Z ARCHIVŮ A KRONIK: O řemeslu kartýřském
„Komu v ruce karty šustí,toho Pán Bůh neopustí.“
Kartýř nebo také kartář byl specialistou iluminátora (malíř, písař, kreslíř či krasopisec) – specializoval se na drobné malby. Už ve středověku byly hrací karty mezi lidmi populární a rádi si je, k nelibosti církve, zahráli chudí i bohatí. Práce kartýřů tedy byla poměrně žádaná. Kartýřské řemeslo nebylo nikterak výnosné, ale zároveň to bylo náročné. Stát se kartýřem nebylo jednoduché. Kartýř musel být měšťan, musel být vyučen u mistra kartýře a teprve potom se jím mohl stát.
Kdo chtěl vyrábět karty – kartýř, musel mít povolení, povolení se týkalo nejen výroby, ale i distribuce, jak o tom svědčí tato citace: do Starého Města pražského se nesmí dovážet k prodeji „kartův malovaných i nemalovaných“, jen pro svou vlastní potřebu, ne za účelem „aby krom jarmarkov to měli prodávati“. Zde je jasně dáno, že karty se vyráběly a dovážely nejenom již hotové, ale také jen vytištěné černobíle.
Nejstarší u nás známá zmínka o kartách je pravděpodobně zaznamenána v díle Petra Chelčického z počátku 15. století. Zde nalezneme větu: ,,Neslušie se na vás, páni, v šachy, vrhcáby neb v karty hráti.“ Už v roce 1353 ale vydal jistý arcibiskup Arnošt z Pardubic ustanovení, dle kterého bylo ,,duchovním osobám zakázáno přechovávat kartýře a hráče v karty – cartarum lusores.“
První historicky doložitelný „kartýř“ přišel do Prahy z Německa. Hrálo se tedy s německými kartami – mariášovými. Dochované jsou ale i další velmi cenné kousky, jako např. karty tištěné ve čtyřech řadách po osmi na jednom listě slabého papíru, které se nalézají ještě nerozřezané ve „Smolné knize pardubické“. Zde je na žaludském esu vytištěn letopočet 1565. Praha se samozřejmě stala centrem karet u nás a brzy přilákala i karty francouzského a italského typu, tyto karty ale byly dražší a určeny spíše vyšší vrstvě. Šlechta měla vůbec kořeny různě po Evropě a mnohdy byla vícejazyčná a dalo by se dnešním hanobeným slovem říci i multikulturní.
Karty se prodávaly nejen v podobě upravené přímo ke hře, ale i nerozřezané na arších. V záznamech z roku 1610 je dokonce takový neoficiální ceník, kde se 10 papírů karet prodávalo za 1 kopu a 15 grošů, 40 papírů karet za 5 kop a 21 grošů. U papíru, který byl určen na výrobu hracích karet, bylo důležité, aby nebyl průhledný, proto se často slepovalo více archů dohromady. Pokud byly karty malované ručně (před vznikem knihtisku, tedy cca před rokem 1500), listy se nejprve slepovaly a poté se na ně malovalo. Rub karet (revers) zůstal až do konce 15. století většinou bílý a jen výjimečně byl již ve 30. letech polepován jednobarevně natíraným papírem. Později se z estetických důvodů i kvůli zašpinění, zaměňování a značení potiskoval drobným geometrickým ornamentem, anebo polepoval.
Od konce 16. století tak sloužil papír škrobový, v závěru 18. století přichází papír katunový („bodový“ vzor nastupuje na přelomu 18. a 19. století, „turecký“ s tečkami v kolečkách po 1870, „vídeňský blesk“ s lomeným čárovým vzorem ca 1880, dnes klasické diagonální kárování se užívá od konce 19. století). Výrobu karet technikou deskotisku lze ve střední Evropě předpokládat již počátkem 15. století. Původcem štočků byl dřevořezač (dřevěné tiskové formy prokazatelně vlastnil již Florenťan Antonio di Francesco 1430).
Kartář (lat. cartifex, něm. Kartenmacher) otiskoval konturové dřevořezy na archy kartónu, slepeného až ze šesti papírových vrstev. Vedle dřevořezu již v 15. století sloužil také kovoryt a mědiryt (např. hornorýnský Meister der Spielkarten čili Mistr Hracích karet činný ca 1430-1450, dolnorýnský Mistr ES ca 1440-1468). Následné kolorování líce kartónu, které zlepšovalo funkčnost karet a zvyšovalo jejich prodejnost, obstarával specialista. Barvy se nanášely buď rukou volně, anebo pomocí šablony. Teprve po této úpravě byly archy rozřezány a jednotlivé karty řazeny do sérií. Nerozřezané zásoby kolorovaných i nekolorovaných archů končily často jako makulatura knižních vazeb, v nichž se při restaurování čas od času mohou objevit dodnes.
Výroba karet byla závislá jak na vývoji technologie knihtisku a papírenství, tak na poptávce, která rostla zpravidla v období výročních trhů. Poněvadž šlo o poměrně lukrativní živnost, státní aparáty všech zemí zatěžovaly cizí import vysokými dovozními cly (u nás od 1664). Kolkování karet je jedna ze společných věcí s tabákem. Proti oběma se veřejnost z počátku stavěla, a když jejich rozmach nemohla potlačit, uvalila na ně finanční břemena. U karet se finanční břemena objevila nejprve ve formě cla na hotové výrobky dovážené z ciziny. Později došlo ke kolkování karet, a to nejen dovážených, ale také tuzemských.
Již na zemském sněmu ve Vídni roku 1664 bylo na každé dovezené piketní karty uloženo clo 9 kr.. „Z trapulí a z jiných protějších karet“ se platilo 5 kr. Roku 1785 byly tyto poplatky zrušeny, protože byl dovoz karet zakázán. První české nařízení o kartách vyšlo roku 1709 a ustanovovalo, že „ti, kteří s nimi (sic) handlují neb je dělají“, mají je předložit ke kolkování. Karty které nebyly opatřeny viditelným znamením, propadly. Roku 1748 bylo nařízení vydáno znovu, tentokrát ve zvláště rozvláčném znění. Způsob vybírání daně z karet v podobě kolků, vytištěného na jednom z listů každé hry, se udrželo i nadále. Doložená karetní produkce zařazuje české země k nejstarším výrobcům karet v Evropě.
Vyhláška ministra financí ze dne 13. března 1946, kterou se stanoví obrazec a barva kolku z hracích karet a vydávají předpisy o způsobu a podmínkách okolkování hracích karet. Kolek (kolková značka), kterým mají býti opatřeny hrací karty, jež počínajíc dnem 16. března 1946 budou dány do oběhu, se skládá z vnějšího kruhu v modré barvě, provedeného v průměru 18.8 mm, a z vnitřního kruhu téže barvy v průměru 12 mm. Ve vnitřním kruhu je na červeném podkladě malý státní znak. Mezi vnitřním a vnějším kruhem je v modré barvě nápis buď “Kolek z hracích karet” nebo “Kolok z hracích karát” podle toho, zda jde o karty určené pro spotřebu v zemích České a Moravskoslezské nebo na Slovensku. Na konci uvedeného nápisu je arabská číslice kolkového razidla, kterým byl vtisk proveden; v oválku přímo pod znakem je vyznačena kolková hodnota 25 Kčs nebo 50 Kčs nebo 75 Kčs.
Hracích karet, které jsou dne 16. března 1946 v zemích České a Moravskoslezské již v oběhu a nejsou kolkovány vůbec, poněvadž byly podrobeny dani z hracích karet, smí býti používáno ke hře jen do 13. června 1946 včetně. Po tomto dni je dovoleno používati takových karet ke hře jen tehdy, byly-li nejpozději téhož dne předloženy pokladnám uvedeným v § 1, odst. 3 buď přímo nebo prostřednictvím berního úřadu k bezplatnému evidenčnímu označení. Ustanovení § 2, odst. 1, věty prvé o počtu stejnopisů ohlášení platí obdobně.
Zdroj: Hrací karty v Praze, katalog výstavy, Svátek J., Šťáhlavský Zd., Praha 1989, Z městských živností, Winter Z., výbor ze spisů Z. Winter, J. Otto, Staročeské hrací karty, Dolanský A., Český lid 1909, Z minulosti karetní hry v Čechách, Honl I., 1947
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora