Z ARCHIVŮ A KRONIK: O magickém čase závěru roku
Konec roku – zakončení jedné etapy a otevírání dveří lákavě novému období. Tak nějak jej máme spojený s bujarými oslavami. Ale víme, proč vlastně slavíme? Energie tohoto dne totiž přeje uzavírání, čištění a začínání nových věcí. Využijme duchovního potenciálu tohoto času, aby nás Silvestr vnitřně obohatil. Můžeme pracovat se záměrem a nastartovat svůj zbrusu nový směr.
Pojídání chlebíčků, odpalování ohňostrojů, křepčení na večírku nebo alespoň sledování televize doma u obrazovky. Z poslední noci v roce zůstává spousta veselých a někdy i opilých historek. Tohle je typický způsob novoročních oslav. Jaké jsou vlastně historické a kulturní kořeny prožívání konce roku? V inspiraci velkými náboženskými tradicemi si můžeme uvědomit, že na vlně novoroční energie se dá doplout i mnohem dál než jenom ke kocovině následujícího dne.
Svatý Silvestr, jehož jméno se stalo symbolem posledního dne v roce, byl kněz, který přežil pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, a stal se roku 314 papežem. Svatý Silvestr je patronem domácích zvířat a dobré úrody. Je zobrazován v papežském rouše s berlou, jeho dalšími atributy jsou kniha, mušle, býk. Silvestr je jedním z prvních uctívaných, jehož kult se rozšířil rychle i po Evropě. Jeho svátek se slaví od 5. století právě na poslední den roku.
Dlužno rovnou podotknout, že poslední den v roce dlouho nebyl nijak zvlášť mimořádný. Vztahovaly se k němu pohanské lidové tradice – křesťané ho však opomíjeli. Mimo jiné i proto, že konec roku byl velmi dlouho „pohyblivý svátek“. První oslavy konce kalendářního roku jsou v západní civilizaci spojovány s osobou svatořečeného papeže Silvestra I., který zemřel právě poslední den roku 335. Po jeho smrti totiž došlo k proměně pohanského Říma na křesťanský a zároveň bylo ukončeno kruté pronásledování křesťanů.
Není divu, že se toto výročí propojilo s touhou našich křesťanských předků slavit. Sbírka předkřesťanských tradic, které se vážou ke konci roku, je úctyhodně obsáhlá. Snad proto, že v chaloupkách zapadlých sněhem lidé neměli moc co dělat, a tak měli spoustu času na různé zvyky? Samotné slavení silvestrovské noci ovšem začalo až v 16. století v souvislosti se zavedením gregoriánského kalendáře v západokřesťanských zemích.
Ovšem toto „slavení“ stejně nebylo dlouho v církevních kruzích povolené pro svůj pozůstávající pohanský ráz. Církev určila na den 1. ledna svátek Obřezání Páně, který se měl slavit v tichosti a poklidu. Pohané však v předvečer 1. ledna slavili a vítali nový rok. Venkované tento den vnímali spíše jako předvečer Nového roku, jehož příchod vítali o půlnoci vyzváněním zvonů, troubením či střelbou. S pomocí magických praktik se zato
snažili příznivě ovlivnit nadcházející období podobně, jako tomu bylo i na Štědrý večer.
A tak v některých oblastech zůstal poslední prosincový den ve znamení oslav. Ty se však církev snažila zakázat nebo alespoň omezit. Silvestrovské oslavy takové, jako je známe dnes, mají svůj původ až v 19. století. Do té doby lidé poslední den v roce chodili spíše do kostela, kde děkovali za vše dobré, co se jim stalo v uplynulém roce a prosili o stejně dobrý nový rok.
Po bohaté silvestrovské večeři se v domácnostech věštilo, lidé vykuřovali stavení i chlévy, práskalo se bičem, hlasitě troubilo a střílelo se z pušek a hmoždířů, aby zlé mocnosti nemohly škodit. V německých obcích se takovému hlučení říkalo „vystřelovat či vyfukovat starý rok“. Poslední den v roce si navíc zdejší obyvatelstvo mnohdy vykládalo jako personifikovaný zápas starého a nového roku, což se projevovalo např. i v kupletech a slovních dialozích, které v německém příhraničí často bývaly na pořadu veselého programu v místních hostincích.
S posledním dnem roku a příchodem roku nového se pojila celá řada lidových tradic a pověr. Rovněž platil zákaz těžších prací – mlácení a mletí obilí, bílení stěn, prodávání, nakupování či půjčování čehokoliv a třeba i vynášení nečistot. Hospodyně dokonce měly přímo zakázány „prudké pohyby“, sbírání věcí spadlých na zem, šití, předení a vlastně všechny práce, nesouvisející s vařením pro rodinu či s krmením dobytka! Co bylo smyslem těchto pohanských pověr? Měla to vlastně být obdoba odpočinku, jímž v tom čase procházejí pole, lesy, dobytek a vůbec vše živé.
Do vesnických stavení chodily o silvestrovském večeru „ometačky“, což byly chudé ženy oblečené v černých šatech a s metlou v ruce. Třikrát zaklepaly na dveře, a když byly pozvány dovnitř, ometly kamna se slovy: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého“. Pak měla kamna v příštím roce dobře hřát a hospodyně na nich neměla nic připálit. Ometačky pak dostaly něco dobrého na zub nebo peníze.
Ve svátek svatého Silvestra se nemělo prát. Pokud by vyprané prádlo viselo na šňůrách přes silvestrovskou noc, v příštím roce by zemřel některý člen rodiny. K obědu se na Silvestra jedla čočka, to aby doma nechyběly peníze. Večer pak přišel na řadu ovar a jablka s křenem, aby byl člověk po celý nový rok zdravý. Servírovat se naopak nesměla drůbež, aby neuletělo štěstí a nerozletěly se peníze. Také zajíc se nesměl objevit na silvestrovském stole – to by zase mohlo štěstí někam odskákat.
Městští úředníci v 17. a 18. století měli na konci roku hodně napilno. Museli totiž napsat a také sehnat vinše. Ty se posílaly četným královským a krajským hodnostářům, duchovním vrchnostem, advokátům. Ty vinše se samozřejmě musely psát krasopisně, ale to zdaleka nestačilo. Bylo potřeba k tomu poslat ještě další věci jako tučná selata, vepře, husy, kachny, domácí pivo, škopky másla, sádla, bochníky sýrů, nůše vajíček. Ti, kteří vinš očekávali a nedostali, psali dokonce na úřad stížnosti. Úředníci tak často první dny v roce museli řešit tyto reklamace.
Také dnes se říká, že „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Zejména na venkově lidé věřili, že budou celý rok dělat to, co právě na Nový rok. V kapse proto musel mít každý 1. ledna minci, aby se ho držely peníze po celý příští rok. Kdo jako první host vešel do domu, ten předpovídal, jaký bude celý rok. Pokud byla prvním hostem nějaká stařena, v rodině se měly objevit hádky. Pokud přišlo první dítě, mládenec či dívka, domácnost měla být v příštím roce plná lásky a svornosti. Děvčata na vdávání na Nový rok čekala před kostelem a sledovala, kdo jako první z něj po mši odejde. Muž předpovídal do roka veselku, žena ji naopak vylučovala. Pokud kostel jako první opustila stará žena, dívka měla zůstat starou pannou, pokud šlo první dítě, měla přijít o poctivost ještě před svatbou. I k poslednímu dni roku se v našich horách vázaly různé zvyky a pověry. Kdo na Silvestra něco polámal, v příštím roce zemřel. Dvanáct půlnočních úderů zvonu představovalo dvanáct měsíců následujícího roku. Pokud některý z úderů slyšíme slabě nebo vůbec, pak budeme v příslušném měsíci těžce nemocní nebo dokonce zemřeme.
Silvestrovská večeře byla pro naše předky slavnostnější, připomínala večeři štědrovečerní. Na stole se tak objevilo devět chodů a každá plodina, která se za daný rok urodila. Oblíbeného kubu a další štědrovečerní i silvestrovské pokrmy nahradil v 19. století ovar, kroupy a křen s jablky. Na konci 19. století se silvestrovské oslavy již velmi podobaly těm našim – lidé se scházeli, bavili a veselili a také popíjeli alkohol. V této době se také poprvé objevily na stole pochutiny podobné dnešním obloženým chlebíčkům a jednohubkám. Nesměl chybět ani novoroční přípitek v podobě sklenky vychlazeného šampaňského nebo sektu.
Zlatý věk ohňostrojů u nás byl za časů Rudolfa II. Císař sám, vzhledem ke svým neurózám a melancholiím hlučné ohňostroje nesnášel a zakazoval. Jenže zákazy nikdo nevymáhal, tudíž se ani nedodržovaly. Navíc si Rudolf sám nechával připravovat umělecké ohňostroje pouze pro svůj dvůr – od slavného malíře Giuseppeho Arcimbolda. A když mohl císař, mohli i všichni ostatní: zákaz nezákaz. Malér ovšem přišel v roce 1664, kdy kvůli zatoulaným rachejtlím vyhořel pražský Martinický palác. Pak už se směly pořádat pouze ohňostroje s „nejvyšším přivolením“, tedy licencí. Tehdy se však tyto zábavy postupně stávaly něčím jako divadelní představení.
Petardy, rachejtle a řecké ohně vylétávaly jen do výšky pár metrů, takže zdálky vidět nebyly. Proto se odpalovaly ze zvláštních lešení – jevišť, před nimiž byly řady židlí pro diváky. Za první republiky a pak i po II. světové válce měla na ohňostroje prakticky monopol armáda. Možná i někteří naši čtenáři si ještě vzpomínají, jak vojáci vystřelovali světlice na hedvábných padáčcích, které se pak stávaly vítanou kořistí dětí i dospělých.
Až od konce 19. století ale pak začal nám tolik blízký zvyk půlnočního přípitku šampaňským, všeobecného blahopřání, objímání a líbání…
Zdroj: PEŠEK, Jiří (1995): Slavnost jako téma dějepisného zkoumání. In: Documenta pragensia XII, Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora