STARÁ ŠUMAVA: O adventním věnci
Adventní věnec
Na adventním věnci zapaluješ první svíčku,
to abychom věděli, že Bůh je jenom jeden.
Když týden uplyne, rozhoří se druhá,
to abych věděla, že tu nejsem sama.
Třetí plamínek chce tiše říct,
že nás bude o jednoho víc.
Čtvrtý pak se skromně chová,
ví totiž, že tady, my jsme doma.
Adventní věnec je asi součástí výzdoby téměř každého příbytku kolem nás…. zdobíme si každoročně věncem obydlí, ale tušíme co symbolizuje, jaké poselství nám přináší do doby Adventu?
Rádi přijímáme od adventního věnce poselství, že když se dny ještě krátí a tma houstne, už se něco světlého probouzí, tiše a ochotně se rozjíždí nenápadný protipohyb. Každou neděli se rozsvěcuje na věnci další svíčka, před Svatou nocí už budou čtyři. Veliký ohňostroj z toho nebude nikdy, ale světla přibývá. Světla pokorných, tichých světélek, která jsou bezbranná, dlouho nevydrží, poryv větru je sfoukne, ale dávají světu jinou podobu.
Jak nádherné podobenství vyprávějí adventní svíčky. Je-li adventní věnec požehnán, už to není jen krásná předvánoční výzdoba, spíše rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné v každém jednotlivci i ve vzájemných vztazích znovu spojuje v jednotu. Zelené snítky adventního věnce nám mohou připomínat nepomíjející život, který nám Bůh daroval vtělením svého Syna. Všechno vyprahlé se znovu zazelená a ožije.
Světlo adventního věnce září v temnotách, které se někdy rozpínají i v naší duši, a teplo svící zahřívá naše vychladlá srdce. Rozsvícení svící na adventním věnci navazuje na židovskou tradici starou 2000 let – na slavení svátků světel zvaných Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel. Křesťané se mohli vzhlédnout i v dávném zvyku germánů, kteří v zimě zapalovali oheň uprostřed zeleného kruhu, aby tím znázornili Slunce. Věnce ze zelených rostlin, stejně jako svíčky, se v Evropě symbolicky používaly už před příchodem křesťanství.
Luteráni tento zvyk zavedli v šestnáctém století, ale nebyl to ještě současný adventní věnec. Za předchůdce adventního věnce bývá považován rakouský Paradeisl. Konstrukce ozdoby byla tvořena z jedlových větví nebo zimostrázu. Konstrukci spojovala jablka, které tvořily čtyři vrcholy konstrukce. V každém jablku byla umístěna svíčka na místě stopky, která byla vyříznuta. Podle nejstarších tradic měl rovněž odhánět zlé duchy a zajistit proto domácnosti požehnání. Tradiční barvou je fialová. V Americe tuto barvu nahradili Luteráni modrou barvou.
V Evropě se postupně začaly užívat i věnce s bílými svíčkami, protože bílá barva je tradičně chápána jako slavnostní. U protestantských církví se používají také čtyři červené svíce. Tato barevná kombinace se rozšířila i k nám a věnec s červenými svíčkami je velmi obvyklý, poslední dobou možná nejčastější. Úkol svící na adventním věnci je ukazovat správnou cestu, po které se máme ubírat. No a a půvabné a často třpytivé ozdoby symbolizují radost z příchodu nového života.
Postupné rozsvěcení svíček znamená, že příchod Krista do života je nárůstem světla nad temnotou. Zapalování svíček symbolizuje světlo, které osvěcuje temnotu, které přináší život, naději, lásku. Tradiční barva adventního věnce je však červená a zelená. Červená upomíná na krev Kristovu prolitou za spásu světa, obě barvy pak symbolizují život. Jako ozdoba se používají také jablíčka, od času ráje jsou plody života – kulaté jako věnec sám a dobré jako Boží přízeň.
Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog a později zakladatel “Vnitřní misie”, který v Göttingenu a v Berlíně studoval teologii.
V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Možná právě proto se věnec kdysi nepokládal na stůl, ale věšel se na zeď, vysoko pod strop. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké – bílé a 19 malých – červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce.
V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce. Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích.
V našem století se objevuje tento zvyk v jižní – katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.
Kruhová podoba věnce symbolizuje ustavičnou cestu slunce a zároveň i věčnost. Krátké dny v prosinci před “drsnými” nocemi jsou nejtmavějšími v roce. Je to čas bludiček, skřítků a bílých paní jejichž návštěva, jak se věřilo, zaručila velkou úrodu pro příští rok. Věnce, které byly v oknech obydlí a dvorců, měli ukázat na cestu těmto bytostem. A od těchto světel až k adventnímu věnci, který ohlašuje blízké narození Krista, je už jen krátká cesta.
Adventní věnec, jak se domníváme, je nejspíš opakování jednoho starého zimního zvyku. Tento zvyk se vrací tak, jako mnoho jiných, zpět ke kouzlu kruhu a stojí jako symbol pro přírodní sílu. Zelené větve byly v předkřesťanské době přinášeny do domů a chatrčí. Vonící větve jedlí, jak se věřilo, sloužili přátelským lesním duchům jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání, odrážet zlé duchy. Proto se také obvazovaly zlatými stuhami, znamení slunce.
Zdroj: Kirchen Zeitung Eichstätt 1992, Eva Fruhwirtová Básně
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora