Z ARCHIVŮ A KRONIK: O Novém roce
NOVÝ ROK (1. 1.) je od roku 1582 prvním dnem občanského kalendáře. Obyvatelé venkova tento den považovali za jeden z osudových mezníků zimního novoročí, který mohl pozitivně i negativně ovlivnit celé nadcházející období. Jak bylo na Nový rok, tak mělo být i po celý rok, který právě začínal. Lidé se proto zdráhali zlosti, hněvu a nepřátelství.
Ke snídani museli všichni zasednout ke stolu společně, aby mezi nimi panovala po celý rok svornost. Všichni si ihned po ránu popřáli šťastný a veselý nový rok a podle toho, kdo první vkročil do stavení, se usuzovalo, jak bude. Dítě nebo děvče přinášelo štěstí, svobodný mládenec veselost, těhotná žena nemoc. Muž předurčoval zrození chlapců, býčků, houserů a kohoutků, žena naopak přivolávala děvčátka a jalovice. Hospodyně dbaly, aby na půdě neviselo prádlo. Komu patřilo, ten by onemocněl nebo mohl do roka dokonce zemřít. Místy podávaly ženy svým mužům při oblékání kalhoty na znamení poslušnosti podobně jako na sv. Štěpána.
Zatímco mužská čeleď nastupovala do nové služby, děvečky odcházely na dovolenou, která trvala až do Tří králů. Také pro ně hospodyně přichystala sladkou výslužku. S přáním štěstí a zdaru souvisejí také novoroční kolední obchůzky. Na mnohých místech roznášel pastýř jedlové chvojky, které uřízl v noci na zasněženém stromě. Některé větvičky si hospodář ponechal ve stavení, kde se zastrkovaly za obrazy, zbytek zanesl do chléva ke zvířatům. Větvičky zůstaly za obrazy i ve chlévech až do prvního vyhnání dobytka na pastvu. Ještě hluboko do 20. století chodívaly české děti koledovat s vinšem.
Na Nový rok koledovaly ještě ve 30. letech minulého století také německé děti, které se svým uzlíčkem zavítaly nejprve k rodičům, po nichž následovali prarodiče, kmotři, vzdálenější příbuzní i sousedé. Malí koledníčci byli za takovou návštěvu samozřejmě odměněni. Obvykle šlo o drobné a sladkosti. Chudé děti chodily k Novému roku blahopřát také do majetnějších domácností, aby si vyprosily něco peněz a sváteční pečivo. Na novoroční koledu se vydávali rovněž místní chudí, kominíci, listonoši a strážníci. Někde pekly hospodyně, pro rodinu i koledníky, zvláštní novoroční pletýnky ze sladkého kynutého těsta známé jako „Neujahrsstriezel“.
Do nového roku se mělo, podle staré tradice, vstupovat hudbou a tancem. Až na přelomu 19. a 20 století se Nový rok slavil vesměs doma. „Teprve po první světové válce se Silvestr a Nový rok začaly stále více slavit mimo domov, u přátel nebo v restauracích. Všeobecně bylo rozšířené novoroční zpívání. Na vsích chodily děti od domu k domu a písničkami přáli domácím šťastný Nový rok. Kluci chodili zpívat i do sousedních vesnic a tak někdy docházelo mezi konkurenčními skupinami k vážným pranicím.
Na Nový rok chodili zpívat svým dívkám i mládenci, za což dostávali bohatou výslužku. S novoročním přáním chodil po domech také listonoš, popelář nebo kominík. Všude se Nový rok považoval za rozhodný den ve smyslu známé pověry “jak na Nový rok, tak po celý rok“. Mělo se brzy vstávat, aby člověk nebyl po celý rok ospalý, něco nového si obléci. Nemělo se šít a zašívat, neboť si tím člověk šil rubáš.
Zvyky a pověry vážící se k 1. lednu nového roku byly v česky i německy mluvících rodinách obdobné. Třikrát mocné kýchnutí ráno značilo hodně dárků. Setkání se starým člověkem (především starou ženou) bylo znamením neúspěchu v podnikání. Oproti tomu ten, kdo se na Nový rok setkal s mladou dívkou, mohl po zbytek roku očekávat štěstí v každém ohledu. Přeběhl-li vám kohout přes cestu, mohli jste očekávat brzkou svatbu. Pokud o novoroční noci štěkal pes, někdo v rodině zemře; stejně tak když ráno na Nový rok v chlévě bučí krávy. Vylétání včel poukazuje na požár, zatímco výrazné novoroční červánky značí válku. Výjimečně se tradovalo, že když 1. ledna (a o prvním svátku vánočním) nejí hospodář žádné maso, ochrání tím svůj dobytek před nemocemi a postižením.
Co se ale obecně týče jídelníčku, bylo doporučeno jíst k obědu maso a jáhly, což vám zaručilo celoroční bohatství. Novoroční oběd se skládal z vepřového masa a jáhel, aby byly v domácnosti po celý rok peníze. Jinde se jedl na plotně opečený, na slabé krajíčky nakrájený chléb pomazaný máslem, a to proto, aby člověka neodnesl vlk. Při nástupu čeládky k novému hospodáři se konaly různé lidové obyčeje. Když přišla nová čeleď po prvé do domu, sypali jí pod nohy nebo na nohy popel, aby prý netesknila. Z téhož důvodu se měla čeládka při nástupu služby podívat na komín. Jde o tytéž obřadní momenty, které doprovázely i vstup nevěsty do nového domu při svatebním ceremonielu.
Zdroj: S. I. Selešnikov (1974), Člověk a čas – nakl. Práce, Praha České zvyky a tradice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora