Z ARCHIVŮ A KRONIK: Vězeňské stravování kdysi
„I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. .. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. .. Nyní viděli, že mu již zle, že přišla na něj nouze. Urozený muž sám po městě žebrat nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl již nic nežli své housle. Ale kdykoliv poté zahrál, kdykoli plátěnou mošnu z vězení spustil, pokaždé mu ji plnili ti, kdož dole poslouchali, penězi, dary, aby neměl hlad a nouzi. Také nejedná milosrdná měšťanka, nejeden soused mu polepšili: podušku pod hlavu mu poslali, ložní šaty a jídlo i nejednu konvici pití.“
Úryvek z pověsti o Daliborovi z Kozojed je pravděpodobně nejznámější literárně zpracovaný popis vězeňského stravování. Začíná vlastně již ve středověkých a raně novověkých vězeních, která ještě nepředstavovala jednotný státem řízený systém, jak jsme v současnosti zvyklí. Města a vrchnost spravovala vlastní žaláře určené především k zajištění dopadených provinilců.
K nejstarším dochovaným zprávám dokumentujícím stravování během uvěznění patří staroměstský nález z roku 1338, který se vztahoval k dlužníkům. Podle něj měl rychtář provinilce držet v železech o suchém chlebu a vodě, tedy žádný nadbytečný přepych, ale v dobovém kontextu rozhodně nečekaný projev milosrdenství. Denně měli dostávat dvě teplá jídla, hrách s masem k obědu a zelí s masem k večeři, což mohli zapít pintou piva. Samozřejmě nechyběl ani dostatek chleba. Současně platil zákaz žalářování v temných studených prostorách. Zmiňované nařízení se navíc vztahovalo jen na tehdy rozšířený institut domácího vězení, které v průběhu 16. století ustupovalo zajištění dlužníků v městských šatlavách.
Avšak pro chudé provinilce, kteří se nemohli vyplatit ani uhradit pohledávku jiným majetkem, neznamenalo toto nařízení přílišnou úlevu. V takových případech měl náklady hradit na stravování ten, kdo nechal zadrženého uvěznit. Protože k tomu málokdy došlo a městské rady je odmítaly stravovat, vypadala praxe úplně jinak. Například nymburští konšelé psali roku 1560 žádost o radu apelačnímu soudu, protože „Nemaje peněz, u vězení se drží a hladem mře, a Pavel jeho stravou neopatruje.“ Ani smrt hladem nelze vyloučit, naopak nemilosrdný přístup některých věřitelů k vězňům to jen dokazuje.
Co však zbývalo chudým vězňům, když nechtěli trpět hladem? První možností, kterou obsahuje i úvodní citace ze Starých pověstí českých, bylo žebrání, což ovšem neprobíhalo bez stálého dozoru. Šatlavní hospodář vězně hromadně vyváděl v poutech, případně za ně mohla chodit žebrotou manželka biřice. Dalším možným způsobem obživy bylo zavěšování rozličných váčků z okna. Do nich měšťané dávali potraviny, někdy dokonce i peníze. Zcela jinak vypadala situace v horním měšťanském vězení, jehož „hosté“ zpravidla netrpěli materiální nouzí. Ti si podmínky zpříjemňovali tím, že si nechali od rodiny či známých donést peřiny, lůžkoviny, jídlo a pití, nebo se domluvili na stravování přímo s biřicem.
Mezi stinné stránky tehdejšího vězeňství patřila velmi rozšířená konzumace alkoholu. Šatlavní hospodář, který býval mnohdy sám kárán za přílišnou opilost, ho vězňům ochotně obstarával. Jak vypadala v době vydání trestního řádu Josefa II. praxe, ukazují životní podmínky vězňů na brněnském Špilberku. Po roce 1783 došlo ke zrušení starého pevnostního vězení a první období po převzetí civilní správou přineslo řadu komplikací, mezi něž patřila i nutnost vyřešit způsob stravování. Profous totiž musel sám zajišťovat teplé jídlo, na které měli někteří odsouzení nárok třikrát týdně (neděle, úterý, čtvrtek).
O tom, že situace nebyla nijak příznivá svědčí i žádost vězňů, kteří si chtěli vařit sami. Na přelomu let 1783 a 1784 tak začal fungovat systém, kdy z každé cely vybrali jednoho odsouzeného, jenž pod dohledem dozorců obstarával nákupy a vařil na otevřeném topeništi před celou. Zvláštní skupinu tvořili nemocní vězni, kteří měli na základě rozhodnutí lékaře nárok na teplé jídlo každý den. Určitá změna se po roce 1786 dotkla i doživotně odsouzených, kteří do té doby dostávali jen suchý chléb a vodu. Jako preventivní opatření proti kurdějím se rozšířilo podávání čerstvého kysaného zelí, což jim ale jejich osud příliš neulehčilo. Opětovné zpřísnění poměrů přinesl tzv. Západohaličský trestní zákoník z roku 1796.
Trestanci odsouzení k nejtěžšímu žaláři se opět vrátili k suchému chlebu a třem dnům, kdy měli nárok na teplé bezmasé jídlo. Pohoršili si i vězni v žaláři těžkém, kteří sice dostávali každodenně vařenou stravu, ale opět jen luštěniny či zeleninu. Masitý pokrm zůstal zachován jen v mírném žaláři. Tato ustanovení se stala součástí rakouského Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, který je doplnil ještě o nařízení jednoho teplého pokrmu provinilcům spadajícím do kategorie těžkého vězení. Poprvé se objevila také zvláštní nařízení pro vyšetřovance ve vazbě, jenž od té doby směli nakupovat potraviny podle svých finančních možností.
Za dosti neobvyklé je možné považovat císařem schválená pravidla pro vídeňskou káznici z roku 1815. Podle nich měli vězni nárok na maso s moučníkem v neděli, každodenně libru chleba, a co je obzvláště důležité, poprvé se objevuje jiný nápoj než voda. Pravděpodobně z důvodu udržování dobrého zdravotního stavu dostávali odsouzení třikrát týdně mléko. Navíc mohli za polovinu pracovního výdělku neomezeně nakupovat další potraviny (chléb, polévky), což by nebylo až natolik překvapivé, jako to, že mezi povolené poživatiny patřilo i pivo.
V roce 1915 vyšlo nařízení ministerstva spravedlnosti (č. 8711/15 ze 17.3.), které nově upravovalo vězeňské stravování. První ustanovení se dotýkalo snídaní a večeří, k nimž vězni nezřídka dostávali zápražkovou polévku. Z důvodu velké potřeby mouky měla být nahrazena konzervovanou polévkou hrachovou. Rovněž polévky podávané v poledne doznaly změn. Z přiloženého seznamu zmizela původně hojně rozšířená zápražková, chlebová i octová. Místo nich se objevila polévka z hovězích jater, dršťková, fazolová a hrachová. Jejich přípravu upravoval ještě příkaz odebírat polévkové koření, tzv. Maggiwürfel, od firmy Julius Maggi sídlící ve Vídni. Došlo k nahrazení do té doby hojně používaných fazolí převážně vařenou řepou, částečně pak kroupami představujícími nedostatkové zboží. Zmizely i z dnešního hlediska tak samozřejmé suroviny jako třeba cibule.
Nouze však nepostihovala jen věznice, ale i široké vrstvy civilního obyvatelstva. Nově vzniklý československý stát dostal roku 1918 do vínku mnoho problémů s rozvráceným zásobováním nejen ve vězeňství. Přestože mělo ministerstvo spravedlnosti zpočátku velmi omezené možnosti, vrátilo se stravování hned v následujícím roce alespoň na úroveň roku 1916, a to jak objemem, tak i skladbou. Zodpovědní úředníci v letech 1919 až 1921 sháněli s vypětím všech sil hromadné potravinové přebytky. Po té co se stabilizoval trh s potravinami a celostátní zásobování, docházelo i k postupnému zlepšování kvality jídel podávaných vězňům. Roku 1921 měli z normativního hlediska nárok na denní porci chleba o váza 400 g, snídani měla obnášet 0,4 l černé náhražkové kávy, oběd 0,5 l polévky a stejný objem příkrmu. Večeře pak sestávala buď z 0,5 l černé kávy nebo zápražkové polévky.
Stravovací rozpisy tedy zůstávaly v podstatě stejné jako před válkou, s výjimkou chleba, jehož výměra činila původně 560 g. Nové bylo nařízení, že všichni odsouzení mají jednou týdně nárok na 120 g masa (váha v syrovém stavu s kostmi). Dvojnásobná porce jim náležela 1. května a 28. října. Roku 1925 se poprvé objevila mimořádná štědrovečerní nadílka v podobě půlkilogramové porce vánočky bez rozinek a jestliže byl dostatek mléka, tak i bílá káva. V dubnu roku 1926 si odsouzení mohli poprvé pochutnat na nudlích s mákem nebo perníkem, podle možností jednotlivých ústavů. Říjen téhož roku jim přinesl překvapení v podobě později velmi oblíbených buchet s tvarohem. Meziválečné Československo nejen díky těmto skutečnostem patřilo mezi země s nejmodernějším vězeňským systémem. Další slibný vývoj pak na dlouhá léta přerušila německá okupace a po krátké snaze o restauraci předválečných poměrů všechny naděje definitivně zmařil únorový převrat v roce 1948, což se samozřejmě týkalo i úrovně připravovaných pokrmů.
Zdroj: JIREČEK, J. (ed.) (1876): Práva městská království Českého Pavla Kristiána z Koldína. Praha. UHLÍK, J. (2004): Rozpis vězeňských potravinových dávek v období mezi světovými válkami. In: Historická penologie 5/2004, Praha. CHREŇO, J. (1998): Stravovanie väzňov. In: Letáková, M. (ed.): Zborník príspekov k dejinám väzeňstva na Slovensku, Bratislava
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora