STARÁ ŠUMAVA: O svátku svatého Martina

Kdo by neznal pranostiku o svatém Martinovi, jak přijel na bílém koni. Svátek svatého Martina býval jedním z nejoblíbenějších svátků roku, v domácnostech staročeských, selských, měšťanských i panským bylo veselo.

Děti čekaly na první sníh, hospodyně pekly svatomartinskou posvícenskou husu, martinské rohlíky, koláče, zkrátka posvícení jak se patří. Svatý Martin bezesporu patří k významným podzimním dnům. Nejenže zpestří podzimní pochmurný čas díky přetrvávajícím rituálům, ale také potěší děti, které se začnou těšit na zimu. Historie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr.

Tradice martinské husy (či martinského vepře), která byla na mnoha místech konzumována v den světcova svátku, souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem (začínajícím 12. listopadu) a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína. V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a peklo obřadní pečivo.

Den 11. listopadu se vyznačoval lidovým veselením, začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult. Původ nevázaného veselí a hodování má snad kořeny ve Francii, kde již 150 let po smrti sv. Martina v Toursu ukazovali zázračnou vinnou révu, „jež prý Martin zasadil”. Tak se stal sv. Martin v této své vlasti patronem vína, vinařů (Burgundsko) a pařížských hostinských, kteří pojmenovávali hostince jeho jménem „Au grand St. Martin”. „Bakchický kult” se brzy rozšířil do Německa a ostatních zemí (Portugalsko, Španělsko).

V zemích s vinařskými oblastmi bylo na sv. Martina zvykem ochutnávat nové víno. Středověké úrokové knihy z německých a švýcarských vinařských oblastí uvádí, že vinaři odváděli vrchnosti, klášterům, kostelům a kněžím úroky z vína. Sebastian Frank ve svém díle „Weltbuch” (rok 1542) uvádí, že Frankové: „Především holdují svátému Martinu dobrým vínem, chlastají do plna; nešťastný dům, kde by neměli na tu noc husu na stole; tu načínají nové víno, které dosud uchovávali.” Ve württemberských klášterech preláti podělovali martinským vínem veškeré obyvatelstvo: například v proboštství Nellingen obdržel každý leník jeden žejdlík, každý stařec a každá žena půl žejdlíku a každý pacholek, děvečka a dítě (dokonce i novorozeně v kolébce) čtvrt žejdlíku.

Obdobně se tak dělo v 18. století ve městě Hanau, kde měšťané Starého města každoročně obdrželi (na památku vyhnaných mohučských úředníků a žoldáků o martinské noci v roce 1419) žejdlík martinského vína ze zámeckých sklepů nebo ve městě Šmalkaldy (Schmalkalden), kde se rozděloval vinný mošt všem úředníkům, pastevcům, omývačce mrtvol a na obou chlapeckých školách. Jinde zase věřili, že sv. Martin proměňuje mošt na víno. V Halle an der Saale stavěly děti o martinské noci džbán s vodou do saliny, který pak rodiče tajně naplnili moštem a k němu přikládali martinský rohlík.

V německém pohraničí Šumavy zase obyvatelstvo věřilo, že kdo se svatomartinského vína napije, bude silný a krásný, proto se také chlapci a děvčata o sv. Martinu scházeli v hostincích ke společnému pití vína. V Čechách se tradovalo: „Radosti Martina jsou hus a džbán vína.” či „Post Martinum, bonum vinum.” (Po Martině víno dobré.) Ve starobylých kalendářích byl u jména sv. Martina vyobrazován »roh« (k pití). Od 6. do 7. století začínala v křesťanské víře třetí velká postní doba, trvající od sv. Martina do vánoc, před kterou se pojídalo maso a jiné v půstu zapovězené pokrmy. Postupem času byl tento 40 denní předvánoční půst zmírněn a zůstal jen půst adventní. I přes zrušení postní doby po sv. Martinu se martinské hodování udrželo.

V době kolem svátku sv. Martina ukončili svůj úkol i pastýři, kteří dostávali odměnou obilí, jehož bylo u sedláků po vymlácení dostatek a jež sedláci odměřovali v určitý den, obyčejně v den svatomartinský, všem obecním služebníkům (ponocnému, hajnému, učiteli). Obyčejně se tak dělo za účasti obecní hromady, kdy obec skládala účty a kdy sedláci oslavovali konec sklizně, zúčtování i nové volby. Za obilí, které po výplatě služebníkům zbylo, sedláci hodovali a pili a v některých oblastech přispívali k hodům i pastýř a ostatní služebníci a někdy i chalupníci s domkáři. V Čechách (zejména v jižních Čechách) nazývali tuto slavnost „býkova svatba“, na Moravě „sépka“ a v německém pohraničí západních Čech „Hirtenschüttung” (pastýřská sýpka).

V druhé polovině 19. století sestávalo martinské posvícení (hody), které se po redukci státních církevních svátků odehrávalo většinou o první neděli po sv. Martinovi (zákon č. 21/1895 ř. z, upravoval nedělní a sváteční klid), hlavně z domácího hodování a spolkových „martinských tancovaček”. Pořadatelé tanečních zábav (někdy i kostýmovaných) často do programu zahrnovaly „licitace martinského rohlíku”. Podle profesora Čeňka Zíbrta si v Čechách ve 14. století martinskou koledou přilepšovali nejen chudí žáci a kanovníci, ale také katové (r. 1390 účast zakázána). Koledovali po domech zámožnějších měšťanů a ve svých koledách, z nichž se některé z 15. století zachovaly, se dovolávali štědrosti svých spoluobčanů podle sv. biskupa Martina, který se s prosícím žebrákem rozdělil o svůj vlastní plášť. Postupem doby martinská koleda v Čechách a na Moravě vymizela.

A proč bylo zavedeno posvícení martinské, o tom se vypravuje tato pověst: Kdysi vyjel si český kníže Oldřich lovit do lesů křivoklátských, kde se však odloučil od své družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož neznal, z lesa, a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, který se vydával za knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl knížete z lesů. Kníže sešel se brzy se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo. V den sv. Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu Jankovi. Dvořané, jsouce již na jeho příchod připraveni, uvedli ho ke knížeti, s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal. Na památku tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinství českých uhlířů ustanovil kníže Oldřich, aby každého roku slavil se den sv. Martina pečenou husou a z toho ustanovení mělo počátek posvícení martinské.
—Vídeňské Noviny, 10. říjen 1939, s. 6

Husy pro císařský dvůr. Na sv. Martina dostavila se do Vídně deputace židovské náboženské obce z Prešpurku, aby po starém zvyku, datujícím se již z doby Marie Terezie, odvedla u dvora martinské husy. Šest nádherných exemplářů, zdobených stužkami uherských národních barev, odevzdáno dvornímu důstojníku pro komoru císaře a následníka trůnu arcivévodu Karla.
—Čech, politický týdeník katolický, 15.11.1915, s. 4

Zdroj: Čech, politický týdeník katolický, 22.11.1881, č. 265, s. 3, Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, Zábavy na svatého Martina, Plzeňský obzor, svobodomyslný list pro Plzeň a západní Čechy, 12. listopad 1910, Eduard Bass: O ptáku svatého Martina, Lidové noviny, Moravská zemská knihovna v Brně, Signatura: Nov-20.730, Teplitz-Schönauer Anzeiger, Sa, 25. Oktober 1873, Franck, Sebastian: Weltbuch spiegel vnd bildtnis des gantzen Erdtbodens, Ulm, Verlag: Varnier, Erscheinungsjahr: 1542, Anzahl Seiten: 500, Signatur: Res/2 Germ.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora