STARÁ ŠUMAVA: Borkaři z náhorních slatí

Mohu tam hodiny bloudit, celé dny trávit – zelená říše vod a mechů, ticha a ostřic se neomrzí. Sám v sebe se uzavírá svět šumavských rašelin: málokdo z lidí, kteří žijí pod horami, tuší, jaká krása a samota se skrývá za hradbami klečových polí, na rašelinných loukách obklopených lesy.

Rozlehlá náhorní luka s temnými skvrnami tu a tam roztroušených smrků, nízké nebe, hradba zamlženého lesa, za níž lze tušit labyrint slatí a rašelinišť, nepravděpodobné fantómy lišejníkem porostlých stromů s větvemi – údy, vrostlými do tlející země, anebo jezera temná jak ďáblovo svědomí, to vše v podivném zádumčivém svitu silně a bezprostředně působí na ustrnulou duši.

Písemných zmínek o používání rašeliny jakožto topiva máme pro období středověku minimum. Jeden z těchto vzácných dokladů pochází z roku 1548 z pera kardinála Aenea Sylvia, tehdy papežského legáta na dvoře českého krále Jiřího z Poděbrad, známého však spíše pod jeho papežským jménem Pius II. Aeneáš Sylvius ve zmíněném textu komentoval holandské poměry, kde se topí rašelinou pro nedostatek jiného paliva.

Skutečné zhodnocení rašeliny jakožto hodnotné suroviny přineslo až osvícenství a průmyslová revoluce. Tento přelom v oceňování rašeliny souvisí s počátkem většího využívání rašelině příbuzné nerostné surovin k otopu – kamenného uhlí a dále také s ubýváním zásob dřeva v tehdejších lesích. Na tyto skutečnosti reagoval tak zvaný lesní patent z roku 1754, který vydala císařovna Marie Terezie. Tento lesní patent již počítá s využíváním rašeliny jakožto paliva.

(V českém znění zmíněného patentu je rašelina nazývána jako „mechem porostlá bahnovina“.)

Avšak praktický dopad na využívání rašeliny v českých zemích tento patent ještě neměl, poněvadž v té době se začíná první období těžby uhlí, které bylo hodnotnějším topivem nežli rašelina.

„Rašeliniště mohou být nebezpečná; nikdy tam nechoďte sami,“ varují někteří lidé. Nutno kráčet opatrně, ale rychle, ani na okamžik se nezastavit. Celé rašeliniště se zdaleka divoce vlní, tuhý příkrov se pod nohou hluboce prohne, a stačí zaváhání, aby se protrhla tenká vrstva, která plave na vodní hladině, a pomalý, váhavý chodec by se propadl do neviditelné hloubky a příkrov by se nad ním opět mohl uzavřít. Rašeliniště tvoří složitá pásma plná kanálů, potoků a tůní. Na hladině hlubokých jezer se může utvořit hustý koberec rašeliny. Tato plovoucí rašelina se chvěje pod nohama a dokáže pohltit jak lidi, tak zvířata.

Počátky těžby rašeliny v oblasti Šumavy jsou opředeny mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví, že si kdysi na pastvě u lesa rozdělal pasáček dobytka oheň. Aby se oheň nerozšířil, obložil ho místo kamenů suchými kusy bláta, které tu zbyly po vyrýpání svodnice. Ale bláto shořelo. A tak lidé začali topit suchým blátem ze slatí, které si rýpali na přístupných místech. Z počátku si každý na slatích mohl rýpat rašeliny tolik, kolik potřeboval. Lesní správa používala borky nejen pro vlastní potřebu, ale později také prodávala jednotlivé části rašeliniště dalším zájemcům. Těm byly vyměřeny jednotlivé díly, které byly pronajaty na jedno období.

Jedním ze starých, dnes již dávno zapomenutých činností místních obyvatel na Šumavě, byli borkaři. Byli to lidé, kteří na slatích rýpali borky. Borek je cihla vyřezávaná z rašeliny, která se usušila a pak se používala jako topidlo. Těžba rašeliny je na Šumavě velice stará. V počátcích těžby rašeliny na Šumavě lze hovořit o tzv. těžbě divoké. Často byla mělká rašeliniště povrchově hrabaná nebo rýpaná, takže pozůstatkem toho byly nespořádané prohlubně. Dříve se rašelina ze země vypichovala lopatou, sušila se a používala se k otopu obydlí.

Systematická těžba rašeliny byla na Šumavě zavedena teprve okolo poloviny 19. století. Nebyla již vypichována ze země lopatou, ale byla vyřezávána tzv. rašelinovým nožem, který byl dovezen současně s touto technologií z Bavorska. Podle dobové literatury byl v německo jazyčném Pošumaví (spolu s přilehlou částí Bavorska) běžný rozměr rašelinných borek s délkou 35–50 cm a s šířkou 10–15 cm, přičemž se míní rozměry suché borky. Borka s těmito „šumavskými“ mírami se nazývala Holzprügelform. Rašelina se těžila většinou od měsíce května. Cihly byly převáženy na trakaři a na rovné půdě byly ukládány jedna vedle druhé k vysoušení. Po nějaké době, až cihly poněkud proschly a ztvrdly, byla na ně křížem položena další vrstva, což se opět opakovalo. Na podzim byly cihly odvezeny domů.

Rozsáhlá těžba rašeliny není jednoduchá. Neporušené rašeliniště tvoří z 95 procent voda a mělo být takto připraveno a odvodněno alespoň rok před samotným začátkem těžby. Získávání rašelinných cihel z nevysušeného pracoviště nejen zvyšovalo lidskou námahu, ale bylo také nehospodárné. Když se rašelina vytěží, nezůstává po těžbě jen zpustošená země. Koňskými a volskými povozy, v zimě i na saních byla odvážena z borkovišť vytěžená rašelina, což byl pro chalupníky pěkný výdělek navíc. V příručce Josef Kramáře z roku 1885, která má pomáhat ve vedení domácnosti a která podle autora byla sestavena pomocí na slovo vzatých zdrojů, čteme o rašelinných borkách: „Rašelina těžce se rozžhavuje, a tudíž nejlépe, když se na jiné hořící palivo, anebo na rozžhavené uhlí položí. Jak mile se ale rozžhavila, žíhá dlouho a vydává znamenitý žár, pročež k vyhřívání obydlí velmi dobře se hodí; jen že třeba, aby kamna, v nichž se rašelinou topí, velmi dobrý tah měla, jinak cítíme v obydlí zápach bahnitý.“

Dosud je živá vzpomínka na vypuštění jezírka zvaného “Seeweiher” ve dvacátých letech. Byl to zásah do původní krajiny, jež byla kdysi jedním velkým jezerem a slatí, z níž vytékalo množství pramenných toků a jež byla také rozvodím mezi Vltavou a Vydrou. Podmáčené pozemky s rašelinou nikomu nepatřily, nikdo je nechtěl – ležely ladem a podle nich okolní obce Svinná, Borová i Černá Lada získaly své jméno.

V lůně Chalupské slati – tohoto malého zázraku přírody – jako desítku uprostřed terče trefíme pohledem největší rašelinné jezírko v Čechách, s rozlohou 1,3 hektaru a hloubkou půldruhého metru. Celé rašeliniště mělo padnout za oběť těžbě, někteří horlivci dokonce chtěli odvodnit líbezné Chalupské jezírko, zakreslené v mapách už v polovině osmnáctého století. Drancování rašeliniště začalo o sto let později a těžilo se tu až do roku 1947, kdy za katastrofálního sucha slať vyhořela. Odhaduje se, že bylo vytěženo asi 400 000 kubíků rašeliny! Rašelina hoří i pod povrchem, takže rašelinistě doutnalo několik měsíců.

Teprve zřízením Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 1963 byla hrozba znovu zamýšlené těžby zažehnána. Po vyhnání německého obyvatelstva se ruční těžba na Šumavě zastavila úplně. Nově příchozí obyvatelé rašelinu těžit neuměli a také dostatek dřeva jako palivo jek těžbě nijak zvlášť nepodněcoval. Nedejbože, abychom do jemného rašelinného bahna uklouzli, mohla by to být naše poslední návštěva Šumavy…

A co můžete ve slatích vidět…..Záhadné žlutomodré plamínky, obecně zvané bludičky, patří k rozšířeným jevům ve spojení se slatěmi či jinak mokré půdě. Jde o údajné duše mrtvých, nebo nekřtěných dětí, které se snaží živým ublížit, nebo někdy naopak pomoci? Pojem bludiček zřejmě pramení z tvrzení, že pocestné mihotavé plamínky neodolatelně přitahovaly tak, že za nimi bloudí zmíněnými mokřinami tak dlouho, až se obvykle v močálech utopili. Šlo tedy o bludná světla, která lákají své oběti, aby zabloudili do těchto míst. Ale v některých případech také bludičky lidem pomáhají a ukazují jim správnou cestu. Pokud jim za to poděkují, zaradují se a prý jasněji svítí a veseleji tančí. Obvykle jsou světélka spojována s vlhkým a mokrým prostředím.

Ale například na Šumavě se neobjevovaly plaménky jen v bažinách, ale i v lesích. Byly považovány za duše, které měly očistec v některém stromě, ale po jeho poražení se musela stěhovat do jiného. Určitou návaznost mají slovanské bludičky na keltské kmeny, neboť se například nevyskytují v německy mluvících zemích. V jednotlivých našich krajích a oblastech měly tyto bludičky různá jména a údajně také konkrétní příběhy nešťastných či šťastných setkání. I když byly zkazky u nás či jinde ve světě podchyceny a zmapovány, je zajímavé, že tento dříve obecně uznávaný přírodní zjev nebyl uspokojivě vědecky vysvětlen. Ale protože pravdu neznáme a výskyt bludiček asi nenávratně mizí, přestává být problém aktuální. Přesto, pokud by jste se s tímto úkazem setkali, nezapomeňte být na bludičky hodní a za pomoc poděkovat.

Zdroj: Spirhanzl, Jaroslav: Rašelina. Její vznik, těžba a využití. Praha 1951, s. 36; Schreiber, Hans: Moore
des Böhmerwaldes und des deutschen Südböhmen IV. Band der Moorehebungendes, Kramář, Josef: Poučný slovník domácí pro všeliké potřeby rodinného i společenského života sepsal a sestavil pomocí na slovo vzatých zdrojů. Olomouc 1885

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora