STARÁ ŠUMAVA: Pašeráci z modravských lesů
„Mader jest malá osada při stoku potoků Maderského, Velkého Mlýnského a Hanifského, jež od spojení svého tvoří řeku Vydru… Vedle Švarcenberské továrny na resonanční prkénka a na zpracování bezsukého dříví, myslivny a hostince jest zde pouze několik chalup dřevařů. V hostinci „U dvou sluk“ jsou 4 čisté postele pro cestující a dobrá strava, proto může být Madr stanovištěm pro výlety do okolní divoké krajiny…“ Tolik Řivnáčův průvodce po Šumavě z roku 1883.
Tehdy Šumavu nekřižovaly pohodlné silnice, nýbrž v některých svých částech byla ještě zcela nepřístupná; byly tam končiny, kam se ani tamější lidé neodvažovali vstoupit pro nebezpečí záludných močálů, rašelinišť a pro neproniknutelné houštiny; v zimě, když byly tyto končiny pokryty několikametrovou vrstvou sněhu, byly po dlouhé měsíce odříznuty od světa.
„U Dvou sluk ( „Zu den zwei Schnepfen“) bylo hlučno. Vody dvou silných potoků hučely, ale šum jejich přehlušovala veselá hudba, trouby vřeštěly, klarinet pískal. Plný ples, ač bylo sotva sedm hodin a světlo jako v poledne. Mládenec, trochu promoklý, ubíral se po kamenných stupních na vysoký násep, vpravo od něho, na protějším břehu velkého Müllnerského potoka, tiše stály pily, bylo patrně již po práci. Dřevěný, jednopatrový dům, podle něhož kráčel, celý se chvěl pod dupotem tančících. Okna přízemí byla pootevřena, pára z nich se valící srážela se v chladném vzduchu v bělavý, k zemi padající dým.“
Modrava vznikla jako rybářská osada. První dochovaná zmínka o Modravě se datuje do roku 1614 a je spojena s pronájmem velice dobře zarybněného Modravského potoka. Další zmínka je spojená s rokem 1617. Tehdy bylo výnosem královského majestátu umožněno volné pastvení na modravských pláních těm obchodním soumarům, kteří by již toho dne nedošli po obchodní stezce do Kašperských Hor. Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada. K výrazné změně došlo po roce 1799, kdy kníže Schwarzenberg koupil od hraběte Filipa Kinského rozsáhlé území Prášilského panství, do kterého spadala i Modrava.
Kníže Schwarzenberg měl zájem na využití bohatství dřeva ze zdejších lesů, a tak ihned po koupi Modravu ustanovil samostatným lesnický revírem. Hned vedle hrázděné stavby bývalého loveckého zámečku knížete Schwarzenberga vzniká Bienertova pila dřevo a plný, jakoby voňavý zvuk hudebních nástrojů, začíná znít po koncertních sálech celého světa. Podnikatel František Bienert, který pocházel z Varnsdorfu, dobře odhadl výjimečnost dřeva zdejších lesních velikánů a proto v roce 1827 odkoupil místní starší pilu od majitele panství a adaptoval ji na tovární objekt. Díky svému úsilí a schopnostem získává v roce 1832 císařské privilegium na výrobu ozvučného dřeva.
Úspěch jeho projektu potvrzuje i vznik podobné provozovny ve Stožci, kde nalezlo práci na 100 lidí. Úspěšnému podniku zasadila smrtelnou ránu lesní kalamita v roce 1870 a tak vdova po majiteli pilu brzy prodala knížeti Schwarzenbergovi, který se postaral o její likvidaci a převedení výroby do Stožce. Až do roku 1918 se lesy Šumavy podloudně dopravovaly ve velkém množství různé potraviny, cukr, laciná bavorská sůl, káva, mouka, někdy také mladý dobytek, v pozdějších letech i trhací prach pro skály a do pušek.
František Adolf Šubert, dramatik a první ředitel Národního divadla, redaktor svazku Šumava v Ottových Čechách, v 19. století napsal: “Ve skutečnosti již jen podloudníci zachovali zde v tajném svém řemesle kus oné romantiky, která obestírala někdy veškeren obchod středověký, kdy loupežný rytíř na kupce číhal v záloze, jako nyní – v obráceném smyslu a poměru – prosaický finanční strážník na pašery. Jen pašované zboží z Bavorska, hlavně dobytek a tabák, přichází nyní do Čech oněmi lesními roklemi a houštěmi, jimiž na místech blatných Zlatá stezka vedla”.
Pašeráci se na Šumavě narodili, v šumavských lesích vyrůstali a znali tu snad každý kámen a strom. Chodili vždy v noci v tmavém oděvu, s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Povolání se namnoze dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi skrytými, úkryty i triky, jimiž by bylo možno celníky přelstít. Pokud kterýkoliv hospodář potřeboval nějaké zboží, které bylo k dostání levněji na bavorské straně, obrátil se obvykle na nejbližšího pašeráka se žádostí o přinesení. Současně mu svěřil zboží, které měl přenést za hranice. O “obchodě” se pochopitelně žádný záznam nevedl – už proto musel být pašerák důvěryhodnou osobou. Uměl mlčet, pokud byl chycen, své sousedy a přátele neprozradil.
Od poloviny 18. století byly za pašování vyhlašovány přísné tresty, od peněžitých až po několikaleté nucené práce, přesto se však pašeráctví vymýtit nepodařilo. Na zalesněné Šumavě, pašováni tabáku mělo původ nejen finanční, ale také kulturně-zvykový. Horalům, hospodářům a obyvatelům šumavských horských dvorců, pašováni přinášelo jedno z mála potěšení z Bavorská. Byl to “brizil” – droga z tabáku, a ten bavorský pro svou divokou příchuť býval nejoblíbenější. Pro šumavské horaly i skláře byl šňupavý tabák nezbytný, protože všichni věřili, že pořádné kýchnutí pročistí dýchací ústrojí. Ve šňupání byl i kousek furianství a receptury přípravy šňupavého tabáku byly jeho milovníky střeženy jako oko v hlavě.
Oblečení pašeráků odpovídalo regionu. V končinách českých muselo být oblečení praktické, pevné, které by bránilo majitele před nepřízní počasí, okolí a místností. To je důležitý faktor, jak později uvidíme. Takovýto způsob oblékání umožňuje pašerákům rychlý a tichý pohyb, a v případě nebezpečí mohou neuvěřitelnou rychlostí uniknout pronásledování. Oblečení bylo volného střihu, jak v zimě, tak v létě. V případě útěku od příslušníku dozorčích pohraničních orgánů, aby nebylo tělo nekompenzované ohraničeno v pohybu. Oblečeni mělo nenapadnou šedou, nebo tmavou barvu. Boty byly pevné.
Na Šumavě byly zvlášť v oblibě “aisbonjacké” boty. Dnes by takový typ bot byl nazýval “komisní”. Vyznačuji se pružnosti, jsou lehčí než holinky a jak se říká: “nenabírají vodu”. Přičemž začínající podloudníci nikdy nepoužívali koženou obuv z důvodu maskování: kůže totiž skřípe. Při přechodu hranice v lese pašeráci si dokonce omotali nohy hadry, nebo onucemi a pojistili se tak před šlápnutím na suchou větvičku, která by mohla prasknout. Ale tento způsob měl své zastánce, stejně tak, jako své nepřátele. Někdo to odmítal z důvodu obtížnosti útěku s hadry na nohou, jiné to pochvalovali poukazujíc na to že „pašer“ musí jit ticho, jako „liška na myšičku“. Kalhoty volné, pod kalhoty nepovlékali spodky dokonce ani v zimě, pašerák přece se ohřeje pohybem a nohy nebudou unaveny.
Ale na drsné Šumavě a nejenom na ni se stávalo, že nečekaná sněžná bouřka vybrala svou daň a zmrzlého pašeráka našli až na jaře. Specifické přírodní podmínky Šumavy, Českých Žlebů, Kubové Huti, Kašperských Hor i Železné Rudy, převaha rašelinišť, blat a bahna v oblasti nutily pašeráky, kteří zprostředkovávali styk s Bavory k použití sněžnic na bahna, krátké javorové „lyže” s ohnutými špičkami na obou koncích, které umožňovaly bezpečnou chůzi na rašeliništích. Byli také používány „bahnice“. „Bahnice” byly krátké 60-80 cm a široké15-20 cm lyže zahnuté na obojí konci. Byli známé oblé a zašpičatělé varianty. Délka a šířka „bahnic“ se lišila podle postavy, váhy těla i dopravovaného nákladu a byly vyráběny z javoru. Rozšířenější délka byla kolem 60cm, protože delší by ztěžovali chůzi lesními pěšinami. V případe že by odpadla nutnost použiti, byli bahnice složené pod baťohem. V Bavorsku bahnice byly označovány termínem „Sumpfschuhe”.
Kontakt s pašeráky zajišťovali buď přímo obchodníci sami, nebo jej zprostředkovávali hospodští. Snad nejznámějším „pašeráckým“ hospodským na Šumavě byl majitel hospody U pstruha (Zur Forelle) u šumavské Modravy, šumavský Němec Gustav Hertz. Hodně se sem scházeli pytláci a pašeráci. Na harmoniku tu občas vyhrával sám pověstný kapelník Polata a u džbánku vysedával hajný Paleček, známý ze šarvátek s pytláky. Hertz organizoval obchody široko daleko, ale bohužel je o něm známo jenom z bavorských pramenů. Téměř každá oblast v příhraničí měla svého „krále hranic“ (paschköniga). Vyprávěly se různé příběhy a legendy o jejich tajných stezkách či příhody, při kterých se jim podařilo nachytat finančníky.
Často se uvádí, že pravým králem šumavských pašeráků byl „Tabákový Petr“ (v místním nářečí „Towok Pedr“), ale jeho pravé jméno prý vlastně nikdo neznal. Jeho odchodem z tohoto světa v roce 1913 údajně skončila sláva šumavské pašerácké romantiky, která však bývala mnohdy i krutá a vyžádala si při střetu nejeden lidský život. Šumavští horalé, obyvatelé tehdejších horských dvorců, Tabákového Petra prý vždy upřímně vítali a hostili, protože i jim přinášel jedno z mála potěšení ze sousedních Bavor. Tím byl „brizil“ – typická droga vyrobená z tabáku, a ten bavorský býval nejoblíbenější pro svou divokou příchuť.
Dochovaly se též domácí recepty na výrobu domácího brizilu, které bývaly ceněným domácím tajemstvím. Při domácí výrobě brizilu se prý nesla vůně daleko do kraje a po ní šli finančníci, hlídající dodržování zákonů na hranicích, najisto. Pašerácká legenda je životopis významného pašeráka, „paschköniga“, opírající se částečně o zachované údaje z jeho minulosti, většinou však o ústní tradici, zveličující události jeho života. Pro hlídky finanční stráže je prakticky neviditelný, je vynalézavý, chrabrý a krásný. Vyprávěly se různé příběhy a legendy o jejich tajných stezkách či příhody, při kterých se jim podařilo finančníky nachytat.
Téměř každá oblast v příhraničí měla svého „krále hranic“ (paschköniga). V opačném případě je hrdina neviditelný, ale každý ví, že je nablízku, a až potom vyjde najevo, že to byl obecní pasák nebo nějaký chudý ponocný. Pověst a pohádka s pašeráckou tematikou nemají v lidové tvorbě své zastoupení; pokud existovaly, bohužel se nám nedochovaly. Stejně tak je to s baladou, tj. lyrickoepickou básní. Výjimkou je snad jen německá produkce na druhé straně hranice, která zachovala několik balad ze Šumavy. Patří k ní např. balada o pašerákovi, který nepřežil, protože ho zabili lesní duchové.
Největšího rozvoje a obliby však na Šumavě dosáhly příběhy s pašeráckou tematikou. Nechybějí příběhy humorné a vtipné, například o Edovi Eichlerovi, pašerákovi z Radvanovického pohoří. Jednou, na podzim 1935, se zastavil v hospodě ve vsi Böhmische Röhren (České Žleby) s pašeráckým ruksakem a hospodský, známý šprýmař, ho nejdříve opil a potom se podíval do jeho ruksaku, kde našel zásilku budíků do Bavor. Nenapadlo ho nic vtipnějšího, než si spočítat, kdy Eda půjde přes „čáru“, a budíky nařídit. Financové ho sice nechytili, ale Eda byl celý udýchaný, protože musel z bezcelního běžet do kopce, když se z batohu začalo ozývat zvonění budíků, a nějakou chvíli nebyl schopen dalšího pohybu. Patří k nim také tragické příběhy, ve kterých hrály roli jak přírodní, tak lidské živly.
Drsná šumavská příroda si vybírala svou daň i na pašerácích, a tak se vyprávěly příběhy o pašerácích zbloudilých a zmrzlých ve vánici, zahynuvších pod nečekaným skalním sesuvem nebo o těch, které spolkl zrádný močál. Nechyběly fantastické popisy bohatého „paše“, který pohřbilo bláto nebo sníh. Ze staré Šumavy se zachovalo jenom málo dokladů o záznamu a reflexi nebezpečného pašeráckého řemesla. Příčin je hned několik, ale obecně se dá říci, že čeští badatelé a sběratelé se této oblasti prakticky nevěnovali. Vinu na tom má odsun německého obyvatelstva po válce a nedostatečná pozornost, která byla věnována tomuto okrajovému okruhu lidové kultury.
A ještě pověst: Jednou šel jeden pašerák kolem Prášilského jezera. Byl sám král pašeráků, Tabákový Peter z Dlouhé Vsi. Byla zrovna půlnoc, když se z vod vynořilo tisíce světel a začal se ozývat nářek a pláč. Asi to byly duše hříšníků zakleté v jezeře. Pak vyšla z vod na břeh divukrásná víla a lákala osamělého chodce do svého království. Na Petera padla hrůza a tak tak se vytrhl z moci zlých kouzel. Příště se jezeru radši vyhnul.
Zdroj: Josef Pecka – Cyklistův průvodce Šumavou, BARAN, L.: Sněžnice na bahna-šumavské bahnice. Český lid, 70, 1970, s.35-36, GIRTLER, R.: Abenteuer Grenze: von Schmugglern und Schmugglerinnen, Ritualen und „heiligen“ Räumen. Münster, 2006, s. 299 a LYSÝ, F.: Z šumavských lesů. Edice Šumava, České Budějovice, 1989, NEUMAN, J.: Na šumavských zlatých stezkách. Listy Prachaticka, č. 277 (27. 11. 1999), s. 2, Víkendové listy. KADOCH, F.: Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy. Vimperk, 2005,
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora