STARÁ ŠUMAVA: Pytláci a revírníci z modravských lesů

Zdejší hluboké hvozdy lákaly svým bohatstvím zvěře bavorské pytláky od nepaměti. Pytláctví tu bylo tak rozšířené, že si před bavorskými pytláky, kteří každodenně pytlačili ve zdejších lesích, nebyl jist životem nikdo ze zdejšího lesního personálu. O krvavých utkáních lesních zaměstnanců s bavorskými pytláky píše Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot, ale na nesčetné případy pytláctví odkazují i dobové archivní záznamy.

…„Pytlák sice pustil zbraň, vtom však zablesklo se v křovinách asi dvacet kroků za ním stojících, zahoukla rána a – Svijanskému zafičela kulka právě vedle ucha. V následujícím okamžiku střelil tento, míře na místo, odkud oheň vyšlehnul. Slyšel bolestný výkřik; muž pak, který vedle srnce klečel, dal se do skoku, i zmizel prve, než kouř ránu doprovázející se ztratil, zůstaviv pušku i srnce. Byl slyšet praskot v křovinách i dusot utíkajících. Svijanovský běžel k místu, odkud rána na něho vypálena. Stopy krve, které tam našel, nasvědčovaly tomu, že se nechybil. Nabil vystřelenou hlaveň a pustil se za stopou, kterou sledoval až k samým hranicím. Bylo by šílenstvím vydávati se na cizí území, i vrátil se k místu, kde zastřelený srnec a puška ležely, vzal obé a ubíral se k domovu.“..

Vyšší polohy šumavských hvozdů jsou v únoru velmi nevlídným místem. Hluboký sníh znemožňuje chůzi, mráz zalézá do oděvů, slunce jen občas prořízne husté mlhy, které ve spojení s lesním šerem dělají scenerii ještě ponuřejší. A přece jen někomu toto počasí vyhovuje. Těm, kteří se tak mohou nepozorovaně pohybovat mlázím a provozovat lesní pych, pytlákům. Nezaměnitelnou a neopakovatelnou poesii vytváří v dětské duši les. Jeho svět, plný kouzel a tajemností, působí i po letech svou mocí soustředivou, zvláštní přitažlivostí svého ticha, v němž neslyšíme nic z hřmotu technických vynálezů, nic z vřavy světa, jen hlasy přírody a vlastního srdce. Je to kraj pytláků, pašeráků, financů a dřevorubců, těch bájných králů Šumavy. Je to místo tvrdého zápasu a překrásné přírody. Stát se knížecím schwarzenberským hajným bylo snem mladých mužů ze šumavských vsí a samot. Den co den trávit na čerstvém vzduchu, nablízku lesu a zvěři, mít pod sebou na rozkaz dřevorubce i lesní dělnice, přitom nebýt nijak vázán pevnou pracovní dobou a smět nosit loveckou zbraň, co jen si lze pěknějšího představit.

Málo je dnes známo, že schwarzenberská lesní správa měla v 18. a 19. století velké problémy s pytláky. Většinou přicházeli na Šumavu z Bavorska a působili velké škody na zdejší početné a dobře živené zvěři, o kterou Schwarzenbergové příkladně pečovali. Další nelehkou povinností lesního personálu bylo hájit zvěř proti pytlákům. Pytláctví místní obyvatelstvo pokládalo za tradiční právo a dobrou zábavu. Situace byla navíc komplikovaná blízkostí bavorské hranice, přes kterou, jak dokládají dílem Klostermannovy spisy, dílem soudní protokoly té doby, pronikali Bavoři do lesů Českého království jako domů. Střelnou zbraň si mohl na obou stranách hranice po skončených napoleonských válkách obstarat prakticky každý. vnímáme pytlácké historky jako určitý prvek romantického folkloru XIX. století. Jak ale situace ve skutečnosti vypadala, naznačuje služební příkaz knížete Josefa Schwarzenberga z roku 1817, který na Šumavě nařizuje vystřílení jelení zvěře jako příčiny krvavých konfliktů s pytláky. Toto vystřílení jelenů bylo skutečně dokončeno roku 1820. Nicméně zvyk je záležitost silná, a tak pytláci poté lovili alespoň v krajině zbylou srnčí zvěř.

Lesníci byli také povinni provázet majitele panství a jeho hosty při lovu. V oblasti Březníku připadal v úvahu pouze lov tetřevů, kteří zde po vystřílení jelenů byli pokládáni za jedinou vysokou zvěř, tedy zvěř lovecky určenou pouze majiteli panství a jeho vysokým hostům. Kdo to byl Walter Paleček? Osobnost jistě známá všem lesníkům a myslivcům staré Šumavy. Pocházel ze šumavské rodiny, jejíž příslušníci byli tradičně ve Schwarzenbergských službách, protože Šumava téměř celá tomuto rodu patřila. Pochopitelně se narodil v lesácké rodině jako jeden z pěti synů schwarzenbergského hajného. Když na Šumavě padly polomy, byl přijat od 1.1.1928 jako hajný na Borovou Ladu a později na Filipovu Huť. To již byl ženatý a měl dvě malé děti. Musel bydlet v podnájmu, protože žádná hájovna nebyla volná.

V roce 1932 se uvolnila hájenka „Roklanská chata“ na samé hranici s Bavorskem. Služba tam nebyla jednoduchá. Naprostá odloučenost od civilního světa byla důvodem, že v té době bavorští pytláci pořádali lovecké výpravy do šumavských lesů a docházelo k velice častým střetům s lesním personálem, kdy přestřelky nebyly vzácností. Za šest týdnů po nastěhování došlo k jednomu z mnohých takových střetů. Při přestřelce byl jeden bavorský pytlák smrtelně raněn. Pod ochrannou palbou jej komplicové odtáhli zpět do Bavor. Bylo nebezpečí, že se pytláci vrátí s posilou a vykonají pomstu. Paleček se již domů nevrátil a druhý den byla rodina z důvodů zajištění bezpečnosti přestěhována na Třeboňsko. Šumava však byla vlastním domovem Palečků, a tak v roce 1935 se rodina stěhuje zpět na Filipovu Huť. Po uvolnění hájenky na Březníku se stěhuje do malebného kouta Šumavy. Walter.

Paleček byl znám jako důsledný, poctivý a věrný služebník a nesmiřitelný odpůrce pytláků. Tato pověst jej provázela nejen po Šumavě, ale i přes hranice do Bavor. Staré „hříchy“ se mezi lidmi ale neodpouštějí. Druhý den po nastěhování na Březník, dne 24.listopadu 1937, šel Walter Paleček na pravidelnou obchůzku do revíru pod Blatným vrchem a byl střelen ze zálohy do zad brokovou ranou. I přes své zranění se mu podařilo dostat se až na Modrý sloup, kde ze své pušky vystřílel všechny náboje, které měl u sebe. Přes 20 hrubých broků mu po tomto incidentu zůstalo v plicích navždy. Jeho manželka slyšela výstřel, ale nevěnovala tomu pozornost. Avšak rány se opakovaly, a proto zděšená žádala dřevaře, bydlícího poblíž hájovny, aby se tam šel podívat. Paleček totiž sám střílel, pokud měl náboje, aby přivolal pomoc. Z lesa byl přivezen na saních a odvezen do nemocnice v Sušici, kde jej lékaři dali dohromady. Paleček službu na Březníku svědomitě konal až do Mnichovského diktátu, kdy byla Šumava zabrána a Palečkovi se museli vystěhovat. Ten kraj pod vrchem Roklanem na Modravsku je plný temných příběhů.

Nejvýše položené a odlehlé místo uprostřed zelených šumavských lesů, kde za první republiky žily celé rodiny dřevorubců a lesníků, je dnes liduprázdné. Příběhy odtud ale nezmizely. Tehdejší době žil tady pytlák, jehož činy ho téměř proslavily. Jmenoval se Hansl a bydlel v jednom z malých domků v Preisleitenu v blízkosti lesa. Obyvatelé ho nenazývali jinak něž “Černý Hansl” pro jeho hustý, černý plnovous. Pracoval v lese jako dřevorubec a jeho žena, taková menší, stále usměvavá s plavými copy až k pasu, občas opravovala známým oděv. Lovil v knížecím revíru Modravy, ale zacházel i do hustých lesů pod Medvědí horu. Šuškalo se, že své úlovky prodával tajně do místních hostinců na Modravě, aby hostinští mohli vylepšovat chuť svých vyhlášených gulášů. Kdo ví.

Pravda je, že Černý Hansl připravoval místní hajné o klidný spánek. Ne a ne mu přijít na stopu. Opakovaně byl zadržen, několikrát mu financové a schwarzenberský hajní prohledávali jeho stavení, ale nikdy nic nenašli. Byl prostě šikovný a všemi mastmi mazaný pytlák. Kolovaly o něm zvěsti, že si kule prý odléval o půlnoci svatojakubské, že se spolčil s čertem, jemuž zaprodal svou duši a podobně. Ale Hansl se jenom usmíval. Jako všichni obyvatelé se poctivě zúčastňoval nedělních bohoslužeb a při různých poutích nebo procesích nesl velký prapor, protože to byl silný, velký a pohledný chlap. Takže s čáry ani s čertem asi nic společného neměl. Když zestárl, ovdověl a jeho tři děti se rozutekly do světa, Černý Hansl ze své chalupy už téměř nevycházel. Když se přiblížila jeho poslední hodinka, farář ze Srní přijal jeho zpověď, dal mu rozhřešení a Hansl zemřel v pánu, jak se tenkrát říkalo. Nikdy nic neprozradil.

Pytlácké řemeslo však kvetlo dále. Mezi obyvateli kolovaly různé strašidelné zkazky, jež měly odradit pytláky i jiné nezvané návštěvníky lesů od jejich nekalých úmyslů. Zvláště na Modravě v hostinci U pstruha se vyprávěly zážitky lidí, kteří se setkali v oblasti skal s černými nebo žhavými koulemi. Tyto koule se prý ukazovaly lidem nevalné pověsti, aby je předem odradily od vstupu do lesa. Občas se také zjevil divoký šedobílý jelen s obrovským parožím se zlatavě žhavícím křížem uprostřed na němž černými písmeny byla uvedena jména dvou lapků, kteří byli za své činy v tomto revíru oběšeni. Tolik povídačky. Pytláci byli lidé na něž se pohlíželo se zvláštním zřetelem. Byli zatracováni, ale i obdivováni. Patřili jednoduše ke koloritu tehdejší společnosti. Ne že by dnes pytláci nebyli. Ale nějak ti chlapíci z let dávno minulých jsou nám sympatičtější. Nacházíme v nich možná kus romantiky, jež se v dnešním uspěchaném životě často vytrácí.

Zdroj:  Andreska, J., Andresková, E. – Tisíc let myslivosti (1993), Tina Vimperk. Procházka, A.-  Paměti brněnského ptáčníka (2005), Moravské zemské muzeum

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora