ČESKÉ TRADICE: Památka zesnulých, lidově Dušičky – 2. listopadu

Ráno na Dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.

I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.

Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a na připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci – světlo duši na onom světě.

Tiše zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu. (Víte, že modlitbu nevymyslela církev, ale je mnohem starší?).

Rozžehnout svíčku doma za zemřelé blízké bychom měli, i když z nějakého důvodu nemůžeme hřbitov navštívit nebo když jsme navštívili hřbitov v jiný den.

Na Dušičky se peče zvláštní pečivo “dušičky”, podobně jako na svátek všech svatých se pečou “kosti svatých”.

Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a má mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Recepis najdete na konci článku.

Tím se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy nebo třeba nějakého bezdomovce. Tradice vždy myslela i na nuzné, kteří neměli co jíst. Vždy se darovalo jídlo. Peníze se dávaly pouze za odměnu a vykonanou práci, zpěv, koledu,…

Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty.

Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den – svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší předchozí víkend. To si pak 2. listopadu ještě zapálíme svíci doma.

Na Dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy, svět živých a zemřelých. Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova (opsáno z www.ceske-tradice.cz):

„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“

„Na Dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“

Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků nejen jmény. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.

Něco z historie:

Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách, za Keltů, později Slovanů, se to činilo v kruhu rodinném, kdy se rodina sešla a vzpomínala a vařila se velká hostina, zapalovaly se ohně a loučky.

Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny, kde ji ustanovila církev. Od 11. do 13. století se církevní svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě a postupně se dostal i do české země. Každá země si však do tohoto svátku propsala svoje tradice a zvyky, mnohem starší než církevní svátek.

Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.

V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost není jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.

A ještě jednu zajímavost: I u nás se lidé oblékali na Dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Nikdy se však do masek duchů, koster, smrtek, ježibab a podobných masek, neoblékaly děti. Vždy to byli dospělí.
Tyto obchůzky se děly zejména v podhůří, našla jsem zápis z Podkrkonoší, ale jistě bude více míst v horách kde taková koleda probíhala. Ale již na začátku 20. století téměř vymizela.

I v našich končinách se dlabaly dýně, máme jako dokument krásné dva obrazy Jožo Úprky z konce 19. století z moravského Slovácka. Dlabaly se však bez očí a zubů, pouze s otvorem nahoru, sloužily jako olejová lampa, často o dušičkách se místo oleje používalo máslo. Jeden z obrazů najdete zde ve fotkách.
Četla jsem, že než u nás zdomácněly dýně, tak se za starých časů dlabaly tuříny.

Recepis na Dušičky:

1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření

Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt – Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka – J. Břízová + Rodinná kuchařka
Připravuje Barbora ORSÁGOVÁ