STARÁ ŠUMAVA: Svatí tři králové
Králové ze země východní jeli pustým zimním pohořím. Jen ozvěna koňských kopyt zněla nad umrzlou zemí. Už měsíce táhli tak světem a nevedlo je nic víc než dětinská víra v tu putující hvězdu, která se v předurčenou hodinu zjevila záhadně cizí a tajemně vábivá na hvězdném nebi Arábie a od té doby šla před nimi noc co noc oblohou. Tady však i ta hvězda, jejíž světlo bylo jinak mocné a silné jako svit měsíce v úplňku, ztratila v mlze všechen svůj útěšný třpyt a jen nezřetelná stopa kdesi na nebeské klenbě prozrazovala její přítomnost. Stále unavenější se jim zdála ta jízda dál a dál.
Chudoba a nouze obklopovala úzkou klikatou cestu. Nízké doškové chalupy se choulily ve vrásčitých záhybech krajiny. Vyzáblí psi štěkali vstříc jezdcům, jejichž dech stoupal v bílých oblacích kalným povětřím. Kašpar, ten stříbrovousý, jel se svým běloušem v čele nepatrného houfce. Když mu mudrcové jeho národa vyložili, že zjevení té hvězdy je vlastně znamením zrodu dlouho předpovězeného moudrého vladaře, tu vybral z pokladů své klenotnice ebenovou skříňku, vyloženou perletí a zdobenou modrými tyrkysovými kameny. V té skříňce ležel vedle zlatých mincí i těžký královský prsten. “Ve zlatě je moc, zlato znamená vítězství a vládu,” přemítal v duchu. “Nesu novorozenému králi v tom zlatě i panování nad celým světem.”
Melichar, ten s jasnýma očima, světlovlasý, měl při sedle svého plavého koně zavěšenu stříbrnou kadidelnici. Pocházel z vysoko položené horské končiny vnitřní Asie a sešel se s Kašparem kdesi v údolní oáze. “Král světla má přijít na tuto zemi,” objasnili mu kněží jeho lidu zjevení nové hvězdy. “Vydejte se ho najít. Vezměte s sebou kadidlo na jeho poctu a oslavu, neboť bude roven bohům.”
Třetí z králů, jménem Baltazar, jel na arabském hřebci té nejčistší krve. Jeho snědou tvář, jeho temné oči stínil smutek. Také on spatřil oné významem tak obtěžkané noci objevit se na nebi novou hvězdu, i jemu se stalo zřejmým, že ta hvězda musí být poselstvím příchodu nového vladaře. Byl přece předpovězen v prastarých proroctvích jeho lidu ten vladař, který se však měl stát i knížetem žalu a strasti. “Má vytrpět víc bolesti než kdokoli jiný,” přemýšlel Baltazar pln předtuchy. “Jasně září jeho hvězda, jasněji než kterákoli, již jsem kdy spatřil. Tam ale, kde je mnoho světla, nechybí ani temné stíny.” Cítil v srdci lásku k neznámému, jeho duše byla však zároveň těžká obavami o něho. A že se vydal i on za tou hvězdou, skrýval v záhybech svého roucha nádobu s drahocenným balzámem, který lékaři jeho země připravili z pryskyřic myrhových keřů a jímž se daly léčit rány i balzamovat ostatky králů. Teď ale jeho zem ležela mnoho dnů cesty daleko za ním a on ještě stále ani netušil, kdy a kde nalezne toho hledaného a vytouženého.
Beze slova jeli muži dál cestou. Mlhavý den přešel v soumrak a časnou noc. Krajina byla stále osamělejší. Silnice příkře stoupala a ústila do rozlehlého jehličnatého lesa. Čím výš se jezdci ocitali, tím řidší byla mlha; a jak se její závoje rozplývaly, vynořovalo se na nebi souhvězdí za souhvězdím. Také hvězdě, která před nimi putovala oblohou, jako by se znenáhla navracel původní lesk, kterým očarovala duše králů a zavedla je až sem daleko do ciziny. Aniž by promluvili slovo, cítili se všichni tři prostoupeni horečným očekáváním, jako by se snad už za příštím ohybem cesty měl zjevit cíl jejich putování. Kašparovy pronikavé oči pátraly ve tmě po světlech královského paláce, v němž světovládce z jeho snů vydá obklopen bohatstvím a přepychem první svůj dech. Melichar doufal, že uzří náhle tyčit se před sebou pevné hradby města, za nimiž spí dobře chráněn jeho král světla. Baltazar nespouštěl oči z hvězdy, která se i nyní před jezdci pomalu sunula nebem a jejíž třpyt jako by sílil vteřinu za vteřinou.
Byl to však jen les, co teď přijal ten malý houfec, jenže les věru jinačí než obvykle. Neboť byl všecek, každičkou svou větví a na každičkém ostnu svého jehličí, na veškerém listoví a jednom každém svém stvolu, kameni, na každé ze šišek všechněch svých stromů ojíněn do oslnivé běli. Vzduch ztuhl ve stěny mrazných květů. Vousy stromů splývaly ve skleněné nádheře střechýlů. Jako bílé zakleté duše stála křoviska a vztahovala tisíce rukou vzhůru k nebi. A nade vším tím třpytným divem klenula se stříbřitě křišťálová noc, prozářená tajemným jiskřením. Na nějakou chvíli zarazili jezdci koně a hleděli očarováni na kouzelnou lesní končinu. Teprve pak pobídli zvířata ostruhami k další pouti.
Když opustili ojíněnou lesní divočinu a ocitli se na volné pláni, nebylo ani nadále široko daleko kolem k vidění nic, co by připomínalo cimbuří hradního paláce či hradbu města. Krajina náhle beze stromů, chudobná pastviska a nuzná horská ves korunující tu náhorní planinu. Z nejbližšího okna se linulo světlo. Za omženým oknem zazníval zpěv. Nad záplatovanou doškovou střechou bědného stavení se hvězda zastavila a tiše šířila svůj jas. Kašparův bělouš se vzepjal a zafrkal, jak stará kostnatá ruka králova prudce trhla uzdou. “Snad jsme se pomátli,” procedil bělovousý jezdec. “V téhle pustině se přece nemohl narodit pán světa.” Melichar potřásl zklamaně hlavou. Koho tu má velebit vůně kadidla a slovo modlitby? Baltazar se svezl z koňského hřbetu a otevřel dveře. Před jejich očima zela nuzná stáj: vůl, oslík a koza se tísnili v úzkém hrazení.
Mladá matka kolébala dítě a zpívala:
Hořelo trní v poušti na skalách,
když zhaslo, nová země nastala.
Vykvetl z růže kvítek pro Boží království
spinkej, můj miláčku, spi.
Světlo chvějivě plápolalo v průvanu. Muž šedých vousů, který v koutě právě z houní a sena schystával jakési prozatímní lože, popošel ke dveřím. Než však stačil promluvit, odstrčila ho stará selka stranou a podávala mladé matce krajáč mléka, z něhož se kouřilo.
“To je všecko, co máme,” řekla. “Vobilí a brambory došly, nemáme pro toděcko ani kouska chleba, sme celý dny hlady, jen tudle krapet kozího mlíka vám můžeme nadělit.” “Však vám to Pán Bůh oplatí,” děkovala mladá matka. “Přijdou lepší časy.” Pověděla to prostě a přece to zaznělo jako nějaká útěšná moudrost, ba jako nějaké zvěstování. Bylo na ni líbezno pohledět, jak jí zpod šátku věnčily obličej světlé kadeře a jak se její oči modraly podobné letnímu nebi nad kvetoucí zemí.
V Kašparově nitru zápasily pochyby s dojetím. “Dovedla nás sem veliká hvězda,” řekl tiše bělovousému muži, který ho tázavě pozoroval. “Hledáme královský palác novorozeného vladaře světa!” – “Jestli hledáte palác, museli jste zabloudit,” odpověděl muž. “Nemám pravdu, Marie?”
Marie otočila s úsměvem hlavu k cizinci, položila prst na ústa a pak tiše zazpívala nad dítětem:
Proťala skálu pastýřova hůl,
všem, kteří žízeň měli, pramen vytrysknul
uprostřed suchopáru na poušti:
spinkej, můj miláčku, spi.
Pak zašeptala k Baltazarovi: “Což jste nevěděli, že nutno jít až k nejnuznějším tohoto světa, k těm, komu nás třeba nejvíce?” Teď se pohnul i Melichar ke dveřím stáje a řekl vzrušeně: “V našich starých knihách se říká, že se zjeví král světla, jemuž mají být podrobeni všichni vládci, co jich má svět. Kde je to mocné město, ve kterém se měl narodit? Kde ho nalezneme, abychom mu mohli vzdát hold?” Maria se znovu usmála: “Což jste nevěděli, že světlo sestoupí právě k těm nejprostším a nejnepatrnějším, k těm, kdo je nejradostněji přijmou?” A pohlédla něžně na dítě, jehož oči byly doširoka otevřené a zářily spolu s jeho vlásky v plápolavém svitu lampy. Tu vyňal Kašpar ebenovou skříňku z vaku při sedle svého koně a položil ji pokorně do slámy prosté stáje. Melichar přinesl svou kadidelnici a vhodil do žhoucích uhlíků pár pryskyřičných zrn, až z nich vystoupila hustá oblaka omamné vůně. Když se však ohlédl po Baltazarovi, uviděl ho v koutě stáje tiše vzlykat.
Baltazarův zrak totiž, pronikavější než oči ostatních, spatřil předtím na jasném čele toho dítěte znamení, kteréhovořilo o všech příštích mukách vyvoleného. Konečně se zvedl, přistoupil k Marii a podal jí nádobu s balzámem z myrhy. “Snad bude muset tvůj syn jednou putovat po kamenitých cestách,” řekl. “Snad si při chůzi rozedere nohy i o trní podél cest rostoucí. Pak by mohl ten balzám vyhojit jeho rány.” Stín přešel jasným obličejem Mariiným. Potom ale, ježto poznala, že právě ten třetí miluje jejího syna nejhlouběji, totiž ne pro budoucí moc a nádheru jeho královského majestátu, nýbrž jen pro něho sama, vložila v prudkém záchvěvu citu dítě do Baltazarových rukou. Učinila tak tiše a hleděla přitom očima široce rozevřenýma do temně hnědé mužovy tváře. – “Buď požehnán a chráněn všeho zlého! Vyrůstej ve zdraví a staň se největším z lidí!” hlesl Baltazar. “Kéž bys rozjasnil srdce a osvítil duše! Jsem tvůj už jednou provždycky.” Tu se vrhli i ti oba ostatní králové na kolena a mumlali nad novorozeným dítětem slova prastarých požehnání a chval.
Tu se znovu otevřely dveře horské stáje. Navzdory půlnoční hodině se po vsi rozneslo, že dorazili jezdci vznešeného vzhledu a cizokrajného odění, aby pozdravili dítě, které se narodilo dvěma chudákům cestou tady u selky Hojdegerové. Teď se sem neohrabaně tlačili, sedláci i chalupníci, smolaři a uhlíři z lesů, aby složili vedle Kašparova zlata dary své nuzoty: jedlové chvojí a větévky jalovčí, voskové svíce i plástve temného lesního medu. Bože, vždyť byli tolik chudí tady nahoře v té světem zapomenuté vsi a jen světýlko pokory a lásky planulo a hřálo v ostýchavých a plachých duších. Nad těmi ustaranými tvářemi a upracovanýma rukama každého z nich však zářil Mariin úsměv, když řekla: “Pozvedněte jen svá srdce! Vám všem se zajisté dostane pomoci.” Tu se vyhrnuly slzy i z očí, které se dávno odnaučily plakat, drsné ruce se sepjaly k modlitbě, ztuhlá kolena poklekla před maličkým. Radost a důvěra naplnila všechna nitra, blaženost jako z nějakého jiného světa.
A už tu zas byla s rámusem ta stará selka: “Jářku, copak nevidíte, že ty lidičky už chtějí mít pokoj? Celou boží noc tu lomozíte a nedáte člověku vyspat, to dítě jen tak poklimbává. Jděte pěkně domů, vždyť bude hnedle světlo!” Tu se lidé opravdu začali trousit pryč jeden po druhém. Jako poslední se zvedli ti tři králové. Hluboce se poklonili před spícím dítětem, pokorně políbili lem Mariina modrého pláště. Venku se východ zarděl červánky. Bledá a náhle daleká stála na nebi ta hvězda, která je přivedla až sem. Zavanul vlahý horský fén, zlomil sevření mrazu a zbavil les jeho kouzelného šatu. Králové nasedli na své oře a obrátili svá čela směrem, kde ležel někde v neznámu jejich vzdálený domov. Poté s vlajícími rouchy zmizeli mezi nejbližšími stromy. Ve stáji však
Maria dál tiše zpívala svou chvíli jen přerušenou píseň nad kolébkou:
Horoucí víc než v ohni ten keř trněný,
čistší nad všecky lesní prameny,
Synu, bude tvé milosrdenství:
spinkej, můj miláčku, spi!
Zdroj: Sudetendeutsche Monatshefte, 1938, č. 1, s. 13-18, Hilda Bergmannová – autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora