DĚJINNÉ OKAMŽIKY: 25. listopadu 1895 – narodil se Ludvík Svoboda

„Nikdy nezapomeňme, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět“

Skláním se v úctě před neznámými vojáky českého a slovenského lidu všech dob, kteří jsou tím nejcennějším, co naše vlast měla, a jak pevně věřím, v nejtěžších chvílích nikdy nepřestane mít. Nemají rádi tupý dril, nepotrpí si na vojenské parády, těžko se s nimi někdy pořídí, když jim nevysvětlíte dost přesvědčivě, co po nich chcete a k čemu je to dobré, ale když jde do tuhého, dokážou přenášet hory, protože víc, mnohem víc se bojí poroby než smrti. (L. Svoboda: Cestami života I. Orego 1996

Ve středu 25. listopadu vzpomínáme 125. výročí narození výrazné postavy našich novodobých vojenských dějin, bývalého prezidenta a vojáka, armádního generála Ludvíka Svobody.

Ludvík Svoboda se narodil v Hroznatíně, malé obci na Vysočině. Po absolvování základní školní docházky v roce 1909, odešel ke studiu na Zemské hospodářské škole ve Velkém Meziříčí. Po absolvování školy jej rodiče poslali do Rakous na zkušenou. Odtud se ale musel předčasně vrátit, protože onemocněl a záhy zemřel jeho nevlastní otec a Ludvíka byla třeba na rodném statku.

V srpnu roku 1914 vypukla válka a Ludvík Svoboda byl odveden na vojnu v již v březnu následujícího roku jako vojín – infanterista k pevnostnímu dělostřelectvu do Korutan. Následně byl přeřazen do c. a k. pěšího pluku č. 81 v Jihlavě, který se připravoval k odjezdu na ruskou frontu

Záhy se již jako desátník dostal v září do ruského zajetí u Tarnopolu. V zajateckém táboře nejprve pracoval jako pomocná administrativní síla, po té v místním hasičském sboru. Zde se také přihlásil do nově vznikající Československé střelecké brigády, kde byl zařazen u 1. Střeleckého pluku. V rámci legiích bojoval v mnoha krvavých bitvách. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bachmače, střežil sibiřskou magistrálu. Do nové vlasti se vrátil až v srpnu 1920 v hodnosti kapitána. Po návratu hospodařil na rodném statku.

Civilního života si však dlouho neužil. V souvislosti s maďarskými událostmi byl 23. 11. 1921 mobilizován jako velitel roty a již o měsíc později byl na vlastní žádost přijat do služby jako důstojník z povolání. Ve své kariéře postupoval v hodnosti i ve funkcích, vystřídal vícero posádek, až přišel potupný Mnichov 1938. Ludvíka Svobodu zastihl ve funkci zástupce velitele mobilizovaného 53. Pěšího pluku na hranicích.

Po obsazení okleštěného zbytku republiky se aktivně zapojil do práce ve vznikající odbojové organizaci Obrana národa. Nespokojil se však s nastalou situací a počátkem března překročil u Ostravy polskou hranici, aby se přihlásil u československého konzulátu v Krakově do nově vznikající dobrovolnické jednotky. Jako služebně nejstarší byl pověřen organizací jednotky, ve které se měli spojit všichni Češi a Slováci bez ohledu na různost politických představ.

Situace v Polsku však byla pro emigranty složitá. Konzulát neměl pro vojenskou skupinu finanční prostředky, byly potíže s ubytováním, stravou i oblečením. Polskou vládou byl povolen odjezd čs. dobrovolníků do Francie. Celkově bylo z evidovaných více než 2200 osob do Francie bylo vypraveno 1212 osob v šesti transportech, z toho 477 letců. Zbytek přešel po okupaci Polska koncem září organizovaně do Sovětského svazu.

Vojenskou skupinu zde čekalo období 28 měsíců (20. 9. 1939 – 22. 1. 1942), nesmírně náročné na psychiku, morálku i fyzickou zdatnost každého dobrovolníka vojenské skupiny. Nutno dodat, že prožitky a podmínky pro československé vojáky ve Francii nebyli příliš rozdílné od těch v Sovětském svazu. Českoslovenští vojáci byli přijati sovětskými úřady vstřícně, ale vzhledem k mezinárodním okolnostem byl zájem na utajení jejich přítomnosti. Vojenská skupina prošla postupně internačními tábory NKVD. Sovětské úřady umožnili, aby si skupina podržela charakter vojensky organizovaného celku – mohli se i nadále řídit čs. vojenským kázeňským řádem.

Po napadení Sovětského svazu, se společně s náčelníkem vojenské mise Heliodorem Píkou zasadili o to, aby jim bylo umožněné vytvořit její zárodek, který vyústil ve formování 1. československého praporu v Buzuluku. První křest ohněm prodělal prapor u Sokolova. Cesta k budování vyšších vojenských jednotek byla otevřena započala již dobře známá vojenská anabáze přes Kyjev, Karpaty a Dukelský průsmyk až do Košic, kde 4. dubna 1945 při formování vládního programu zasedal Ludvík Svoboda jako ministr národní obrany.

V duchu Košického vládního programu budoval armádu i v osvobozeném Československu, v duchu národní a demokratické revoluce a také s ohledem na spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a na mezinárodní aspekty. Armáda se plně zapojila do konsolidace poměrů na osvobozeném území. Zajišťovala klid v pohraničí, bezproblémový odsun německého obyvatelstva, pomoc v pohraničí po odsunu a boj s benderovci na Slovensku.

V rozhodujících okamžicích, přestože šla armáda s lidem, se nezapojila aktivně do politického dění v únoru 1948. Ani prezident Beneš, jako vrchní velitel, nedal armádě příkaz k zásahu.

Toto, společně s dřívější snahou omezovat politický tlak Klementa Gottwalda na formování jednotky v Buzuluku, přispělo k jeho odvolání v dubnu 1945 z funkce ministra národní obrany a následně i dalších vládních funkcí. V listopadu téhož roku byl zadržen a do prosince vyšetřován StB za údajnou přípravu státního převratu. Po propuštění byl 1. 1. 1953 úředně penzionován. Poté působil jako účetní v JZD v rodném Hroznatíně.

Částečné rehabilitace se dočkal až po smrti Stalina a Gottwalda, a to na zásah sovětských vojenských velitelů. Byl jmenován náčelníkem vojenské akademie velitelského zaměření v Praze, kde působil v letech 1954 – 1958. Opětovně penzionován byl k 30, dubnu 1959. Ani v důchodu se nespokojil s nečinností a zapojoval se aktivně do politického života. Nadále se věnoval povinnostem poslance Národního shromáždění a místopředsedy Svazu bojovníků proti fašizmu. Rovněž se věnoval na přípravě svých pamětí společně s VHÚ Praha, s názvem „Z Buzuluku do Prahy“ a „Cestami života“.

Ludvík Svoboda byl levicového smyšlení a stoupencem slovanské vzájemnosti. Od října 1948 byl členem KSČ. Po zklamání z Mnichova a v důsledku zážitků z válek viděl bezpečnost našeho státu ve spojenectví s SSSR a s ostatními slovanskými státy, které prožívaly v historii stejný úděl jako Češi a Slováci.

Dne 30. března 1968 byl zvolen prezidentem ČSSR. Nebyl členem politických orgánů KSČ, svou aktivitu zaměřil na podporu demokratizace společnosti a na co nejširší kontakty s veřejností. Podpořil důsledné provádění rehabilitací nezákonně postižených občanů, zejména důstojníků čs. armády. Intervenoval ve prospěch rehabilitací zahraničních vojáků.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR 21. 8. 1968, odmítl tuto vojenskou akci morálně i politicky, kategoricky odmítl návrh řešit politickou situaci vytvořením nové vlády jako legalizaci daného stavu. Nechtěl dopustit, aby situace vyvrcholila, ať již úmyslně nebo živelně, v násilný konflikt a v krveprolití.

Byl za důsledné řešení česko-slovenských vztahů federativním uspořádáním republiky, které 28. října 1968 podepsal v Bratislavě. V roce 1973 byl znovu zvolen do funkce prezidenta. Brzy ho však postihla dlouhodobá vleklá choroba, a i když chtěl podat demisi, nebylo mu to ze spekulativních politických důvodů umožněno.

Ludvík Svoboda zemřel 20. 9. 1979. Jeho pohřeb se stal velkou spontánní manifestací sympatií občanů Československa k jeho osobě.

Při návštěvě města Vimperk v červnu 1968 mu bylo předsedou Městského národního výboru Jindřichem Hájkem uděleno čestné občanství města, stejně jako v dalších padesáti devíti městech.

(zš)

Zpracováno za použití materiálů Společnosti Ludvíka Svobody z. s. a s použitím údajů na stránkách https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/ludvik-svoboda