Z ARCHIVŮ A KRONIK: O zimním slunovratu
K zimnímu slunovratu
Plamen ohňů v horách vstává,
zimní noc a její chlad
proniká a zvěstovává:
život chce nám světlo dát.
Otevřme teď srdce svoje,
vzhlédněme výš k rojům hvězd!
Slunce v noc se zajít zdálo
a teď navráceno jest!
Matky, jako z klína země
nabírá si národ sil.
Že ten jas už nevymizí,
dík Bohu, on nám jej vlil.
10:19 sobota, 21. prosince…
Na Boží narození o kuří pokročení, Na Nový rok o slepičí krok, Na Tři krále o krok dále, Na Hromnice o hodinu více. Tak nějak se začnou již brzy tiše prodlužovat dny a krátit noci. Noci se začnou opět zkracovat a den odrazí útok tmy. Tento den od pravěku slaven jako zrození světla. Slunovrat oslavovaly nejrůznější kultury po celém světě a byl nejdůležitější událostí roku.
Toto období představovalo naději, že všechno zlé pomine, stíny zmizí a Slunce, které přináší život, úrodu a zdraví, zvítězí nad temnotou. Síla slunce a života tu končí, aby se v tu chvíli znovu zrodila. Proto je slunovrat svátkem smrti a následného znovuzrození. Při oslavě zimního slunovratu byl zapalován při západu Slunce oheň. To proto, aby do bohové do něj vložili poslední sílu umírajícího Slunce. Tento oheň se pak roznesl do obydlí, kde se vložil do krbů a ohnišť. Musel hořet až do rána. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné bezpečné místo. Symbolizoval ochranu před zlem a temnotou. Dával světlo, teplo, plašil divé šelmy a zlé démony. Lidi spojovala víra v dobrou sklizeň na polích i v sadech a naděje, že dny budou zase dlouhé a plné tepla a světla. Zároveň se tak uzavíral jakýsi kruh – staré umíralo, aby se mohlo zrodit nové.Je to bod obratu – astronomického, přírodního, ale pro člověka i kulturně-náboženského.
V mnoha kulturách totiž představuje zimní slunovrat den, kdy se znovuzrodí slunce a s ním i lidská společnost. Slunovrat si člověk odpradávna spojuje s oslavou obnovy, plodnosti i okamžiky, kdy se živí mohou setkat s mrtvými. Doba slunovratu dříve bývala příležitostí k oslavám, v české kotlině ho v době předhistorické slavili už Keltové. Tak například lidé věřili v to, že se o slunovratu stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zesnulých lidí se mohou svobodně pohybovat po našem světě. Naši předci proto měli ve zvyku prostírat při večeři i zemřelým členům rodiny. A protože ti se mohli na svět vrátit i v cizí podobě, každý pocestný, který ten večer zaklepal na dveře pozůstalých, musel být řádně pohoštěn.
Oslavy obvykle začínaly v předvečer slunovratu nejrůznějšími magickými rituály, které byly zaměřené především na věštění. Lidé chtěli vědět, co je čeká, a tak rozkrajovali jablka a hledali v nich hvězdičky, lili vosk nebo olovo, aby pak z výsledných tvarů hádali svůj osud, a házeli střevícem, který jim měl prozradit, jestli příští rok odejdou z domu. Něco vám to připomíná? To je dobře. O tomto svátku si lidé domů nosili živé stromky z lesa, aby ochránili duchy dřeva před mrazem, a zdobili je drobnými pochoutkami, aby duchové měli co jíst.
Na špičku jehličnanu se dávala pěticípá hvězda, nicméně ne ta betlémská, nýbrž „čarodějnický“ pentagram jako symbol pěti živlů: země, ohně, vody, vzduchu a vesmírné energie nebo také života. Už od pradávných dob je také zvykem zdobit si obydlí jmelím, posvátnou rostlinou, která měla zajistit zdraví, plodnost a štěstí. Křesťanská církev se snažila v prvních stoletích našeho letopočtu přežívající pohanské zvyklosti vymýtit. Proto byly na dobu zimního slunovratu, roku 354, přesunuty křesťanské slavnosti Kristova narození, do té doby slavené v jarních měsících.
Dost možná jste slyšeli o tradici 12 kouřových nocí. Počítáme od 21.12., tedy ode dne zimního slunovratu. Každá noc představuje jeden měsíc v roce a v té noci můžeme spálit, očistit, odpustit, ale také napravit vše, co jsme v odcházejícím roce nestihli. Těmto nocím se říkalo „kouřové noci„. Dny po Slunovratu byly pro naše předky dnem bezčasí, svatou dobou. Byla to doba, ve které se soustředili na to, co bude další rok následovat. Udržovali se v klidu. Proč to byly noci kouřové? Protože v těchto nocích předci konali očistu a vykuřovali.Pálilo se, očišťovalo se a odpouštělo se to, co se v předešlých měsících nestihlo. A tím se naši předci připravovali na další rok. Bylinky na toto vykuřování se sbíraly po celý rok.
Způsoby slavení slunovratu předkřesťanského Řecka a Říma, staré pohanské tradice a křesťanské svátky se během tisíciletí prolnuly a vznikl soubor lidových a křesťanských zvyků a slavností, vážících se k předvánočnímu období zvanému advent a Vánocům vlastním. Zajímavá teorie, ovšem znovu připomínáme, že přesné datum Kristova narození se na žádné stránce knihy knih neuvádí. Nakonec se v podstatě nic neděje, vždyť Vánoce i staré pohanské zvyky spojené se slunovratem žijí poklidně vedle sebe a nikomu to nevadí. Dál rozkrajujeme jablko a lijeme olovo, zdobíme stromky a nosíme si domů jmelí, někde se dokonce prostírá i pro zesnulé. Jen je možná škoda, že si při tom řada lidí neuvědomí, že tyto podivné zvyklosti nijak nesouvisí se Štědrým dnem, že jsou mnohem, mnohem starší. Zkuste se proto během prosincové procházky podívat na tu zlatavou věc na obloze. Ano, je sice trochu vybledlá a ani moc nehřeje, ale nebude to trvat dlouho a zase získá svou moc. Staré zemře a nové se zrodí, koloběh pokračuje dál a magické přírodní zákonitosti fungují stále stejně. A to je to, na čem skutečně záleží.
A jestliže někdo v noci půjde ven, měl by mít na paměti, že zlo se nemusí ukrývat jen v temných tůních někde hluboko v lesích. Spousta temných zlých bytostí se ukrývá mezi lidmi a a to znamená že jsou nám nablízku i ve městech. A my dnes již nezapalujeme ochranné ohně ani nepoužíváme ochranná runová kouzla, která měla moc člověka ochránit. I na bohy jsme zapomněli. Dnes již neoslavujeme zimní slunovrat tak, jako to dříve dělávali naši předkové. Oni jej vnímali jako čas k odpočinku, návratu do našich domovů. Se vším, čím jsme si prošli v uplynulém roce, který se nyní blíží ke svému konci. Stejně jako pro přírodu kolem, i pro ně nastal čas “zimního spánku” a odpočinku pro jejich unavená těla. Zkuste také trochu zpomalit.
Zdroj: Jana Pospíšilová, časopis Claudia K zimnímu slunovratu Budweiser Zeitung, 1941, č.101, s.10 Ruth Schopenhauerová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora