STARÁ ŠUMAVA: O svatomartinské huse
Žákovská svatomartinská koleda (staročeština)
Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládkú.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, víno pie,
beze všeho smutku.
—Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého
Svatomartinské slavnosti ohlašují pomalý příchod zimy a zároveň jsou příležitostí k hodování, které u nás má většinou podobu vína a pečené husy.
Martinská husa. Vyslovte tato slova několikráte za sebou a neodoláte pokušení, abyste se svou drahou polovičkou se domluvil, jestli by nemohla se letos častěji objevit na Vašem stole obložená nadýchanými knedlíky a šťavnatým zelím k potěše a blahobytu všech příslušníků Vaší rodiny. A takovou možnost, připraviti svým milým překvapení pěknou posvícenskou husičkou, aniž by za ni haléře vynaložili, bude míti čtenář Rozkvětu v měsíci říjnu a listopadu, v měsících posvícenských. Žádný trik, žádné losování, žádné rozdávání prémií. Každý bude míti možnost si ji opatřili, aniž by svůj rozpočet zatížil. Jsme na plné vysvětlení připraveni pro 40. číslo Rozkvětu, jež vyjde jako první po 1. říjnu, tedy počátkem nového kvartálu. Hodí se nám to právě, poněvadž v tu dobu rozhodují se mnozí, který časopis na nové čtvrtletí si předplatí.
—Rozkvět, obrázkový čtrnáctideník, 1927
Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina podzimním termínem k odvádění úroků (též „bílé vykrmené husy”) a robotních dávek vrchnosti. K pojídání husy se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli.
V Čechách se zachovaly martinské husy v koledách z 15. století a v řádech řeznických cechů, např. z roku 1535 cechu řeznického z Kroměříže, který upravoval prodej hus od sv. Václava až po týden po sv. Martinu. Proti martinskému hodování a nestřídmému pojídání martinské husy brojili reformační faráři, například Jiří Tesák Mošovský, evangelický děkan v Kouřimi, vydal v roce 1612 pojednání „Martinianus anser, Svatomartinská hus” a v roce 1646 Johann Junghans, německý protestanský kněz z Gery, křesťanské kázání „Anser Martinianus, oder Martins-Ganß”. O martinské huse podává zprávu ve své korespondenci též paní Zuzana Černínová, která si stýská svému synu Humprechtovi, že sama a sama jedla husičku svatomartinskou.
Z martinské husy dostával nejnižší sluha křídlo, aby prý při práci jen lítal, vyšším podávalo se stehno, hospodář ale sám si ponechával kobylku a sanici. Z kobylky prorokoval vlastnost budoucí zimy, kobylka bílá nebo přimodralá znamenala tuhou zimu. Sanici usušenou trhával раk hospodář s hospodyní, kdo kratší kousek podržel v ruce, umřel prý dříve. Ve 30. a 40. letech 20. století bylo v Československu známo na padesát druhů hus (divoké a domácí, bílé a šedé, pomořanské, emdenské, toulouské, labutí neboli čínské, kadeřavé, kanadské a také české).
České hospodyně a kuchařky nakupovaly hlavně husy libušské a sadské. Husy libušské byly vykrmovány ovsem na maso, sadské šiškami na sádlo. Česká husa, i když poněkud menší než některé druhy ze západní Evropy, byla známkou prvořadé jakosti a co do jakosti masa a sádla, velikosti a chuti jater i jakosti peří nedostižná. Libušská výkrmna (založena Františkem Šťastným), nakupovala domácí husy z různých koutů jižních Čech a Pošumaví, které následně po dobu tří až čtyř neděl vykrmovala, škubala (též třídila peří na prachové, drobné a brky) a rozvážela na trhy do Prahy a celé řady dalších měst. Martinská husa neunikla ani reklamě.
Československo navázalo na zavedenou praxi z monarchie a využívalo oblíbený reklamní plakát, plechové či smaltové cedule, reklamní sdělení s tradiční kombinací obrazu a nápaditou veršovanou pobídkou. Pokrok a modernizace s sebou od poloviny 30. let přinesl reklamní filmy, reklamu v rozhlase, na gramofonových deskách či diapozitivech. Získat své pravidelné čtenáře se pokoušely také časopisy a noviny.
Věřte nebo nevěřte těm dvěma legendám, asi většina venkovských chovatelů dává za pravdu logičtějšímu výkladu, na který přišla jistě moudrá hlava, že o svátém Martinu se pobíjejí proto husy, poněvadž v té době první krmné husy dorůstají. Hlavni věcí však je, že svátek Martinův a pečená husa patří od pradávna nerozlučně k sobě. Upéci husu pěkně do zlatova, bývalo kdysi velkým uměním hospodyněk, asi jako dnes vystačiti s přídělem…My si dnes z toho všeho dáme jen pozor, zda přijede ten husí patron na bílém koni… To bude jediné, čím památku husího patrona jak náleží uctíme.
—Miron Cyril Sígl, Polední list 1944
Důvodů proč se ze svátku sv. Martina stal den dobrého vína a jídla, je hned několik. Začátek listopadu je časem ukončení zemědělského roku. Rolníci potřebovali na trzích prodat přebytky, aby měli peníze na splacení úroku vrchnosti. Zároveň po sv. Martinovi následuje předvánoční půst, tudíž je zde dobrý důvod, najíst se nepostních pokrmů do sytosti. Svatomartinské hody mají ve 3. tisíciletí veskrze nenáboženský charakter, minimálně u nás. Neodmyslitelně totiž patří k oslavám konce podzimu a příchodu zimy. V současné době se navíc každoročně v různých městech po celé České republice konají veřejné svatomartinské hody.
Zdroj: Pestrý týden, V. Neubert a synové, Praha XV., 26.8.1939, č. 34, s. 16-17; 10.11.1928, č. 45, s. 18-19, Rozkvět, obrázkový čtrnáctideník, 1927, č. 39, s. 9. Martinskou husu zadarmo!
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora