ČESKÉ TRADICE: Svatý Martin – 11. listopadu

Posvícení na svatého Martina patří mezi nejznámější v České zemi. Všechna posvícení se začnou slavit v den kdy má světec svátek a o nejbližší následující neděli se udělá posvícenská hostina.

Martinské posvícení se koná nejen tam kde je kostel nebo kaple zasvěcená sv. Martinu, ale i po celé naší zemi, protože patří mezi poslední posvícení před adventním půstem a žádný z našich předků si nenechal ujít tučnou husičku a martinské veselení.

K martinskému posvícení neodmyslitelně patří pečená martinská husa a martinské rohlíčky, kterým se taktéž říká rohy či podkovy sv. Martina. A pro zajímavost o „tučnú hus“ žádali žáci již v 15.století.

Husa je vždy pečená, buď nadívaná nádivkou nebo jablky. U nás se vycpává jablky s hřebíčkem a badyánem.
Husa se podává k obědu společně se zelím a různými knedlíky. My děláme nejraději bramborové, ovšem podávají se i houskové, špekové, bosáky nebo chlupaté knedlíky. Její porcování u stolu dříve podléhalo tradici. Kupříkladu křídlo dala hospodyně čeledínovi, aby celý rok „lítal“ a nezahálel.

Proč se peče právě husa má své opodstatnění.
Legenda říká, že svatý Martin byl původně římským vojákem. Později přijal křesťanskou víru a stal se misionářem a následně biskupem v Tours. Tomu ale předcházela tato příhoda: Martin, při své skromnosti, nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.

Jiná verze říká, že ho při kázání tak rušily svým kejháním, že je za to odsoudil a v den jeho památky pykají za svoje provinění na pekáči.

Pečení hus právě na Martina má i praktickou stránku. Husy jsou ideálně tučné a vykrmené a mají před nastávající zimou to nejkvalitnější prachové peří, ze kterého jsou ty nejlepší polštáře, peřiny a duchny a nejlépe se škubou. Z dlouhých brk se vyrábí mašlovačky.

Martinské rohlíky se pečou zahnuté a plněné. Svatý Martin měl prý nevlastní matku, která ho chtěla otrávit. Tak když pekla rohlíky, dala do jednoho jed. Aby ho potom poznala, tak ten s jedem zahnula. Když je pak upekla, byly všechny zahnuté.

Jiná legenda říká, že jsou to proměněné podkovy koně sv. Martina, který tak pomohl chudým, aby měli co jíst.
Českým zvykem je, že děvče upeče velký martinský rohlík plněný povidly či mákem a obdaruje jím svého milého, tento zvyk drží i hospodyně a obdarovávají hospodáře.

Martinské rohlíky se dávaly v některých krajích jako výslužka čeledi, která odcházela ze služby. Jinde byla čeleď obdarována velkými buchtami plněnými povidly nebo mákem.
Také se ale říká: „Radost Martina je hus a džbán vína!“

K tomuto dni patří i Martinské víno. Jedná se o mladé víno, první, které se může ochutnat po vinobraní. Do té doby víno zraje a říkává, se že kdo jej dříve ochutná, tomu se víno nepovede. Na svatého Marina tedy 11. 11. se víno může ochutnat až v 11:11 a pak popíjet jak je libo, nejlépe k huse nebo jiným pochoutkám.

V místě kde je kostelík zasvěcen svatému Martinu, se ráno může konat Martinská pouť, také se tento den dělaly první velké jarmarky a dobytčí a výroční trhy. Každopádně ve všech krajích se jde ráno do kostela na Martinskou mši. Ke svatému Martinu také nesměli chybět koledníci, jedna dochovaná koleda je zmíněna níže. Letos, kuli situaci veřejné mše ani bohoslužby neprobíhají, to nám ale nebrání pomodlit se a oslavit tento krásný svátek doma.

Dříve se drželo posvícení přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody.

Na svatého biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce
štědrého Martina chválíce
páni, žáci a kněží se radují
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají
a u jiných pánův se zjednávají.
(Selská pranostika z roku 1710)

A teď něco k těm výše zmiňovaným úředním úkonům:
Den svatého Martina byl tradiční čas, kdy čeleď opouštěla sjednanou jednoroční službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu s hospodářem stávajícím. (Měli to naši předci ale zařízené, že? Všichni se museli snažit, aby měli dobrou pověst a byli pilní, neboť jinak by si museli hledat jiné místo, na druhou stranu hospodář si musel pilné čeládky hledět, jinak by mu utekla jinam).
Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martiníky“. V řádu města Prahy, vydaném císaře Rudolfem II. roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“.

Ke dni svatého Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec najímala a platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen obecní dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy iY| trochu čarovat, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě – pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu, kterou dostával v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu a později i brambory. Měl povoleno držet si vlastní kravku na mléko, pro niž dostával píci, či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance na plemenitbu. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu, za každý pasený kus, poplatek za připouštění a měl povoleny koledy (obchůzky po vsi).

S přijetím pastýře se spojovala oslava, která se nazývala Bejkova svatba či Martinská sýpka. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře a radnici hostinu s pečenou husou a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro další rok. Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Tomu to aktu se neříkalo jinak než Sypání. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby sousedům ukázal, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se pečlivě odměřil a ze zbytku se udělala hostina.

Jinde pastýř zabil vepře, nadělal jitrnic a jelit, zabil 2 berany a 4 husy. Ponocný přidal husu, hajný taktéž. Na hostinu mohl přijít každý, kdo Sypal, akorát si musel přinést vlastní lžíci, vidli a nůž.

K tomuto dni patřila i koleda a koledníci. Již ze 14. století je dochována česky psaná martinská koleda, s níž chodili koledovat nejen chudí žáci, ale i kanovníci a dokonce i městský kat.
Zde jedna, kterou zaznamenal pan Zíbrt ve svých spisech:
Z koled žákovských však nejznámější koleda o sv. Martině jest psána úplně po česku. Poslechneme tedy žákovskou martinskou koledu a martinskou proti-koledu:

1. Svatého Martina
všeliká rodina
dnes ščedrost zpomíná
beze všeho statku
vesele s čeládku.
Tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus, hus, hus,
tučnú hus jí, vino pie,
beze všeho smutku.

2. Ale my školníci,
podobní pacholíci,
malí i velicí,
v škole když sedíme,
vesele zpieváme,
nebť nás nutie veselé,
toho netajíme.

3. Protož dnes vesele
v dobré ščedré voli,
vědúc vaše mysli,
k vám sme zavítali,
abychom dar vzali,
bychom dusnost chudoby
tudy zapudili.

4. Račtež darovati,
majíc na paměti
svatého štědroty,
abychom v radosti
podle vašie cnosti
tučnú hús upečenu
mohli s vámi jiesti.

5. Ale vy bratří milí,
mějtež na paměti
svatého ščedrotu
Martina rytieře
nynie v této mieře:
nechcete-li husi dáti,
dajte dva penieze.

6. Ač nás darujete,
odplatu vezmete
v království nebeském,
s Bohem tam bydlíce,
s ním se radujíce
a na veky s anjeli
amen zpievajíce.

Protože každá rodina má svůj osvědčený recept na nejlepší husu, zde pouze recepis na martinské rohlíky. Budeme rádi když se o své recepty s námi podělíte. My připravujeme pomalu pečenou husu nadívanou jablky s hřebíčkem a badyánem, kořeněnou kmínem a solí.

Recepis na martinské rohlíčky:

1/2 kg polohrubé bílé mouky
6 dkg cukru
sůl
citrónová kůra
1/3 l mléka
2 dkg droždí
14 dkg vlahého másla
4 žloutky
tuk na potření plechu
1 vejce
vanilkový cukr
na nádivku povidla nebo mák
Do mísy prosejeme nahřátou mouku s cukrem a solí a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Zaděláme vzešlým kváskem z jedné třetiny mléka, droždí, části cukru a mouky. Přidáme vlahé máslo a žloutky. Vypracujeme hustší těsto a necháme zkynout. Na vále rozválíme těsto na tlustší placku, ze které krájíme trojhránky. Do každého dáme trochu nádivky a pečlivě svineme v rohlíky. Do nádivky je dobré přidat trošku rumu. Klademe na pomaštěný plech ve tvaru podkov. Povrch ovlažíme rozšlehaným vejcem a necháme ještě asi 20 minut kynout. Pak je upečeme v předehřáté troubě do zlatova a horké sypeme vanilkovým cukrem.
Doporučuji udělat si vlastní vanilkový cukr smícháním vanilkového lusku – vyjmeme semínka – a cukru ve sklenici a i s luskem necháme provonět alespoň dva dny, ideálně však týden a déle.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka – J. Břízová + Rodinná kuchařka + kuchařka M.D. Rettigová

Připravuje: Barbora ORSÁGOVÁ