STARÁ ŠUMAVA: Pramínky řeky Vltavy
Šumava, tichý svědek tajuplných příběhů. Poslouchejte tu věčnou píseň divočiny, nádhernou píseň šumavských lesů a hor. Ticho a samota panuje v lesích, jen skupinka dřevorubců se tu občas objeví, s až neuvěřitelnou rychlostí zas pohlcena divočinou – jakoby ty záhadné postavy jen mimochodem zplodila mimo svět a mimo čas prapůvodní síla stvoření. Asi málokoho překvapí, že Šumava má tolik ctitelů a obdivovatelů.
Jan Neruda nádherně popsal malebný a impozantní smrkový prales půl roku po vichřici z roku 1870, jejíž polomy tehdy prales obklopovaly.
Po kmenech táhnou se až k zemi chumáče šedých vousů. Některá souš, přímo ještě stojící, ale již bez listu, bez kůry, vypadá jako kostra bílá. A po zemi tisíciletá generace na tisícileté! Kde noha může k zemi, jako by stoupala po nejměkčích kobercích. Musíš‐li ale přes padlé stromy, zachytneš se za krásnou girlandu, pnoucí se ze země k větvím nebo od kmenu ke kmenu. Dole vidíš práchnivící, zeleně omženou mrtvolu prastarého velikána, přes něj se převalil druhý, formy těla jsou ještě zachovány, ale prstem projedeš celým tím tělem prohnilým, a přes ten se položil zas třetí; také mu již opadaly všechny větve, leží jen pouhý dlouhý trup, a z toho vyrůstá padesát veselých stromků mladých, živících se trouchní svého otce. Kořínky jejich objímají jej, běží kolem něho jako obruč k zemi nebo se probodají přímo jeho tělem. Budoucnost jich seznáte na vedlejším
pětisetletém mladíku. Otec pod ním zmizel, kořeny tvoří celé loubí – kapličku v chrámě – teprve asi sáh od země spojily se v mohutný kmen…
Prameny Vltavy
Pramen do světa putuje,
les marně už ho hlídá.
Ne, ničím nelze zastavit
ten proud, co se na cestu vydal.
I ty svět dětství opustils
a začal dlouhou pouť.
jako ten pramen neklidný
chceš tísním uniknout.
Dosud tě šumem provází
ten milovaný břeh,
brzy však do neznáma sám
půjdeš po cestách všech.
Před tebou obzor bez konce
sahá až k oblakům.
Bez cíle půjdeš. Ochranu
ti nedá rodný dům.
Za tebou zdáli šumí proud
a ty se k němu skláníš,
jde k tobě z rodných údolí,
poznáš ho bez váhání.
Je jako přítel na cestách,
dál chce tě provázet,
kde sotva kdo tě jménem zná,
kde cizí je ti svět.
Své jméno dostala od starých Germánů, kteří ji říkali Wilt-ahwa (divoká voda). V počeštěné podobě se poprvé objevuje roku 1125 v Kosmově kronice pod názvem wlitaua”. Vltava, stejně jako většina vodních toků pramenících na Šumavě, nemá klasický pramen a maličké pramínky se zakrátko díky desítkám drobných přítoků rozroste v potůček, který se bude nazývat Černý. Pod tímto jménem se potok prodírá drsnou krajinou Šumavy. Po několika kilometrech míjí obec Kvildu, aby za osadou Borová Lada vytvořil soutokem s Malou Vltavou říčku Teplá Vltava. Teprve za Mrtvým Luhem, kde se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou, teče řeka už se jménem Vltava.
Z podstatné části však řeka vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Za součást prameniště lze považovat také protější nedaleké Černohorské močály. Podle některých písemných zdrojů se o objevení skutečného pramene pokusil poprvé v roce 1840 mineralog Národního muzea v Praze Maxmilián Zipp. Pramen, o jehož existenci se domníval, však neobjevil.
Skutečné prameniště by se mělo údajně nacházet uvnitř jedné ze středověkých štol, kterými je prý Černá hora protkána. Stopy po dolování jsou patrné na východních a severních svazích Černé hory. Mimo jiné se toto tvrzení zdůvodňuje velkým množstvím stříbra, které voda z pramene prý obsahuje. “Kdo se napije ze skutečného pramene Vltavy, zplodí do roka syna nebo dceru“, praví stará šumavská pověst, a tak si opravdu rozmyslete, zda se ze stříbrem nasyceného pramene opravdu napijete. Pokud ne, nevadí.
Kdysi žil svět legend a pověstí díky vyprávění lidových vypravěčů, kteří měli dar předávat tyto jedinečné místní mýty a to v různých obdobách. Spojovali motivy, ale také vytvářeli nové a to v závislosti na na svém talentu a invenci. Nejstarší obyvatelé regionu je pamatují ještě ze svého dětství a často se je snaží předat nebo sepsat avšak v mluvené formě se pomalu stávají minulostí. Svět lidových pověstí, mýtů a vyprávění propojoval okolní svět, který lidé znali, se světem fantazie, světem strachu před neznámým a se sny o lidovém pojetí společenské spravedlivosti – o vítězství dobra nad zlem, nevyhnutelnému trestu za křivdy a odměny za konané dobro.
Od počátku 20. století pramen Vltavy k nejnavštěvovanějším místům Šumavy. Protože malý dřevěný přístřešek pomalu přestával stačit náporu turistů, projevil o „boudu u Pramenů Vltavy“, patřící i s okolními pozemky pod správu velkostatku Zdíkov, jako první zájem volyňský Klub československých turistů. Na místě tohoto přístřešku byla za pomoci a ochoty okolních velkostatkářů koncem října 1922 postavena chata. 30. prosince 1922 byla za účasti obou stran – KČT v Praze a Akciové společnosti pro užitkování lesů a dříví v Praze, sepsána smlouva, podle níž zůstal vlastníkem chaty velkostatek Zdíkov. Ten ji ale zdarma a bez náhrady propůjčil Klubu československých turistů i s přilehlým pozemkem o výměře 1000 m², který mohl klub neomezeně využívat a třeba i postavit zde další užitkové stavby.
Velkolepé slavnostní otevření chaty se konalo ve dnech 28., 29., 30. června a 1. července 1923 za účasti nejméně 200 Čechů z blízkého okolí a ze všech stran. Dle slov jednatele chaty Jaroslav Victorína se „od tohoto času chata používala turisty stále a stále a hlavní sezona turistická dokázala svou ohromnou návštěvou turistů, že česká chata u pramene Vltavy vykonala a bude nadále konati účel, jemuž určena byla.“ Na kamenné podezdívce stála dvoupatrová dřevěná nástavba. Kromě občerstvení nabízela 9 pokojů k ubytování. Po první zimě, za správcování truhláře ze Zadova pana Františka Pešla, se objevily hned první nedostatky, které bylo nutné opravit. Jednalo se o nahrazení jednoduché krytiny dvojitou šindelovou, postavení dřevěné přístavby sloužící jako spíž, nového přístavku na dřevo, zbudování nové, kryté verandy před vchodem sloužící jako chráněné schodiště k noclehárnám v prvním a druhém poschodí a zároveň veranda chránila vstup před deštěm a sněhem.
Chata měla 2 společné noclehárny s kapacitou 45 (také uváděno 53) lůžek. Potřebné úpravy provedl také pan Pešl po roce 1934, kdy byla chata v dezolátním stavu a sloužila už jen pro občerstvení a nejnutnější přenocování. Po podepsání nové nájemní smlouvy měl KČT různé plány, jak chatu rozšířit a vylepšit. Stávající správce vybudoval dřevěné příčky, díky kterým byla rozdělena společná noclehárna, a vzniklo zde několik malých pokojů. Jiné úpravy nakonec nebyly zrealizovány.
Chata u pramenů Vltavy byla slavnostně otevřena na konci července 1923. Ve vlastenecky laděném článku v Jihočeských listech ze 4. srpna téhož roku byla tato skutečnost oceněna jako další krok v upevňování sítě českých turistických zařízení v dvojjazyčné oblasti Šumavy:
” Prameny Vltavy poznati bylo donedávna možno jen odvážnějším chodcům. Ale péčí volyňského Klubu čsl. turistů byly upraveny veškeré cesty tam vedoucí a hlavně však zbudováním tamnější chaty naskytla se nyní možnost i výletníku turistice méně zvyklému, poznati tajemnou nádheru těchto míst. Turista přicházející od boubínské dráhy, či slézal-li po celý den Roklan neb Luzný, s povděkem uvítá příležitost spočinouti na jednom z nejkrásnějších míst naší vlasti. Vystoupiv na prosté rozhlediště, (rovněž jmenovaným klubem zbudované) rozpozná, proč vévodí Vltava nade všemi svými přítoky. Málokterá řeka může se pochlubiti tak mocným pramenem. Vklíněna mezi velkými svahy čerpá vláhu po tisíce let z blízkých bažinatých slatin, nízkou klečí porostlých, které jak by přitahovaly páry nebes pro vltavské řečiště. Kdykoli vystoupíš na rozhlediště, zmocní se tě dojem úcty a lásky k této naší půdě, od tohoto zřídla po celé to vltavské údolí s jeho čertovými srázy, jihočeskými oklikami, se zvíkovskou, orlickou nádherou, se Svatojanskými proudy a celým širokým tokem od Prahy až k mělnickému soutoku s Labem. A s pohledem na nedaleké hranice, povzbudí tento dojem každého vlastence k tajemnému slibu, hájiti tyto prameny, a celou svoji vlast do posledního dechu. – V chatě u pramenů Vltavy dostane se nám chutného, výtečného posilnění a čistého lože, které tím raději uvítáme, byli-li jsme nuceni předešlé noci přespati na méně čisté posteli, jakých se nám dostává v německých šumavských hostincích. A kdo k tomu ještě má štěstí setkati se v chatě s jedním spolutvůrcem chaty, vyhlídky a úpravy cest – s jednatelem volyňského Klubu panem Viktorinem, který s neobyčejnou ochotou provede nás po celém kraji – v místa kam bez jeho pomoci bychom se nedostali – bude dlouho vzpomínati, na ten krátký pobyt u pramenů a předsevezme si při nejbližší příležitosti, ať v létě či v zimě na lyžích, opět vypraviti se v tato půvabná místa, významná i tím, že zde jest téměř středisko šumavských hvozdů, odkud lze podniknouti na všechny strany ony věhlasné nádherné výlety šumavské na Boubín, Luzný, Pürstling, Roklan, Mader, k Vydře atd. – Při odchodu odtud každý turista opravdu se obdivuje té veliké lásce a oddanosti k věci a obětavosti, jež jedině umožnila provésti zde obtížný a důležitý úkol: upraviti řádně cesty a zbudovati útulek a rozhlediště u pramenů Vltavy. Jen jedno jest zapotřebí: aby čeští lidé, kteří každoročně miliony obětují na nákladné výlety do ciziny, připamatovali si též povinnost poznati vlast svoji a její krásy. Kdo této výzvy uposlechne, přesvědčí se, že Šumava stojí za to, aby ji poznal každý Čech ! “
A ještě pověst: Kdysi dávno se kolem Černé hory za Kvildou ochomýtal černý – zkrátka čert. Číhal zde na pocestné, lákal je tím, že jim pod nohy házel zlato. Kdo by je zvedl, ten propadl peklu. Jenže v zimě tu nebylo živáčka a tak se čert rozhodl, že si pospí do jara. Uvelebil se v močálech a brzy usnul. Jenže přišel silný mráz a čertovi přimrzl ocas do sněhu. Když se chtěl na chvíli prolétnout po okolí, nemohl se odtrhnout od země. Nakonec za použití všech pekelných sil vyrazil vzhůru a z jeho pelechu vyrazil mocný proud vody – pramen Vltavy. Snad od těch časů se její horní tok kroutí jako čertův ocas.
Zdroj: Prameny Vltavy Jan Neruda Erinnerungen an den Böhmerwald. Hilde Peyr-Höwarthová autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích BAŠTA, Antonín. Průvodce Šumavou. Praha: Městská knihovna, 1908. LACINA, Stanislav. Krásy Šumavy: turisticko-propagační přednáška se světelnými obrazy. Volyně: městské muzeum, Prácheňské o.s., 2011. Jihočeský přehled z roku 1932 (příloha Věstník Vlastivědné společnosti jihočeské), z něhož tu zejména čerpám, “když roku 1871 trávil Jan Neruda léto na Šumavě (popsal mimo jiné pramen Vltavy)
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora