, kterým svým činem porušil smír na stezce a byl při činu dopadem, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen stanným soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci byli prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru.
Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálenost k hrdelním soudům. Vždyť považte nutnost putovat se zločincem ponejprv do Pasova či Písku, od roku 1631 do Bärnsteinu či do Kašperských Hor. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé je respektovali.
Popraviště bylo podle dochovaných písemných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel, neboť úřady mluví o opravách „prastarého hraničního značení“ a bývalou šibenici využívají jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“ či „Beim Hochgericht“, v překladu „Na Popravišti“ nebo „Na Spravedlnosti“. Je možné, že i křížek bezprostředně u přechodu souvisí se šibenicí. Přes hraniční přechod přecházeli bavorští věřící při své pouti ze St. Oswaldu až na Svatou horu u Příbrami. Na paměť první pouti v roce 1872 postavili poutníci pamětní kříž, který můžete potkat na Böhmerweg v úseku od parkoviště pod Luzným ke skleněné arše.
Název Modrý sloup je podstatně novější než cokoliv, o čem jste si dosud přečetli. Pochází z počátku 19. století, kdy se Bavorsko v roce 1806 stalo samostatným královstvím. Při vyznačování hranice mladého království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bílomodré barvě. Německý název přechodu vychází z bavorského dialektu, který sloup označoval „blaue Säul´n“, což se později změnilo do množného čísla „blaue Säueln“ (Modré sloupy). Kdy vznikla přímá cesta vedoucí z Březníku na Modrý sloup údolím podél Luzenského potoka, není zcela jasné. Pokud v současné trase vedla nějaká lesní cesta, vznikla až v průběhu 19. století. Ví se, že v poslední třetině 19. století byla vybudována zpevněná cesta sjízdná i pro vozy.
Na počátku 20. století fungoval na Modrém sloupu hraniční přechod, přes který přecházela již zmíněná Böhmerweg. Po připojení velké části Šumavy k Německu v důsledku Mnichovské dohody došlo k nárůstu provozu, což vedlo k úpravě cesty do podoby silničky na začátku války. Ve válečných letech byla část původní stezky podél státní hranice zničena. Po konci II. světové války se režim přechodu vrátil do prvorepublikového režimu, byť hranice střežily jednotky finanční stráže a několik rot SNB. Po únoru 1948 došlo k uzavření státní hranice Československa, v březnu 1950 bylo zřízeno hraniční pásmo a Luzenské údolí se stalo pro turisty na téměř 40 let nedostupné. V 80. letech 20. století došlo ke zpevnění většiny cest v údolí pro těžkou těžební techniku, přičemž kombinace nepropustných náspů a hlubokých odvodňovacích příkopů vedla k silnému narušení vodního režimu celého údolí.
A ještě pověst: Z Grafenau do Čech vedla cesta kolem hraniční hory Luzný. Krom hraničního sloupu a popraviště tu stála dřevěná lavice. Na ní bývaly vystaveny pecny chleba, aby i v těchto končinách bylo co k jídlu. Poctivý mezkař si vždy vzal chléb a na volné místo položil příslušný obnos. Jednou jeden nenechavec vzal chléb a chtěl zmizet bez placení. Náhle jako by zamrzl a už se nemohl ani hnout. Musel být z Grafenau vypraven znalý posel, který uměl přimraženého zloděje zase přivést k životu a spravedlnosti. Ale nepoctivci neměli žádný respekt, a tak posel mnohé boty prochodil, ale nepoctivost ze Šumavy vyhnat nedokázal.
Zdroj: Hans Watzlik, Böhmerwaldsagen 1921, s. 74
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora