STARÁ ŠUMAVA: Myší Domky (Maushäusel)
Brzo ráno je a z údolí, jímž Rýžový potok vine se a k Myším Domkům přitéká, k modrému nebi pára z lesů stoupá. Paprsky slunce tou párou procházejí a ještě více rozjasňují záři modřínů. Nad potokem červeně a žlutě šípková růže svítí a kapky rosy třpytí se na křížku, u nějž s jarem trs sněženek vykvétá.
Krásný a roztomilý název této staré osady, z níž jedno stavení dodnes stojí a lidé jej obývají. A hned pod silnící do Rejštejna zdi starého mlýna mezi stromy se rýsují se sklepem klenutým, jenž do náspu silnice se noří, kterýžto z části ještě omítnutý jest barvou zvláštní, tyrkysovou. A v čelní stěně mlýna výklenek pro světce, který snad místo střeží dál.
Když přichází jaro, tisíce květů okolo v trávě a mezi kameny svítí. Devětsilů, blatouchů, petrklíčů a u křížku u cesty do Svojší, sněženky jako první vykvétají. Přímo dole u vody, řeky Otavy, na každém břehu jejím, stojí dva mohutné pilíře po lávce staré, jež Myší Domky s osadou Wunderbachna břehu druhém propojovala. Rok co rok za povodní do pilířů dravé proudy otavské narážejí, ale pilíře v čase stojí dál. I když silnice hned vedle místa tohoto se vine a dosti rychle auta po ní jezdí, jakoby tam byla i nebyla. Místo u řeky tak silnou atmosféru má, že silnice s auty nijak neruší.
Oči směřují k řece, jak voda skáče po kamenech a k protějšímu břehu, jenž vysoký je a z kamenů vyskládán. Myší domky…….německy Maushäusel je zaniklá osada spadající do okresu Klatovy, která se nacházela asi 2 km za Rejštejnem při soutoku Otavy a Rýžového potoka. Své jméno dostala podle malých typizovaných domků postavených pro dřevaře pracující v místním skladu dřeva. U lávky u Myších Domků, které stály u odbočky silnice na Svojše a Kvildu, se zastavme. Nešlo o chloubu inženýrů, jak lávky přes řeky známe dnes, ale o provizorní překlenutí pro pěší. Na březích, na samé hranici vody, stály dvě velké a bytelné dřevěné kozy. Na ně byla položena prkenná konstrukce s nízkým zábradlím, která vycházela od kamenných opěr na březích.
Lávka byla v prostředním, nejširším poli značně prohnutá, pravděpodobně by na ní dnes některé ženy odmítaly vstoupit, natož aby na lávku nad divokou řekou pustily své děti. Tato lávka sloužila výhradně jen pěším, kteří přes ní často denně putovali za prací na sousední pilu Wolf Sägewerke či do Kláštereckého mlýna, též za nákupy do nedalekého Rejštejna. Přes tuto lávku putovali lidé na své poslední cestě: obyvatelé Bystré a Paští byli součástí rejštejnské farnosti a jejich poslední cesta vedla ke kostelu sv. Bartoloměje. Na povozu svezli rakev s nebožtíkem na levý břeh, k rakvi přivázali pavuzu, tlustou dřevěnou tyč, a s její pomocí několik mužů přeneslo rakev na druhý břeh. Tam už čekal druhý povoz a ten dovezl rakev ke kostelu v Rejštejně. Později břehy u Myších domků spojila odolnější lávka, jejíž oba kamenné pilíře je u řeky stále vidět, ale lávka samotná je už také pryč.
Osadu, dřevařské domky, vorařskou hospůdku s malým sálem a nejstarší stavbou v místě – sousední Wolfovu pilu, zmiňuje v románu „V ráji šumavském“ Karel Klostermann. Život v této osadě ukončil poválečný odsun původních obyvatel. Z osady se zachovalo jedno stavení, které je dodnes obývané. Walter Zettl, syn stodůleckého rodáka a šumavského básníka Zephyrina Zettla, měl ke Křemelné, Paštím, Wunderbachu a k Myším domkům přirozený vztah, neb odtud byla jeho matka. Ve své básni “Abschied von Šumava” (Rozloučení se Šumavou) vzpomíná na žebráky a událost spojenou právě s novou cestou.
Tuláci a žebráci nebyli v 30. letech 20. století na Šumavě výjimkou. Putovali mezi usedlostmi, kde je vzali na pár dní ke stolu, poskytli jim přístřeší a ještě jim dali jídlo na další cestu. Lidé “na stravu”. Jediného žebráka W. Zettl pamatuje, kterému byla pohostinost ukázána jen opatrně. Šlo o naprostého špindíru, blechami a vešmi zamořeného, s vousem spečeným. Jídla dostal toliko před stavením a na spaní mu byla vykázána stodola. Hrdě ji odmítl, ale pomstil se místním ničením křížů v polích. Za takové jednání mu přáli lidé smrt v bolestech, jako Ježíš na kříži. A právě tak jej našli v zimě na nové silnici od mostu vedle ohořelých větví: nahý ležel na sněhu, nohy zkřížené, ruce rozpražené. Mezi lidmi se říkalo, že teplem ohně ta parazitická chamraď v jeho hadrech ožila, on ji začal lovit a nad ohněm upalovat, až sám u toho umrzl.
A ještě pověst: Mládenec ze Svojší se chtěl v pozdní čas vydat domů. Muzika v hospodě na Myších Domcích už umlkla a on se motal ven. Omylem spadl do peří v komoře a ve špatné náladě se ocitl před tichnoucím stavením. U nedalekého kříže seděl šeredný mužíček. Mladík se na něj zlostně obořil a přetáhl jej holí. Střítek žalostně zapištěl. Necita se zarazil a nabídl mu šňupnout svého tabáku. Mužíček se ztišil, nabral z tabatěrky a šňupl si. Najednou tak silně kýchl, že chasník odlétl doprostřed cesty a tam zůstal ležet. Ráno ho tam našli hostinští. O kámen si srazil vaz. A ještě jednu. Naproti Myším Domkům spadá čiperný potok do náruče Otavy. Přes ní vede dřevěná lávka. Jednou tudy šla údolíčkem jedna selka s košíkem vajec na trh do Rejštejna. Zakopla a vajíčka se vysypala do potoka. Žena seběhla co nejrychleji k lávce a chvíli čekala. Náhle jí hebký proud nesl neporušená vajíčka přímo k nohám. Stačila je postupně vylovit a dát do košíku. Ani jedno nebylo rozbité.
No, nebyl to vlastně zázračný potok?
Zdroj: Krajiny památné, Stachovský zápis b. i. Geocaching, Hans Watzlik, Böhmerwaldsagen 1921, str. 56
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora