STARÁ ŠUMAVA: Smoláci
Sníh, sníh, sníh a zase sníh. Muž stojící na samém okrajku lesa, skrytý v temnotě starých šumavských smrků s větvemi až na zem, se rozhlíží po údolí, které se mu rozkládá u nohou. Ve vzdálených údolích inverze tlačí mraky dolů, takže vypadají jako nekonečné světle šedivé moře s ostrůvky tmavých šumavských kopců a nad tím vším se rozprostírá tmavě modrá obloha s tisíci hvězd a jejich věčným pastýřem měsícem.
Vesnička, která se choulí na úbočích údolí ještě skoro celá spí a jenom tu a tam žlutě mžourá do tmy malé okénko horské chaloupky, která se choulí pod silným příkrovem sněhu. Koncem 18. století, kdy provoz na Horní zlaté stezce pomalu utichl, vstupují na scénu nová řemeslná odvětví, hamernictví a sklářství, samozřejmě vedle chudého horského zemědělství a řemesel navazujících na těžbu a zpracování dřeva.
Všechny tradice a řemesla vycházejí z vůně dřeva. Mnoho věcí každodenní potřeby má bezpochyby svůj původ v lese. Před více jak sto padesáti lety se jeden druh zvláštního „průmyslu“ provozoval přímo v lese. Bylo to smolařství, o kterém toho již dnes mnoho nevíme. Lidé se zde živili porůznu, byli tady například uhlíři a kolomazníci, a právě ti mohli svým způsobem života a někdy také vzezřením připomínat ostatním lidem čerty, hejkaly a další nadpřirozené postavy.
Už jen fakt, že ti, kdo v minulosti vykonávali tyto a podobné profese, byli považováni za „jiné“, „podivné“, někdy dokonce za „nebezpečné“, znamenalo jakési vyčlenění z většinové společnosti. Smolař nemusí být jen člověk, kterému se nic nedaří. Dříve to byl ten, kdo se živil sběrem a zpracováním smoly a výrobou dehtu. Na některých místech v našich lesích můžeme ještě dnes nalézt zbytky po dřívější velice nešetrné těžbě pryskyřice ze stojících stromů – po starém smolaření.
V minulosti bývala přírodní pryskyřice velice hledanou surovinou, její těžbou bylo zaměstnáváno několik specialistů – smolařů, jejich řemeslem, dnes již zapomenutým, bylo tedy smolaření. I když tento zdroj obživy řady lidí na venkově prakticky zanikl během 19. století s rozvojem průmyslu, docházelo u nás k jeho vzkříšení v průběhu 2. světové války a i po roce 1945 z ryze ekonomických důvodů – a to přes četné protesty lesníků. Je potřebné ještě uvést definici smolaření též podle uvedeného slovníku: “Těžba pryskyřice neboli smolaření je získávání pryskyřice ze živých jehličnatých stromů.
Pryskyřice se těží tím způsobem, že se stromy úmyslně zraňují a tím se vyvolává ronění pryskyřice, která se zachycuje a pak dál zpracovává”. V minulosti patřilo smolaření mezi tzv. vedlejší lesní výtěž a smůlu pro svoji práci potřebovali ševci, jircháři, bednáři a další řemeslníci. Smolaření a smolaři jsou u nás doloženi již od 13. století. Místy tuto práci, poskytující skromnou obživu venkovanům, zcela rozumně osvícená vrchnost zakazovala a přestoupení zákazu i dost tvrdě trestala. Takové zákazy najdeme v řadě starých instrukcí původních lesů vrchnostenských, ale i obecních. Dokonce někde mohl lesní personál, v té době “myslivci”, člověka přistiženého při smolaření na místě zastřelit doslova jako škodnou zvěř.
Přesto, ale mnozí lidé v této činnosti pokračovali a riskovali tak přistižení i následný trest. Jinde naopak za povolení ke smolaření vybírali do vrchnostenských pokladen celkem nízké poplatky, které nikdy nemohly pokrýt škody způsobované na lesních porostech. V minulosti poznal každý hned smolaře podle vzhledu. Protože se dá smůla jen velice těžko smýt a ještě se na ni nalepují další nečistoty, patřili tito staří řemeslníci k těm nejšpinavějším obyvatelům vesnic nacházejících se poblíž nebo i uvnitř lesů. A není zase tak dávno, kdy na venkově matky říkaly svým dětem, že jsou tak zašpiněné jako smolaři.
Základním výrobním prostředkem byla u tohoto starodávného svobodného řemesla smolná, jinak řečeno kolomaznická pec. Pece stály povětšinou uprostřed lesů, měly tvar v podobě komolého kužele a byly stavěny z cihel s vnější a vnitřní komorou. Ideálním základem pro pec byla skála, nebo velký kámen, který se upravil do mísovitého tvaru se sběrným kanálem. Vnitřní komora pece měla kruhovitou základnu, kolem které se topilo. Do vnitřního kotle se naházely smolné větve, borové pařezy a smola sesbíraná z poraněných kmenů. V plášti kolem pece se rozdělal oheň, přičemž teplem uvolněná pryskyřice odtékala z vnitřku prostředním otvorem a chytala se do jam. Nejprve tekla z pece pryskyřice jasně medové barvy, která na vzduchu rychle tuhla. Ta se dále lila do jámy vysypané čistým říčním pískem. Z tohoto prvního produktu se ještě dále vyrábělo muzikantské kolofonium, něco málo si koupili řezníci na kalafunu, většina se ale spotřebovala jako smola bednářská.
Z pryskyřice a zaječího sádla se v lidovém léčitelství dělala oblíbená mast na hnisavé rány. Pak šel z pece „opar“, což byla olejovitá, jako voda průhledná tekutina, která se chytala doskleněných baněk a smolaři ji prodávali do lékáren, kde se dala koupit pod latinským názvem„terpentinum“. Šlo tedy o terpentinový olej, který se tehdy v lékařství velice hojně využíval. Po oparu dávala pec smolu ševcovskou a naposled vytékala mazlavá, silně sazemi zčernalá tekutina, smolaři zvaná „pot“. Pot se ředila olejem a pod jménem „kolomaz“ se používala k mazání vozů.
Kolomaz rozváželi po vsích kolomazníci na trakačích. Již tehdy lesníci poznali, že smolárny jsou lesu ke škodě. Smolař platil za jedno naplnění pece 8 až 10 tolarů, za další 4 – 5 tolarů spotřeboval při každém pálení palivového dřeva a čím ve skutečnosti naplnil pec – to mělo cenu mnohonásobnou. Veliké škody působili smolaři lesu dobýváním pryskyřice ze stojících jehličnatých stromů. Za tím účelem chodili po lese s dlouhými ostrými železnými háky„smoláky“ a ke konci dubna natrhávali, jak vysoko dosáhli stromům kůru i s lýkem až ke kořenům. V květnu a červnu se ze stromů řinula míza, která se v podletí měnila na pryskyřici. Pryskyřici smolaři v září oškrabovali a nosili do pecí.
Nejvíce smoly dávala borovice a smrk, méně a ne příliš kvalitní měl pryskyřici modřín, málo „tekla“ jedle. Takto dlouhodobě poškozované lesy trpěly sníženým přírůstem. Dříví, které v těžbě mělo být zpeněženo jako stavební, bylo napadené dřevokaznými houbami a muselo se nakonec prodávat ve ztrátě jako dříví palivové. Lesníci si proto vynutili, že smoláci mohli trhat kůru pouze v porostech, které se ten rok v zimě mýtili a za trpění smoláckého řemesla musel smolař platit za každý soudek nasbírané pryskyřice odvody do tzv. „vrchnostenského důchodu“. Po zavedení těchto opatření postupně jeden smolař po druhém zanechávali své činnosti, protože se jim jejich řemeslo přestalo vyplácet.
Zdroj: Staré již zapomenuté řemeslo. Smolaření v lesích, číslo:32, ročník: XVI., Rok: 2005
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora