STARÁ ŠUMAVA: Lednové rozjímání

Leden

O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden,přítel neposedů;
ti,uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se. (Jaroslav Seifert)

Leden je takové naše pomyslné startovní pole pro celý následující rok. V zimě je Šumava ztichlá a cesty pod větvemi zapadaných smrků jsou klidné jako chrámová loď. Les se chlubí svým novým kabátem, který si vypůjčil on paní Zimy, je celý bílý a když vykoukne sluníčko, rozběhne se na něm tisíce drahokamů do všech světových stran.

Lednový les vypadá ospale, královsky a zachovává velká tajemství přírody. Celá příroda ztuhla, ale neztratila svou krásu a dříve bublající studánku, nyní zamrzlou až do dna, obklopují sněhové závěje a stromy podávající si ruce. Sluneční paprsky rozjasňují stíny spících okolních kopců, které náhle vypadají, jako by byly protkány zlatou nitkou. Je krásné obdivovat tuto diamantově mrazivou šumavskou krajinu. Ledová královna se spolu se svými věrnými pomocnicemi vydaly opět na cestu. Rozhazovaly sněhobílé vločky a rozfoukávaly je svým studeným dechem.

Zima je proměnlivá, jeden rok v lednu přinese tuhé mrazy a závěje sněhu, jindy se jen tak proměnlivě střídá déšť a mokrý sníh. Záleží samozřejmě také na tom, jestli bydlíte na horách nebo v nížinách. Leden je zkrátka tak trochu nevyzpytatelný měsíc. Měsíc leden je v české pohádce „O dvanácti měsíčkách“ nazýván Králem všech měsíců. Je vyobrazen jako nejstarší a nejmoudřejší. Je klidný, rozvážný, zadumaný, stejně jako začátek nového roku.

S lednem startuje nový rok. Leden je obdobím nových začátků, které však pevně ve svých rukou drží paní zima. Ještě v 19. století lidé vnímali zimu spíše jako období, které jejich život ohrožuje, jelikož sníh většinou odřízl jejich obydlí od okolí. Chudí lidé neměli dostatek jídla a materiálu na topení, v domech bylo chladno. Snad jen děti měly ze sněhu a ledu radost, protože se mohly klouzat či stavět sněhuláka. Jedna z lednových pranostik hovoří celkem jasně: „V lednu za pec si sednu.“

Tradice odvíjející se od přírodních cyklů leden vidí jako měsíc odpočinku. Práce venku je málo, a tak naši předkové prožívali leden převážně doma, u pece nebo u kamen. Svědčí o tom i rčení a pranostiky na leden. Přesto to však dříve s tím odpočinkem nebylo tak horké jako rozpálená kamna. Lidé doma drali peří, věnovali se předení, tkaní, paličkování, pletení, tvoření a řemeslu. Vyráběli se třeba košťata, pletly se koše a ošatky. Přiznávám se, že zrovna leden mám přece jen o trochu méně rád, než měsíce ostatní.

Nedávno jsem velebil listopad, prosinec je výjimečný svou rolí, tradicemi a rituály, takže na něho si nedovolím zaútočit ani náhodou, ale ten leden mi zatraceně leží v žaludku každoročně. Dny se pomalu, ale jistě nezvratně prodlužují a věta, že každý následující den bude delší předchozího, bude pravdivá až do 21.června, letního slunovratu. Bude líp, Hromnice jsou na dostřel, to povídání o hodině je sice tradiční, ale našel jsem i jinou: na Hromnice půl krajíce a půl píce…
Mějte se přátelé krásně lednově…

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora