STARÁ ŠUMAVA: Zasněný Luzný

Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje.

Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí. S pravé, západní strany, ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, který dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“

Luzný

Snad pěstmi obrů nakupen,
bělavý vrchol, skalní moře
v bouřích a stínech mračných pěn,
dáváš tvář podivné té hoře,
drsnou a divě odhodlanou.
Vidím tě ještě naposledy,
když vlahou nocí hvězdy planou
nad Březníkem a měsíc bledý
lije stříbrný, tichý svit
na tebe v zelenavé kráse,
které se nelze nasytit.
Na obzoru jak luzný děj
nad lesy zvedáš se tak zase:
i v tmách máš jasný obličej.

Stará nádrž na plavení dřeva “Martinsklause”, kamenné moře Teufelsloch a skleněná archa, žebřík do nebe Himmelsleiter a žulové bloky na vrcholu, to vše promění pěší výlet na vrchol hory Lusen s výškou 1376 metrů v nezapomenutelný zážitek! Nikomu nelze přehlédnout to svévolné, do sebe se rozpadající témě Luzného, jehož zelenožluté kamenné moře nese ještě v květnu veselou sněhovou čepici; vábí už však mohutný Roklan a jeho temné jezero, které, rovno samé duši té hory, spočívá uloženo v jejím klíně.

Bezlesý kužel s rozsáhlým kamenným mořem granitových balvanů na vrcholu a vyčnívající nad okolní lesy (vrcholový kříž se tyčí jen asi čtyři sta metrů od českých hranic), nabízí jeden z vynikajících kruhových rozhledů po Šumavě a Bavorském lese; začíná od Třístoličníku a Boubína na jihovýchodě, přes Roklan po Javor na severozápadě, do českého vnitrozemí prostupuje přes Březník, Kvildu a Modravu, aby nad Brdy pokračoval až k plzeňské Radyni.

Při dobré viditelnosti můžeme spatřit i Alpy, jejichž zasněžené štíty se někdy i celé dny lesknou tak oslnivě a plasticky, že na obzoru vystupují jako mohutná, členěná hradba. Ten vrchol se zdaleka jeví jako sádrová stěna, docela bílá, sestává však nejméně půl míle po obvodu ze samých velkých a malých úlomků žuly, které nepořádně přeházeny jeden přes druhý představují jen hromadu kamení výjimečného ovšem rozsahu a rozměru. Obyčejní lidé, kteří při takových obzvláštních přírodních úkazech vždycky vysní něco nadpřirozeného, přikládají víry tomu, že v té hoře musejí být skryty nekonečné poklady, které nepřítel lidského pokolení chová ukryty pod příšernou kamennou sutí.

Přicházejí proto někteří čas od času, kdo by chtěli tu horu prohrabat a když jsou posléze příliš unaveni, berou si ku pomoci duchovní mocnosti a pověry, které by měly zlého muže donutit, aby jim do rukou vydal své poklady. Vrcholem kráčely dějiny a po staletí byl opředen množstvím pověstí. Antonín Neubauer, ředitel školy v Nové Bystřici v první polovině 20. století, se v nejznámější z pověstí, nazvané “Čtveráci na Luzném”, obsažené v jeho díle “Waldlersagen aus dem Land zwischen Lusen und Dreisessel”, zmiňuje o tom, jak v dobách neprostupnosti Bavorského lesa se obchodníci s karavanami lopotili se zbožím po solné Zlaté stezce, jejíž jeden postranní směr, spojující Pasov s Kašperskými Horami, procházel hladkým temenem Luzného.
Luzný je také horou zakázanou.

Kousek pod horou se nachází hraniční přechod Modrý sloup. Tento název pochází až z 19. století, kdy tu bavorské království vytyčilo své hranice a postavilo tradiční bílo modrý sloup. Části lesa pod Luzným se říká Na spravedlnosti. Dávno tudy vedla Zlatá stezka a v odlehlých končinách nebylo ani kde se cestou najíst. A tak na královský příkaz bavorské město Grafenau zřídilo a zásobovalo sklad chleba – jakousi samoobsluhu. Každý si mohl vzít tolik, kolik potřeboval, a do pokladnice pak jen vhodil příslušný peníz. Sázka na poctivost a svědomí ale nevyšla – až příliš mnoho bylo těch, kteří chleba brali, leč nezaplatili. A tak radní vyhlásili, že smrtí potrestají zloděje, a na výstrahu se dokonce objevila i šibenice.

Ani to však nepomohlo, a tak začali měšťané sklad hlídat. Kdo chleba odcizil bez placení, byl bez milosti popraven. Kdoví, co je na tom pravdy, ale v roce 1884 tady bylo skutečně nalezeno větší množství lidských kostí…Ti zde měli k dispozici čerstvý chléb, za který ale museli zaplatit do pokladničky umístěné vedle chaty, která zde měla stát až do počátku 20. století. Poté, co Josef I. zakázal dovoz soli z Bavorska, zůstalo toto místo opuštěné. Bývalé stezky využili pašeráci, kteří se tak elegantně vyhnuli celnici na Bučině. Přechod jako takový fungoval až do 2. světové války. Po ní byl uzavřen železnou oponou a dnes zase kvůli tetřevovi. Hora je ale přístupná z německé strany z Neuchönau. Z vrcholu Luzného si můžeme odskočit na sever ke 400 metrů vzdálenému místu Marktfleckl, vyznačené starobylými hraničními kameny. Nejstarší je z roku 1692, další pochází z roku 1769 a poslední je z roku 1877. Vyznačují a opětně potvrzují neměnnost dávných hranic království českého, kurfiřství bavorského a biskupství pasovského, které se zde setkávaly.

A ještě pověst: Když se začala honba za zlatem poblíž Kašperských Hor, vmísil se do sporů i mistr pekelník a tvrdil, že všechno to zlato v podzemních slujích patří jenom jemu. Horníci se ovšem nedali vodit za nos a obořili se na ďábla tak, že ten prchl údolím Vydry až nahoru na Luzný. Ta divá hora se teď stala rejdištěm jeho černého plemene. Zlatokopové však, kteří táhli v celých zástupech z Bavor do Kašperských Hor, se bez přestání pošklebovali knížeti pekel, až ten samou zuřivostí rozkotal své poslední útočiště a dupal při tom běsnění tak silně svým kopytem, až se zlomky skal rozlétaly široko daleko. Naneštěstí pár těch kamenů, určených jeho hanobitelům, zasáhlo človíčka bez veškeré viny, ubohého poloslepého krejčíka, který tady sešel z cesty a zabloudil právě do čertova hnízda. Ještě dlouho potom trval zvyk nosit o Dušičkách na Luzný smuteční věneček z podzimního kvítí a položit ho na obrovité nakupené kameny toho podivného vrcholu jako upomínku na nešťastného krejčíka. Dnes stojí uprostřed kamenné spousty dřevěný kříž, od něhož lze hledět daleko do českých lesů. Zda to všechno bylo skutečně tak, nedá se zjistit. Jisto je jen tolik, že ty skály tam leží poházeny až po naše dny. A ještě jednu…..Leckde se na Šumavě dolovalo či rýžovalo zlato. Ale ta doba je už pryč. Jen hora Luzný v sobě ještě tají nesmírné zásoby tohoto vzácného kovu. Vždyť je tam střeží samotní podzemní duchové. Ti, až nastane čas, podarují tím zlatem všechny chudé Šumavany. To pak budou po horách samé zámky místo chalup a zavládne všude rajská blaženost.

Zdroj: Ladislav Stehlík, Země zamyšlená III 1974, str. 226 Der Wanderstecken : Jugendbeilage des “Hoam!”, 1968, č. 6, s. 46 Gustav Jungbauer Hoam!, 1999, č. 3, 2. str. obálky Franz Kreipl autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Karel Klostermann román Ze světa lesních samot.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora