STARÁ ŠUMAVA A POŠUMAVÍ: Dlouhé adventní večery
Společenská setkávání našich předků v zimním období adventu, kdy měli lidé nejvíce času na společenský život a tak se scházívali vždy v jedné chalupě a pořádali společné přástky nebo draly peří, při nichž ženy předly nitě (výrobě nití a tkaní se ženy kdysi věnovaly až do velikonočního půstu) a muži je při tom obveselovali historkami a písněmi.
Společná posezení se organizovala nejen z toho důvodu, že tuto práci bylo možné nosit si s sebou a povídat si u ní, ale také z úsporných důvodů (svícení a otop). Vzhledem k tomu, že při této činnosti nikdy nechyběly ani děti, mnohé ze zajímavých příběhů a vzpomínek se tak předávaly z generace na generaci a jsou známy dodnes. Odedávna byla součástí věna nevěsty peřina, plná prachového peří a každá byla ráda, když se peřinou jako svým budoucím věnem, mohla pochlubit. A „nadrat“ dostatek peří do peřiny nebylo jednoduchou a rychlou záležitostí.
K draní peří se scházeli sousedé i dobří známí. Po večeři se trochu poklidilo nádobí, utřel stůl, přistavil se ke krbu u dveří, přiložilo se do kamen a zasedlo ke stolu. Selka přinesla z půdy v krůši uložené peří, každý dračka dala si hrst před sebe a začalo se drát…Hrnec, ve kterém se nosilo peří každý den na stůl, se nesměl vyčistit dříve, než se draní ukončilo. Jinak by všechna housata, která se na jaře měla vylíhnout, byla chromá. Uprostřed stolu bývalo při draní prázdné místo, kam dračky malé hromádky sedraného peří odhrnovaly, vospenky odhazovaly do klína. Když se nadrala větší hromada, přiklopila se buď talířem nebo mísou. Tvrdým zbytkům brka se říkalo pápěrky. Ty se dávaly chudším lidem, kteří je použili na vyplnění svých polštářů. Samozřejmě, že polštáře nebyly tak měkké, jako ze draného peří.
Existovala však pravidla, jak s těmito pápěrkami zacházet. Nesměly se pálit v kamnech, to by mělo za následek, že by husy v příštím roce byly hubené. Nesměly se ani vyhazovat za vrata ven, protože pak by měla hospodyně husy tulačky, které by se nedržely doma. Pokud se při draní pápěrky dávaly na hromadu, bylo to dobře. Jedině tak se husy na jaře držely pohromadě a v houfu. Každá žena si musela dávat pozor, aby
pápěrku nepřekročila. To by ji začala bolet hlava či zuby.
Dračky se pokaždé radostně chlubívaly, při kterém konci se mísa „více zvedá“ – bylo to vždy tam, kde draly zručnější. „Závodilo“ se vesele na všech stranách stolu. Sedrané peří dávala hospodyně pod velikou mísu a poté jej přendávala do pytle, nebo do spíšku. Spíška, tak se nazývala vysoká dřevěná nádoba, do které se lilo kyselé mléko zvané „kremol“ nebo „keřmalik“. A poté, co nádoba dosloužila tomuto účelu, využívaly ji hospodyně například na ukládání sedraného peří. Přišel-li někdo na táčky, kde se právě dralo, musil sedrat za každou svobodnou dívku tři pírka, aby se mu nerozešly ohlášky. Při draní se mu ovšem smály dračky, jak je neobratný. Když všichni přítomní ztichli, říkalo se, že má nohy křížem.
Nesedrané peří nesmělo přijít se stolu nazpět, nebo by se hospodyni nepovedly příští rok husy. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední pírko, se říkalo pápěrnice a toto označení jí zůstalo až do příštího draní peří. Po sedrání peří se pak konala hostina nazývaná vodračky, dodračky či doderná. Probíraly se novinky, opatřovaly informace, hrály karty, muzicírovalo se, zpívalo a mládež se učila tančit. Panovala veselá celý večer nálada. Chasníci, kteří se tu shromažďovali v hojném počtu, se starali i o zpěv a hudební doprovod, nejčastěji s tahací harmonikou či s citerou.
Když se dodralo, změnila se scéna na tancovačku, při které se nejednou ten či onen mladý muž seznámil se svou pozdější životní družkou. Většinou se podával čaj s rumem, chleba nebo vánočka. Jak to u nás na přástkách chodívalo, popisují dochované zákazy, které vydávaly snad všechny vrchnostenské kanceláře. Jejich cílem bylo zabránit ‚různým nezbednostem a nemravnostem‘, ‚schůzkám pacholků s děvkami‘ či přímo ‚tělesným hanebnostem, které se během nich konají‘. Brojily také proti nezřízenému pití a obžerství. Nařízení se opakovala pravidelně až do josefínských reforem, a objevují se dokonce ještě v první polovině 19. století. Teprve tehdy se podařilo přástky rušit nebo omezit alespoň ve dnech církevních svátků, takže se nekonaly v období od Štědrého dne do Tří králů. V 19. století se lidé začali přizpůsobovat církevnímu pojetí adventu a tento čas respektovali jako období klidu, půstu a modliteb.
Pro mladší generaci, která snad nemá představu, jak vypadalo draní peří: Ze středního, silnějšího ale i slabšího brka se prsty odtrhne z obou stran přirostlé peří a holé brko i se špičkou, která zůstane, se odloží. Peří s ostrým brkem by nebylo příjemné v sýpku ani v povlaku peřiny. Kde v rodině měli děvčata, už dávno před jejich vdáváním museli pro ně připravit peřiny, protože ty byly důležitou součástí jejich výbavy. V místnostech, kde se tehdy netopilo – kromě kuchyně – bylo nemyslitelné spát bez peřin. Vytápět v zimě i ostatní místnosti a spát pod přikrývkou místo peřin se to začalo až později.
K další z lidových tradic, přástkám, se scházely ženy u společného předení, při kterém si vyprávěly příběhy, pohádky a události. Když bylo peří v obci dodráno, následovaly přástky. Na vřetýnkách, později na přeslicích a kolovratech se spřádal len na přízi. Přástky prý bývaly veselejší, protože při nich mohli být přítomni i muži. Kámen úrazu byl však alkohol, který při takových příležitostech nechyběl, a proto se občas přástky zvrhly k nevázanostem. Už v 16. století zemský sněm v Praze vydával předpisy k omezení nebo i zákazům přástek žen a dívek se společností mužů. Ještě v polovině 19. století měli rychtáři podrobné instrukce, jak trestat přástevníky. Ale protože lidé si stejně své zvyky udržovali, podařilo se vrchnosti i církvi pouze několik omezení, a to, že přástky se nekonaly ve dny svátků svatých (Ondřej, Barbora, Ambrož, Lucie, Mikuláš, Vánoce, Tři králové atd.) a končívaly velikonočním půstem o masopustu.
Aby práce rychleji ubíhala, vyprávěly se pohádky, různé příběhy, dávaly se hádanky a také se zpívalo. Draní probíhalo každý den, kromě soboty. Kdo to nectil, měl problémy s chovem husí a také se mu prý v domě mohly příliš rozmnožit mouchy. Některé povídání byly stručné, jen několikavětné. Takovéto příběhy se postupně dotvářely za dlouhých zimních večerů, při draní peří nebo při černých hodinkách. I já jsem slyšel mnoho historek, které se vyprávěly a ze kterých šla hrůza. A když začal vypravěč se svým příběhem, tak hlavy žen v šátcích pojednou vrhaly strašidelné stíny po zdi, jako by se tu konal slet čarodějnic.
V kamnech praskal oheň a děda, sedící na štokrleti, v roli topiče pilně přikládal smrková a borová polena do jejich žhoucího jícnu. Mlčky naslouchal k rozprávění i klevetám draček a přitom usrkával čaj s rumem. U nohou mu něžně předl kocour a u babské společnosti bylo strážci ohně dobře. Kamna prskala, jak plameny stravovaly smolu v dřevě, a světnici zaplavila její omamná vůně. Meluzína přitom v komíně kvílela, jak plačka nad hrobem nebožtíka a mráz kreslil na okenní tabulky bizarní obrazy. Tak jednu z nich Vám na začátku těch povídek povím.
Od nás ze vsi byla za mlada tetička Bartáková ve službě ve statku na horní Šumavě. Ta tento příběh vypravovala a po ní to uměla vyprávět tetička Švarců: V jedné vesnici bydleli v jedné šindelové chalupě manželé. Děti neměli, starali se o malé hospodářství. Muž chodil po stavbách jako zedník. Ona doma obstarávala malé hospodářství. Muž na jedné stavbě nastydl a onemocněl. Byly to souchotiny a za nějaký čas zemřel. Ona byla žena statečná, brala tu smrt svého muže normálně. Měla ve vsi rodiče a další sourozence a ti jí ho pomohli ustrojit a dát na prkno. Pro rakev si měli jet druhý den k truhláři. Rodiče vybízeli tu svoji dceru, aby šla k nim na noc. Odmítla, říkala, že se nebojí. Uvařila si hrnek zelňačky, vzala lžíci a sedla si na židli k nebožtíkovi a jedla tu zelňačku z hrnku. Dívala se na nebožtíka a říká mu: Jedl bys, viď, to bys jedl, tys zelňačku moc rád. Jak se tak na něho dívá, spadla mu ruka. Odložila hrnek a narovnala mu ji. Jedla dál. Za chvíli mu spadla noha. A to už dostala strach. Položila hrnec a utíkala. A nebožtík utíkal za ní, tak utekla ke svým rodičům. Tam vysílená klesla a nemohli z ní dostat slovo. Když se trochu uklidnila, tak jim to vyprávěla. Oni tomu nevěřili a šli s ní. Když došli do její chalupy, tak nebožtík ležel tak, jak ležel před tím. Jen ponožky měl zamazané jak utíkal po cestě.
Tak to slyšela tetička Švarcová vyprávět od tetičky Bartákové, která sloužila v sousedství toho domku, co se to tam událo. Tetička dovedla moc pěkně vyprávět a příběhů měla celou zásobu. Jednou mi také vypravovala o svém sousedovi, který své ženě vyhrožoval, že se oběsí. Říká mi: Hochu, pamatuj si, kdo jednou řekne, že se oběsí, nebo si něco udělá, tak za ním chodí sedm roků ďábel, až to udělá. Byl jsem tehdy mladý a mnoho jsem takovým řečem nevěřil. Za čtyři roky na to jsem si vzpomněl a to povídání, když ten její soused to skutečně udělal.
Od jednoho hrobníka, který mi spravoval hodiny, jsem se zase dověděl, že·když jednou kopal hrob, když přišel na ztrouchnivělou rakev, tak nebožtík ležel hlavou dolů v rakvi, což znamenalo, že se v hrobě obrátil, tedy byl pohřben za živa. Sháněl se u příbuzných, jakou smrtí zemřel a oni mu řekli, že se udávil. Doktor ho třeba moc neprohlížel a tak se usoudilo, že jak se s ním s rakví pohnulo, že přišel k sobě, v hrobě se obrátil a zemřel zadušením. Děti leželi, poslouchali na peci a ani nedutali.
Zdroj: Der Bayerwald, 1993, č. 4, s. 10 Emerenz Meierová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Michaela Vondráčková Český rozhlas
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora