STARÁ ŠUMAVA: Zářijové rozjímání

Chladná rána, zkracující se den a barvící se listí stromů jsou neklamným příznakem přicházejícího podzimu. Slunné dny září a října lákají k procházkám krajinou nejen ty starší z našich řad. Zatímco vnitrozemí leží pod příkrovem inverzních mlh a oblačnosti, nastupující “babí léto” umocňuje melancholický ráz měkkých linií šumavských obzorů.

Na stezkách utichne prázdninový ruch a krajina se zklidní. Září je ve vzpomínkách pamětníků spojováno hlavně s vybíráním brambor, ohníčky z bramborové natě, ve kterých se po zvláčení vypaběrkované brambory pekly. Někdy se ani na vybírání nečekalo, taková to byla dobrota. Pěkně opatrně se děti připlížily k bramborovému políčku, zlehka pod trsem vybraly pár brambor, zem zpátky přihrnuly a když to udělaly u několika trsů, měly o tu dobrotu postaráno. Pěkně pečené brambory ve žhavém popelu…

U pojmenování měsíce září nás možná hned napadne, že souvisí s tím, že i když končí léto, slunce stále ještě září. Pravda je ale úplně jinde. Je to zvláštní, ale výrazy září i říjen vyjadřují vlastně totéž. Oba odkazují na stejný přírodní jev a tím je říje divoké zvěře. Pojmenování září vzniklo ze spojení za říje (“během říje”), tedy původně staročesky za řuje. Staročeské slovo řúti se postupně vyvinulo do současného řvát. Září je tedy měsícem, v němž se zvěř páří a vydává charakteristické zvuky čili řve.
Šumava nebe básníků a ctitelů poslední svobodné a krásné přírody u nás, stále ještě původního kouzla

svých hvozdů a slatí zbavena není. Leč co dosud jen oddáleno, dříve či později přikvačí. Již o osudu jejím rozhodnuto chytráky a prospěcháři, lesními experimentátory a v prvé řadě tak zvanými přátely drobného člověka; tito všichni usilují o praktické zužitkování ladem ležícího a prospěch lidu nepřinášejícího šumavského pásma. Co jinde již lidská chamtivost zničila a čeho již v českém zalidněném kraji postrádáme, to posud končiny tyto zde vlastní; tu ještě prapůvodní ráz krajiny trvá, příroda přirozené své divokosti ještě nezbavena a nejpravdivější z bohů tu vládnou.

Než většině příslušníků našeho národa na tomto kusu země příliš nezáleží. Vždyť máme na východě kolonii nádhernější a ještě divočejší; zde beztak sídlí jen Němci a většina půdy náleží šlechtici, kavalíru po němž prý stoupencům Holečkovým nic není. Ostatně: inteligence českého národa, uctívající básníky kteří po celý svůj život hor nenavštívili, do lesů nevstoupili, jimž příroda a zájem o ni byla něčím hloupým a zbytečným a kteří čerpali filosofii svoji z papírové plísně, ne-li v alkoholních lokálech měst, o krásu šumavského ráje valného zájmu míti ani nemůže. Není více moderním sem do hor jezditi, leda na lyžích; ku zotavení poslouží lépe Senohraby.

Je docela možným, že podobní bohatýři ducha, vychovaní některým svrchu uvedeným básníkem, určujícím mnohdy ráz celým generacím, přírodě pak se odcizivších a naplněných dekadentními, metafysickými a šovinistickými mátohami, přece jenom jedenkráte šumavské hory navštíví, u příležitosti otevření nějaké nové stezky šumavské, pojmenované dle zvěčnělého básníka, narozeného sic v zdejším kraji, kterému však za živa o turistice ani se nezdálo…

Mějte se krásně zářijově…

.
Zdroj: Josef Váchal – Šumava umírající a romantická (1931)

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora